Aktivní život

• ŽIVOT S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU
• SESTRY V AKCI
• SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ
• VÝLETY BEZ BARIÉR
• CO SE DĚJE V REGIONECH
• VAŠE PŘÍBĚHY
• • Deník Vlasty G.
  • Otoč se
  • Dvě možnosti
  • Deprese
  • RS – je zač poděkovat
  • Můj relaps - "koncept" harmonizace s rodinou a blízkými
  • Kamčatka
  • Magnólie
  • Příběh duchovního
  • Můj pohled na Vráž
  • Jitka - moje zkušenost
  • Od mládí jsem sportoval
  • Můj život po iktu (mrtvici)
  • Strom a obraz
  • Aktivní lékaři

„Zeptejte se neurologa, psychologa, urologa, fyzioterapeuta, sociálně-právního pracovnika“

www.aktivnizivot.czAktivní životVAŠE PŘÍBĚHYDeník Vlasty G.

Toto je deník. Deník života Vlasty G.

Roztroušená skleróza ji navštivila už před více než 20 lety a už neodešla. Inu, když RS přijde, stává se nezvaným hostem, který neodchází... V roce 2009 nám bude paní Vlasta G. na Aktivním životě odhalovat kousky svého života, svého vlastního já, nerovného boje s ereskou.

Chcete přispět jako paní Vlasta, předat svoji zkušenost? Klikněte ZDE.

ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 8 (uveřejněno 6. dubna 2009)

REKONDICE
Když jsme s manželem vedli organizaci Roska domlouvali jsme pro nemocné rekondice a různá setkání. Manžel jezdil do ostravské Rosky cvičit a tam jsme se seznámili. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, to až později na v Rožnově jsem si s ním začala povídat. Byl zvláštní, zajímavý a bylo nám spolu dobře. Cvičení probíhalo v horách a vedl ho ing. Zeman a Jana Liberdová. Kromě zajímavé teorie: Pošli starosti do pryč! A nebo:. Tělo má schopnost samoléčení, jsme se učili cvičit jógu a taky jogínsky žít.

Bydleli jsme v hotelu Relax v Rožnově a bylo tam moc hezky. Kousek nad hotelem byla Vyhlídka, kde jsme se bavili a tancovali. Někteří už chodili o francouzských holích a každý, kdo někdy pocítil tu bezmocnost dojít do určeného cíle, kdo nemohl zvednout nohu nebo ruku tak jak chtěl ví, kolik síly a statečnosti bylo třeba ujít těch pár metrů do letní restaurace.

Rožnov je krásné městečko, kterým protéká řeka Bečva, studená až ledová, ale pořád ještě dost čistá. Je tam vlakové nádraží, motoráček z Val. Meziříčí a autobusové nádraží, tam jsem tehdy potkala pana Mikeše z Prostřední Bečvy. Měl chalupu vysoko v kopci proti nám, kolem rostly hřiby, spousta hřibů, bylo tam vysoké borůvčí, rostlo tam maliní, zrály ostružiny; tehdy byl urostlý chlapík plný síly a života a měl krásnou ženu a spoustu křičících dětí. … Teď proti mně seděl stařeček, na kterém se věk podepsal stejně jako na každém z nás, ale on chodil, nožičky mu kmitaly samy, nemusel jako já myslet na každý pohyb. Ano, to byl ten rozdíl mezi zdravými a nemocnými, tam byla ta lávka nad propasti, která oddělovala jedny od druhých.

V Rožnově na malém náměstí byly lavičky a tři cukrárny, kam jsme odpoledne často chodili a nacpávali se šlehačkou. Večer se pak hrál bowling a ten nás bavil, řehtali jsme se jako malá děcka. Ale hlavně jsme si hodně povídali.

Vedoucí byla Jana Grabařová, skvělá psycholožka a úžasný člověk, stejně jako mi tak i dalším postiženým ulehčila cestu ke smíření se s ereskou a byla nám vzorem v tom nevzdávat se, ale bojovat.

A ještě s jedním velkým bojovníkem jsem se setkala. Jmenoval se Sztyper a byl to slepý léčitel. Pomocí sluchu a dotyků poznal co komu chybí. Pamatuji si, jak říkal: Začínáme vždycky pročisťováním ledvin, žlučníku a játry.

Pokud vím dovedl i rovnat kosti, rozhýbat svaly a kromě jiného znal i spoustu léčivých bylin a já dodnes používám mletou skořici na paradontózu.

Jednou jsme byli na ozdravném pobytu v Luhačovicích spolu Ostravou. Příjemné prostředí, krásná příroda, lázně a řeka. Protože jsem stále ještě věřila, že se uzdravím, když budu cvičit, zdravě jíst a spát, chodila jsem na dlouhé procházky, ale nic nepomáhalo, možná jsem nebyla dost trpělivá a nebo to bylo složitější.

Ke konci pobytu se zapálil táborák, zpívalo se, povídalo, mám na ten čas hezké vzpomínky.

Jedna z posledních rekondic byla u PhDr. Jany Swiderové v opraveném klášteře v Úvalnu. Bylo tam velmi hezké rodinné prostředí s kaplí, knihovnou a elektronickou hudbou. Malé příjemné pokojíky, stropní okýnka plná slunce, hezká podkrovní tělocvična, dobré jídlo…, ale okolí kláštera bylo tolik jiné než moje milované Valašsko, že jsme ještě na podzim r. 1998 odjeli na rekondici na Dolní Bečvu na Orbitu.

Víte co jsou Beskydy a Valašsko? To jsou lesy bez konce, sluncem prozářené louky, modré hory, lidová architekura, stráně vonící jalovcem a borůvčím - to je tvář Valašska, rázovité oblasti na severovýchodě České republiky.

ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 7 (uveřejněno 23. března 2009)

JAK ŠEL ŽIVOT
Život se na nic neptá, nakládá nám stále více starostí a vůbec neslyší, když už říkáme „dost, už dost“. A tak, když mi umřel syn a já se pohybovala převážně mezi koupelnou a ložnicí, no občas jsem i jedla, ale slzy mi kapaly do polévky a nešly zastavit, vracela jsem se ke vzpomínkám, které mě alespoň na chvíli odváděly od kruté reality.

Narodila jsem se, v době, kdy se náš stát začínal halit do nepropustné šedi, kdy všechno dosud dobré začalo být špatné, kdy se soused obával souseda, protože vyjadřovat se svobodně znamenalo vězení; přesně devět měsíců poté, kdy jeden politik pronesl onu památnou větu:“ Právě jsem se vrátil z Hradu...“, tedy byla jsem, ač chtěná, důsledek Vítězného února. Přestože jsem žila v dostatku a nebyla rozmazlená, pro svůj původ jsem měla potíže a dostala nálepku „buržoazní“ a to mě provázelo celá léta.

Pak jednu zimu taťku vyznamenal prezident a druhou jej zavřeli do šachet v Plzni. Odsouzení tam tehdy dělali tu nejtěžší práci. Potom si přišli pro strejdu čtyři muži v holínkách a dlouhých kožených kabátech.Vidím je dodnes, chladné mlčící tváře a strejda scházel se schodů, ruce spoutané a podíval se na nás tak nějak divně, jako by se ptal „proč?“ Bylo mu už 72 roků a byl dost nemocný. A já? V noci jsem brečela, pak nějakou dobu vůbec nemluvila a nakonec skončila v Ústavu pro vadně mluvící na Kopečku u Olomouce.

Studovat jsem nemohla, ale tehdy často platilo: Čím nižší vzdělání, tím vyšší funkce. A podle toho to taky vypadalo, celý svět byl naruby. No, strejda mě pak, když se vrátil“ z rekreace“, jak s oblibou říkal vězení, nějak převedl přes vše zlé, co mě jako součást poznamenané rodiny potkalo. Stala jsem se fotografkou, ale studovala jsem dál.

Mé dětství, škola a pionýr proběhlo zběsilým tempem tak, že si z něj příliš nepamatuji. Až v šestnácti letech mi začalo vadit prostředí v jakém jsem žila a tak jsem bouřlivě a šťastně přivítala Pražské jaro, které bohužel trvalo jen velmi krátce. Čas, který nastal po dočasném vstupu "spřátelených"vojsk byl zpočátku silným dušením všeho, co jen trochu zavánělo západem a to nutilo spoustu našich chytrých lidí k útěku za hranice. A já jsem si pak dlouho myslela, že musím zemřít. A až 17. listopad nám přinesl tolik očekávanou volnost.

----------------------------------------------------------------------------

Vzpomínám si, že po čase, když už jsem byla starší a strejda s tetou býval na Bečvě od jara do podzimu, jezdila jsem za nimi na soboty a neděle. Jela jsem vlakem do Frenštátu, autobusem nebo pěšky do Ráztoky, lanovkou na Pustevny a pak pěšky přes Skalíkovou louku dolů k nám, na Prostřední Bečvu. Shora jsem tušila naši zahradu a strejdu na terase. Nebyl rád, když jsem jezdila sama. Bál se, že by mě někdo mohl přepadnout, ale já se nebála. Měla jsem ráda to ticho přírody, milého kraje v němž jsem znala každou stezičku, strom a kamení. Cestou jsem natrhala vřes a blížila se podél plotu zahrady. Zastavila jsem se kousek nad brankou a pozorovala ho. Zarazil mě jeho vyhaslý pohled nikam a těžký povzdech, který mu unikl z hrudi. Zavolala jsem na něj a jeho obličej se rozzářil. Teta vyšla z domu v bílé zástěře s bábovkou a světlou kávou. Usadili jsme se na verandě a povídali si. Oslovovali mě těmi nejněžnějšími jmény a já se cítila strašně dobře. I on byl spokojený. Říkala jsem si v duchu „kolikrát ještě“.

Je to už dávno, kdy jsem kromě turistiky chodila ještě tančit a hrát volejbal, prý abych neměla čas se toulat. Tanec, to byl můj život, měla jsem v sobě plno energie, dokázala jsem stále dokola opakovat figury a přestože partneři byli unavení, já šla ještě na trénink volejbalu. Neuměla jsem si život bez pohybu představit, proto jsem to později zkoušela i na skalách, ale lépe jsem se cítila u moře.

Moře. Když zavřu oči, cítím zvláštní slanou vůni s příchutí ryb. Jak směšné, nikdy se mi nepodařilo spatřit žraloka, třebaže jsme k vůli němu podnikali dlouhé výpravy na člunu podél pobřeží. Neviděla jsem ho ani tehdy, když se jediný, bázlivější a zvědavější než já, toulal zálivem.

Prázdniny v Rjece patřily k nejhezčím. Spousta vody, slunce a večery s hudbou a tancem. Kvarner, přístav, červeno-bílé kavárničky, zmrzlina a rakija.

Spousta butiků plná nejrůznějšího zboží, milí a přátelští lidé a hlavně svoboda a volnost. A ještě něco: poprvé jsem byla na párty pořádané na jedné jachtě v přístavu. Jedly se spousty ryb servírované na stříbrných podnosech a meloun s alkoholem. Tančilo se až do rána na palubě, na pláži, bez bot a někteří bez všeho. Přes poledne se pak pospávalo v lehátkách na terase domu, kde jsem bydlela. Milá teta mě pak napájela čajem a sestřenka říkala “už nikdy více“. Ale to předsevzetí ji vydrželo pouze do večera, kdy začalo všechno zase znovu. Často pozdě odpoledne jsem chodila na vyhlídku pozorovat moře. Zapadající slunce mu dávalo zvláštní barvu. Toulala jsem se po kamenitých cestičkách a občas se koukla dolů do přístavu na lodě, které tam kotvily a taky na ty, které právě pluly po hladině. Třpytily se jako hvězdičky na noční obloze.

----------------------------------------------------------------------------------------

Měla jsem kamarádku, hezkou, štíhlou blondýnku, byly jsme mladé fotografky, zajímavé už svou profesí. Občas jsme pracovaly od časného rána až do noci, protože se fotily plesy, různé konference a taky taneční. Náš pouze kamarádský vztah byl zvláštní, takže kluci škodolibě říkali, že jde o víc, ale nešlo. Jezdily jsme poznávat „svět“ na Valašsko, na Sázavu, do Prahy, ale i na Balaton a Zlaté písky v Bulharsku.

V červenci 1968 jsme byly u Balatonu a Maďaři tehdy předpovídali invazi, pokud jsme jejich němčině dobře rozuměly, ale nevěřily jsme jim. Netušily jsme, že naše bránění se skutečnosti je jako Don Quichotův boj s větrnými mlýny.

Pro mne byla moje přítelkyně jistotou a bezpečím, jaké jsem cítila jen u strejdy, dokud žil. Pamatuji si všechno, co nám říkala její maminka stejně jako to, co mi říkal strejda. Byla zvláštní a statečná jako její dcera … a já ? věděla jsem, že tu hrůzu překonám, že zase budu stát na Soláni, vlasy mi budou vlát ve větru a tam dole bude přítel, podá mi ruku a řekne: „Život jde dál!“

 

ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 6 (uveřejněno 9. března 2009)

DRUHÁ ŠANCE
Nikdy nezapomenu den, kdy jsem se dověděla, že mám eresku, bylo to v prosinci 1992. Ze dne na den jsem ztratila smysl života a ocitla se na dně. Jako bych dostala od života pár facek, šlo samozřejmě o zdravotní problémy, kdy se náhle moje potřeby omezily pouze na postel a přijímání a vylučování potravy. Zpočátku, z jakéhosi pudu sebezáchovy jsem si stále opakovala slova, která jsem znala z jógy „ bude líp“. A později „bude dobře, bude moc dobře“ a věřila tomu.

Když jsem pak opustila postel a začala rehabilitovat, kromě cvičení jsem si při pohledu do zrcadla začala uvědomovat, kdo teď jsem a co s tím můžu dělat. Bylo to moc těžké a zpočátku jsem se topila v „slzavém moři“. Ale strašně jsem chtěla zase chodit a tak jsem dřela až do únavy. Ale musela jsem být hodně trpělivá a mít pevnou vůli, než jsem se dokázala alespoň ploužit kolem zdí a zdálo se mi neskutečné, že jsem ještě před několika měsíci tančila a chodila po horách.

Teď jsem byla jiný člověk, občas ještě trpící “duševním průjmem“, ale místy už se „sluncem v duši“. A jako bych slyšela slova mého strejdy:

"Člověk se nikdy nesmí vzdát, protože na rozdíl od zvířat myslí. Měl by znát svá práva, své možnosti a bojovat o své místo v životě, který je krutý a nedá se opakovat. A nikdo nesmí o Tobě rozhodovat". A se smíchem dodával: "Neber život příliš vážně, stejně ho nepřežiješ“. Anebo: „Každý má v sobě šťastný úsek života, který mu v těžkých dobách slouží jako můstek k budoucnosti a záleží jen na něm, jak ho okolí bude vidět a přijímat. Cokoliv zlého k nám přijde, zase stejně odejde!“

Když minul první šok, začala jsem shánět literaturu a dělat všechno, abych si co nejdéle udržela soběstačnost. Protože jsem cítila, že problém je v mé hlavě, otevřela jsem knížku jógy a četla:

„Tělo má schopnost sebe léčení, onemocnění je psychosomatického původu. Základem veškerého života je dýchání“. A dále: „V Číně je cvičení součástí života, jako u nás např. procházka v přírodě. Abychom umožnili proudění energie, musíme chtít a mít vůli. Součástí cvičení jsou každodenní problémy života, které dýcháním a uvolňováním se a pozitivním myšlením dostáváme z těla ven. Jóga je způsobem života, který nás má přivést k poznání sebe sama, je to cesta, která vede k duševnímu klidu, protože zdraví je v duši“.

Měla jsem náhle spoustu času a tak jsem myslela na to, že člověk v sobě najde pokoru vůči životu, vůči přírodě a zkouší všechno, co mu může třeba jen trochu pomoct. Upíná se k naději a víře, že opravdu BUDE LÍP!

Přes všechnu moudrou teorii jsem měla v hlavě pořádný zmatek a tak jsem na jaře 1993 odjela do hor. Třebaže dole už všechno kvetlo, tady se země teprve probouzela. Čistily se lesní studánky, myla malá okýnka a vyndávaly truhlíky s rostoucími kytičkami, zametalo se na zápraží a z půd mizelo staré nepotřebné „haraburdí“; cesty ještě zůstávaly blátivé, ale slunce je už pomalu vysušovalo. Když jsem stoupala do domku pod Solání, všimla jsem si stromů, které se zvolna obalovaly listím, tráva se začínala zelenat a já se těšila na kávu v upravené zahrádce. Přivítala mě krásná paní, veselá valaška kypící zdravím a energií. Úžasný klid a pohoda mi přecházela do těla, přivírala mi oči, které stále víc zavíral blížící se spánek. Paní mě zavedla do malého pokoje s velkým oknem a s výhledem na špičky stromů, s bíle povlečenou postelí, do které jsem padla a vzápětí usnula. Spala jsem velmi dlouho a vzbudila se teprve druhý den, když začalo svítat a cítila jsem se odpočatá a jakoby vyčištěná. Byla jsem prázdný list papíru, neporušená sněhová pláň nebo klidná hladina rybníka a to byla také ta představa s jejíž pomocí začínalo uvolňování celého těla.

Jóga dále říká:“ Zdravý spánek je důležitým prostředkem k obnovení tělesných a duševních sil. Současně je i velkým požitkem. Útlum víru starostí, chaotických myšlenek, strachu vede k uvolnění fyzického napětí a k blahodárnému přeladění činností vnitřních orgánů. Po dobrém spánku, bezprostředně po probuzení, cítí člověk přirozeně uvolnění, vnitřní harmonii, pocit tichého štěstí i spokojenosti. Nabízí se i jiná možnost: vědomé uvolnění tělesného a duševního napětí, jehož výsledek může přesáhnout i účinky běžného zdravého spánku. Zvláště cenné je to, že vědomé ovládnutí relaxační techniky můžeme využívat v každodenním životě. Kdo zvládl umění relaxace, tak s klidem překoná situace, které jsou pro ostatní stresové, přičemž dokáže soustředěně pracovat a řešit vážné problémy“.

V domě bylo ticho, jen chvílemi se ozývalo tlumené klapání psacího stroje, rodil se nový román o lásce a přátelství v tom našem krásném kraji, který mi vždycky připadal něžný a bezpečný, kde se zdálo, že se člověk nikdy dost nenasytí pohledů z kopců do údolí až k řekám, že si nikdy dost nenaplní plíce vzduchem, který léčil a že nikdy nepřekoná ten svíravý pocit, který se ho zmocní, když hrozí, že se tam už nikdy nevrátí, mučivý stesk po domově.

Chodily jsme lesem a Jana vyprávěla o smyslu života, o síle myšlenek, o kráse, o hudbě, aj. Její tichá slova, jejichž smysl mi ukazoval důvod proč žít, říkala:“ Máš teplo v dlaních, něžnou duši a tolik lásky, kterou bys měla rozdat“ a při těch slovech hladila mechové polštáře a jako by přes větve stromů hledala slunce nebo se dotýkala rozpukané kůry jejich kmenů. Téměř denně jsme stály na nejvyšším bodu Soláně a dívaly se dolů na pásy lesů a luk a pak seděly na zahrádce nebo v domku a pily kávu a poslouchaly vážnou hudbu.

Když jsme se asi za týden loučily, žádná z nás netušila, že se už nikdy neuvidíme. Brzy po mém odjezdu onemocněla a za nějaký čas navždy odešla. Byla velmi statečná, říkal její muž, který s ní byl až do konce a držel ji za ruku.

A já jsem pak ještě dlouho v duchu slyšela znít Sbor židů z Verdiho Nabucca.

V dubnu 1994 jsem potkala muže, který se stal později mým manželem. Byli jsme velmi šťastní, to zvláštní světlo, které bylo kolem nás, mému muži prodloužilo život.

• ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 5 (uveřejněno 2. března 2009)

ZIMA
Letos je vážně nádherná zima. Už nový rok 2009 začal krásně pravou ladovskou zimou, štípajícím mrazem a sněhem. Mám rados,i když ji vidím jen za oknem. Vím, že venku už to taková romantika není. I když tam u nás na Valašsku je to asi pohádka. Včera zase padal sníh, odtáhli mi žaluzie, abych ho viděla. Přivřela jsem oči a vzpomínala na ten čas, téměř před padesáti léty. Strejda, tehdy mu už bylo víc než 75, s námi jel na zimní prázdniny – autobusem, protože bylo hodně sněhu a nemohli jsme vyjet autem. Cesty byly zaváté a hrozilo, že se nízké auto ztratí v závějích a vyhrabou ho až s prvním táním.
Vystoupili jsme do pohádkové krajiny...

Když jsme se probrodili sněhem a konečně odemkli vrátka zahrad,y dýchlo na nás kouzlo domova, ticha a zvláštní mrazivé pohody. Opřeli jsme lyže o ledem pokryté schody až to zazvonilo a čekali venku až teta rozpálí kamna. Vkládala šišky malými dvířky do bílých kamínek a zvolna roztápěla plotýnku, na které se už hřál hrnec s hustou polévkou.

U velkého dřevěného stolu nás sedělo pět, lžíce cinkaly a my spěchali, abychom mohli zase ven.

Do závějí a hromad sněhu svítilo slunce a my se váleli v té bílé nádheře; domů jsme se vraceli mokří, zmrzlí, ale šťastní, tváře nám rudě plály a v břiše kručelo hlady.

A začaly prázdniny.

Když jsem měla 4 rok,y dostala jsem lyže. Myslím, že jsem moc velký lyžař nebyla, to moje sestra se do všech sportů vrhala po hlavě. Ale dobrodruzi jsme byli. Kromě sjezdovek pod Pustevnami jsme sjížděli mezi stromy ze Skalíkovy louky až k nám dolů na Prostřední Bečvu. Vzpomínám si, že moje mladší sestřička se zastavila až o plot sousedovic zahrady.

Pokud na horách v noci sněžilo, ohýbaly se ráno větve pod sněhovými polštáři místy přimrzlými, takže jen slunce je dokázalo rozpustit. Vypadalo to nádherně, velké čisté plochy a mezi nimi bílé kopečky, stromečky. Zahrada a les vypadala jak v Mrazíkovi.

Později jsem jezdila na Visalaje, byl tam šlepr a docela pěkná sjezdovka. Sestra zase trávila zimní dovolenou na Pustevnách. Pořád jsme se vraceli, tam k nám domů, tam, kde i vzduch voněl jinak.

Několikrát jsem lyžovala v Krkonoších a často na sjezdovce v Harrachově. Bydleli jsme tenkrát opodál na horské chatě a kdo zná hory ví, že počasí se tam mění velmi rychle. Protože bylo už několik dní pěkně, plánovali kluci přechod po hřebenech. Vyšli jsme do slunečného dne, ale už u první chaty se zatáhlo a tak nás pár zůstalo raději v teple. Pili jsme grog a pozorovali začínající vánici. Po chvilce nebylo na krok vidět a chatař vyzval přítomné, aby napsali jména těch, kteří jsou venku. Byli čtyři a setkali jsme se s nimi až za několik dní v nemocnici, kam je převezla horská služba. Všichni měli omrzliny a jejich vyprávění mi i dnes nahání hrůzu.

Když vyšli, bylo krásně. Až po chvíli napadl sníh, který se změnil v chumelenici. Šli za sebou, ale protože nebyli navázáni, brzo se ztratili. A začali bloudit, zapadali do závějí, jeden šlápl na převis a strhl lavinu, jiný křičel a další si rozepnul bundu a čekal až ho mráz navždy uspí. Nepamatovali si jak dlouho trvalo než je našli, s hrůzou vyprávěli o mrazu, který je zpočátku roztřásal a pak přestávali cítit nohy, ruce a posléze celé tělo. Teprve po několika hodinách v teple byli schopni hovořit.

A ještě na jedno si pamatuji. Znáte Eiger? Je to pátá nejvyšší hora švýcarských Alp. Její severní stěně se říká Mordwand - Stěna smrti a je součástí masívu Bernských Alp a se svými 1900 m nejvyšší stěnou v Evropě vůbec.

V roce 1975/76 se o ni pokoušelo hodně českých horolezců, úspěšně i tragicky. Sledovali jsme je, znali výstupy, různé trasy; tenkrát jsem si přála stát na terase hotelu v Grindewaldu a pozorovat je dalekohledem.

Zprávy z tisku: „V roce 1975 se Češi museli pro špatné počasí vracet ze čtyř pětin stěny. Následující rok byl však úspěšný, třebaže hned na začátku donutila kamenná lavina jednoho k ústupu, ostatní plus asi čtvrt tuny materiálu stoupali dál. Bivakovali v přemrzlém ledu. Osmého dne ztratili spacák a tak se bivakování ve více než dvacetistupňových mrazech stalo horrorem. Ve stěně zažili vše, včetně oteplení a okamžitých náletů kamenů.V následných dnech opět přišly mrazy dosahující maxima. Poslední bivak byl kousek pod vrcholem. Počínaje čtvrtkem 19. února probilo se družstvo po patnácti dnech v pátek 5. března 1976 ve 12,30 hod. na vrchol.“

Horolezectví je druh sportu, záliba, pro někoho ale třeba i životní styl nebo poslání, kdy je člověk propadlý vůni přírody, zatloukání skob a volnosti krásného horského světa.

Romantika zimy, tiché putování po horách, sněhem pokryté horské vrcholy, stromy obalené v bílém zimním šatě a nádherný mrazivý vzduch. Ve světě zimy a hor je požitek vydat se na zimní výpravu nebo se nechat unášet v saních s koňským spřežením nádhernou krajinou.

A kdo by se chtěl dotknout až samotných nebes, ten si může vyšlápnout na vrcholy hor a vidět zimní svět z výšky.

Zima kouzelná i pro ty, kteří ji pozorují jen z tepla svých domovů.

Ale byla by vážně škoda nevidět tu krásu zblízka, když je ta možnost, ten pohled nám zůstane za víčky navždy, stačí jen, když někdo řekne:“ Sněží!“

Vzpomínky jsou pomocné berličky pro chvíle, kdy nás život tíží a černé myšlenky nutí k zoufalému činu. Taky mě to kdysi potkalo, chtěla jsem se utopit v moři, ale realistický strýc mi řekl: „ Myslela jsi na to, kdo zaplatí převoz té zinkové rakve?“

 

• ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 4 (uveřejněno 16. února 2009)

ŽIVOT VE SVĚTLE
Každý vidí svůj život jinak, jinde. Při pohledu na některé klipy mi běhá mráz po zádech a říkám si: „ To se k hudbě, která je zajímavá, nedá vymyslet něco příjemného pro lidské oko, co by mladé lidi nenutilo brát drogy?“ Já vím, jen v porodnici jsme si rovni, pak už každý vyrůstáme v prostředí, které nás nějak ovlivní, ale najdou se přesto tací, které to žene úplně jinam ……

V mém světě bylo slunce, stromy, voda. Zněla v něm hudba, bílé závěsy… Snila jsem o velké místnosti plné oken, vlajících záclon a kytek v podkroví, s výhledem na dominantu města plného věží a na řeku, kterou bylo slyšet zpívat. Často jsem sedávala na lavičce v parku Starého hradu a pozorovala ostrovy a mosty. Bez toho jsem si svůj další život neuměla představit.

Měla jsem přítele, byl klidný a rozvážný, s vysokou štíhlou postavou a vousem a když mluvil, smály se mu oči. Kromě knih a Mozarta měl rád hory a přírodu, jen tak, všeobecně a to nás spojovalo. Protože často vyprávěl o skalách, zalíbil se mi ten svět ticha a lidského úsilí a chtěla jsem jej vidět zblízka, ale nebyla jsem zpočátku ve výškách moc jistá a tak jsme raději jezdili do Beskyd, na Valašsko. Tam jsme lehávali pod modrou oblohou a spřádali sny o budoucím životě. Anebo na Jadran, lidé tam byli veselí, moře, slunce a volnost, to všechno byly nádherné prázdniny.

Žila jsem v tom krásném snu plném hudby a tance, když ho náhle zasáhla bota okupanta, vojáka, který měl být přítel a místo toho na nás mířil zbraní a udiveně zíral na ten zmatek, který způsobil.

Ještě před měsícem jsem tvrdila, že se to nestane, ale když mě 21.8.1968 vzbudila maminka slovy: „Už nás obsazují“ a já slyšela přilétat letadla, věděla jsem, že je zle. Všechno začalo být šedivé a nesmyslné.

A pak mi přítel oznámil, že musí odjet. Mysleli jsme, že je to na pár let a ne že se už nikdy neuvidíme, že já se budu muset vdát a on oženit, aby mohl žít tam a já tady. Naše loučení bylo stejně bolestné jako tenkrát tanky v ulicích Prahy.

Začala jsem jezdit na známá místa a utápěla se ve vzpomínkách, jak jsme chodili po horách, stáli na jejich vrcholcích a koukali dolů až k řekám, anebo lehávali na mechu a pozorovali jak větvemi stromů prosvítá slunce a v noci viděli padat hvězdy…

Ale čas se nedal zadržet a tak jsem jednou zůstala sama. Zoufalství, které mě potkalo bylo strašné, slzy se mi draly do očí aniž bych chtěla a cizí muži mi je otírali na zastávce autobusu. Bolest, která mě celou pohltila mi brala dech. Přestávala jsem mít zájem o život, nedokázala jsem formulovat věty, myslet, choulila jsem se v koutu pokoje a čekala na zazvonění telefonu jako na spásu. Hledala jsem mosty a hlubokou řeku... Bylo mi teprve dvacet čtyři let, psal se rok 1972.

Všechno šlo dál a já se cítila jako na vlnách, chvíli nahoře a zase dole. Nic nemělo velkou cenu, žilo se ze dne na den.

Vzdala jsem se tance a každou volnou chvíli utíkala do přírody. Myslím, že tehdy každý z nás začal dělat něco zvláštního, kdo měl potřebu lezl po skalách, jiný se potápěl se speleology, další zpívali „Bratříčku …“, jiní psali hesla a jedna naše známá kouřila drogy a pak si pletla dveře s oknem.

Pro některé z nás to bylo hodně těžké období, pořád se nás ptali „proč“ a „kam?“

Vzpomínám si, jak rychle za mnou vždycky zapadaly mřížované dveře a jak teprve na konci dlouhé chodby byla výslechová místnost - stůl, dvě židle a lampa. I dnes to ve mně vyvolává hrůzu, stejně jako ten čas, kdy mi, tehdy desetileté, uvěznili strejdu a otce. Zvláštní, před rokem jej vyznamenal prezident … Nic jsem nechápala, ani tenkrát, ani potom.

Až teprve v roce 1975 při jednom toulání horami jsem uviděla muže-Ramba, který mě zaujal natolik, že jsem se stala jeho ženou a matkou holčičce, kterou měl z předchozího manželství.

Poprvé jsem ji viděla, když jí byly tři roky, skoro nemluvila a bála se lidí. Sedávala ustrašeně pod nízkým stolkem, na kterém byl gramofon. Když jsem ji zahrnula láskou a ona mi začala říkat „maminko“, věděla jsem, že ji neopustím dokud nebude plnoletá a nepřestane mě potřebovat.

Trvalo to až do maturity a téměř mě to stálo život.

Zpočátku byla nesmírně milé a něžné dítě.

Postupem času se však stávala tvrdohlavou, především proto, že se po narození a úmrtí syna naše manželství rozpadlo. Bylo jí třináct, když nás rozvedli a otec jí moc chyběl.

Ve čtrnácti odešla studovat zdravotní školu a bydlela nějaký čas na internátu. Později jsem se dověděla, že právě tam začala brát drogy.

14.7.1992 ode mne odešla.

Život se neptá proč, ale rozdává facky a já jich taky pár dostala.

V 1985 jsem byla u tety v Zagrebu. Právě tam probíhal splitský festival a manžel sestřenky ho vyhrál: Kruno Slabinac Serenáda. Jezdili jsme s ním na koncerty, na moře, sledovala jsem jak upravují ryby, to všechno bylo zajímavé, ale nelíbil se mi vztah mezi partnery. To nebylo přátelství, ale jakási ženská podřízenost, která mě děsila. A tak jsem se vracela domů s nadějí, že alespoň ve vztahu dvou lidí najdu svobodu.

O rok později jsem potkala Břetíka, byl to krásný, milý muž, sportovec, tolerantní a pohodový. Bylo mi s ním dobře tak moc, že jsme se chtěli vzít, jenže přišla nemoc a můj život se opět změnil.

Myslela jsem, že všechno zlé je už za mnou, ale to nejtěžší teprve přišlo.

Kdesi jsem slyšela větu: „Nikdy nevíte, který den bude poslední a tak žijte naplno“. Netušila jsem kolik je v ní pravdy.

 

• ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 3 (uveřejněno 3. února 2009)

NIC SE NEZMĚNILO

Byla jsem povoláním fotografka a měla svou práci ráda, ale když mi řekli, že mám roztroušenou sklerózu roztrhala jsem všechny fotky, protože každá by mi připomínala, že už nikdy nezrealizuji žádný svůj nápad a to bylo to nejtěžší – muset se vzdát své práce, povolání, kterým jsem žila. Nic se však nezměnilo.

Původně jsem chtěla být etnografkou. Četla jsem cestopisy, učila se zeměpis, dějepis, přírodopis, němčinu, aj.. Známky jsem měla výborné, ale rozhodli, že se „na nic nehodím“ a tak jsem nakonec byla ráda, že mě vzali na učební obor fotografka. Dál jsem studovala večerně, ale už to nebylo ono. Např. učila jsem se matematiku, ale stejně jsem nechápala jak jí může někdo rozumět a dokonce ji mít rád. Mám dojem, že moje chápání se zastavilo u příkladu „Jedno auto vyjelo z bodu A rychlostí x a druhé z bodu B rychlostí y. Kde se setkají?“

Já ráda cestovala, bohužel jen „prstem po mapě“. Dál než do Jugoslávie mě až do revoluce nepustili. A tak jsem jezdila na Jadran a hledala žraloky, zajížděli jsme do jeskyní, přístavů, ale i na volné moře. Je pravda, že jsem nesměla opustit člun, ale i tak jsem doufala, ale smáli se, že žralok napadá jen české učitelky.

Taky jsem dělala příjímačky na jednu uměleckou školu. Kreslili jsme tužkou ruku, rty, bradu, ucho, profil … Vzpomínám si na některé přednášky např. Rozpal písma nebo pověšení obrazů, umístění keramiky. Myslím, že jsem se pokoušela ještě o portrétní fotografii na jiné škole, ale je to už dávno.

Fotila jsem hlavně portréty dětí, dívek žen a starých lidí, anebo místa strašidelná.

Jednou jsem měla možnost projít zříceninou starého hradu a tak

s kamarádem, kamerou, fotoaparátem a bleskem jsem vyšlapala kopec a před námi se objevily trosky Strečna a dole tekla řeka. Procházeli jsme zbytky hradeb a já si představovala rytíře a dvorní dámy a trubadúry … . Potom nás ale zlákala nějaká chodba. Vstoupila jsem do ní spolu s kolegou, ale světlo zřejmě probudilo netopýra a ten se ve svém zděšení vrhl proti mně. Jak jsem si instinktivně chránila obličej, zachytil se někam za krk, do vlasů … okřídlená myš, upír. Ten dotyk nikdy nezapomenu . Ani na úprk strání někam dolů, ani na svůj křik. Přítel mě zachránil, posbíral všechny aparáty a pak jsme seděli v trávě a povídali si …

Hledala jsem tvář starého člověka, ale v každé byla bolest, utrpení prožitých let a já chtěla světlo a odpuštění. A tak jsem se vrátila tam k nám do hor. Dlouho jsem pozorovala různé lidi, ale pak jsem ji našla. Šlapala do kopce s nůší trávy na zádech. Její pohyby byly klidné, hlas a řeč laskavá, ruce upracované, tvář vrásčitá, ale ozářená jakýmsi světlem. Říkala mi, když seděla na židli, ruce složené v klíně: „Jen láska po Tobě zůstane“. Fotila jsem ji několik dní, v každé situaci – před a po návratu

z kostela ve svátečních černých šatech, haleně upnuté až ke krku a sukni s mnoha spodničkami, usadila se na starou lavičku, opřela o chalupu a na klín položila modlitební knížku a růženec. Zády se opřela o tmavé dřevo, přivřela oči a nechala teplé sluneční paprsky, aby jí pronikaly víčky. A za chvíli už zase hrabala pokosenou trávu a hrbila se pod její tíhou, když jí na zádech táhla do kopce.

Anebo pan Fárek, který sedával pod žlutou švestkou, kouřil dlouhou fajfku a pásl krávu a usmíval se trochu šibalsky nebo frajersky, když mi povídal, jak válčil za císaře pána. O té době mi vyprávěl i můj strejda. Toho jsem portrétovala nejvíc.

Většinou seděl na lavičce u našeho domku pod lesem, kouřil dýmku a tajemně se usmíval. Byl to krásný a moudrý bělovlasý pán, který měl i ve svém vysokém věku hladkou tvář, šibalské oči, ze kterých jen občas vytekla slza bolesti, to když si myslel, že se nikdo nedívá. Vzpomínám si, to jsme byli ještě děcka, jak nás svolával na oběd píšťalkou anebo jsme za trest museli natírat plot. Barva byla zelená a my stáli každý na jedné straně, tedy proti sobě a cákali na sebe. Fotila jsem ho všude, ale jen tou jedinou, kde stojí před úhledně srovnanou hromadou dřeva, se můžu chlubit dodnes.

Kdysi dávno jsem pracovala ve fotoateliéru. Dělaly se snímky na pas, občanku, vizitky, pohlednice, tabla…

Byla jsem mladá a tak o vtipné situace nebyla nouze. Např. přišel vojáček. Řekla jsem ať se posadí a šla do temné komory založit film a když jsem se vrátila, stál na otáčecí židli a snažil se udržet rovnováhu. Jindy zase silně vonící muž středního věku mi políbil ruku a vykouzlil úsměv manekýna. Když odcházel, pozval mě na večeři a protože vedle bylo květinářství, vrátil se s kyticí růží. Taky jsem fotila skupinu studentů, stáli úplně nazí, jen přirození si zakrývali cylindry. Chodila jsem fotit imatrikulace, setkání po letech na VŠ, konference, plesy, taneční, aj.

A fárala jsem do dolů. Ty hlubinné mi naháněly hrůzu, klec, tma, rychlost. Bylo to podobné, jako když jsem jednou ve škole v 9. patře málem vstoupila do výtahu a on tam nebyl. Pořád vidím tu černou díru… V těch povrchových dolech to celkem šlo. Např. v jednom rudném se těžila měď komorováním, vysoké stropy, ale i tak to ve mně probouzelo strach a úzkost z uzavřených prostorů.

Já měla ráda vzduch, přírodu, vůni lesa, slunce…možná proto jsem začala jezdit s horolezci do Tater. Bylo tam fakt krásně a se souhlasem Tanapu jsme se dostávali do nádherných míst. Nikdy nezapomenu na Českou dolinu s Českým plesem.

Když jsem poprvé visela na laně, měla jsem strach tak obrovský, že jsem si řekla „nikdy více“. Ale příští den bylo zase všechno nové. V Tatrách jsme stoupali každé ráno z tmavého a ještě spícího tábora vysoko do slunečné a vonící krajiny. Těšila jsem se na horské pleso, měla jsem dojem, že jeho hladina byla rovnoměrná s okolní zelenou trávou. Fascinovala mě divoká příroda, která s přibývající výškou přecházela

v kleč a kamení. Přestože byl krásný den, občas se nebe zatáhlo a na zem padaly proudy vody doprovázené blesky a hřměním. Počasí se rychle měnilo. Za chvíli byly vysoké štíty a skály zase ozářené sluncem a kolem se prostírala drsná, ale krásně čistá kamenitá země.

Jednou jsem jela s kamarády ze školy, jako fotografický doprovod. Kluci lezli Ganek a já je chtěla fotit ze sedla Váhy a právě, když jsem seděla ve "štěrbině"na suti, přišla bouřka. Nebe se zatáhlo šedými mraky a za mohutného hřmění bušily blesky do skal vedle mne. Propadla jsem panice a s křikem se spustila dolů. Když jsem se celá špinavá a roztrhaná na trávě probrala, mraky se rozestoupily a vyšlo opět slunko. Stála jsem uprostřed kamarádů, kteří se smáli a říkali, že jsem se podruhé narodila.

Už od dětství jsem vyhledávala jakési nebezpečí. Měli jsme psa, vlčáka. Většinou se ho báli, ale já si dodnes myslím, že to byl ten nejhodnější a nejchytřejší pes. Ke čtyřicátinám jsem dostala maltezáčka, ale musela jsem se ho vzdát, protože jsem onemocněla a neměla jsem na něj čas. Ale mám zvířata ráda, hlavně koně a pejsky, líbí se mi borderky, s těmi se dá dělat canisterapie.

A protože jsem začala pracovat pro nemocné, naučila jsem se a učím dál ovládat počítač tak, aby mi pomáhal. Není to zrovna jednoduché, protože už nejsem nejmladší a vůbec ne technický typ. Ale zůstala mi spousta vzpomínek a příběhů ze života pokouším se je tedy napsat. Možná si je někdo přečte a najde v nich povzbuzení pro další život s ereskou.

 

• ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 2 (uveřejněno 26. ledna 2009)

TENKRÁT
Dětství jsem prožila na Valašsku v horách poblíž Rožnova pod Radhoštěm.

Měla jsem tetu a strejdu, sedávali jsme na lavičce v zahradě u domku pod lesem a povídali si o životě. Teta chodila v bílé zástěře, pekla bábovky a k nim vařila bílou kávu. Strejda kouřil dýmku nebo viržínko, sluníčko svítilo, dole hučel splav a vzduch voněl jehličím.

Strejda se narodil 3.2.1886. a dali mu jméno po následníku trůnu Rudolfovi, který se tři roky nato zastřelil v Mayerlingu. Potom padly v Sarajevu výstřely, Švejk konstatoval: „Tak nám zabili Ferdinanda a císař František Josef I. psal prohlášení „ Mým národům“. Jeho žena, krásná Sissi, byla už čtyři roky mrtvá, jakýsi šílenec ji omylem probodl ve Švýcarsku. Kdyby žila, tak by mu to pravděpodobně rozmluvila, protože proč masakrovat lidi pro nějakého levobočka, který žil ještě k tomu v Čechách s nějakou zchudlou hraběnkou.

A tak 28.července 1914 vyhlásilo Rakousko - Uhersko válku Srbsku.

Z jeho povídání si nejvíc pamatuji to, jak se seznámil se svou první ženou.

To tak jednou seděl v baru v Linci a popíjel červené víno. Pozoroval lidi kolem a hádal jejich povahy. Když bloudil očima po místnosti, jeho pohled se zastavil u klavíru a v mysli mu zněly melodie, šansony …zeptal se procházejícího číšníka jestli si může zahrát. A sotva udeřil do kláves, vtrhl dovnitř nějaký neznámý a už od dveří halasil: „Já věděl, že to budeš ty, ty stará vojno! Kde sedíš?“ řekl jedním dechem. Ale že jsme jim to u Haliče nandali. Ten plyn byl sice svinstvo, ale účinné, účinné. A co tvoje stará? Strejda Rudolf se nadechl a začal dřív než zmíněný Franta či Jiří stačil otevřít pusu: „U Haliče jsem s tebou nebyl a než se znovu nadechl, vstával už jeho známý od stolu a křičel na někoho dalšího:“ Že tě vidím stará vojno!“

Strejda usedl a díval se po kolem sedících Němcích a říkal si, že od Čechů jsou k nerozeznání, tak proč se k nim chovají tak povýšeně? Ale pak nad tím v duchu mávl rukou a vybavil si svoje starosti. Z chmur ho vytrhla až právě příchozí dvojice, která se o něčem dohadovala. Žena byla mimořádně krásná a jak později zjistil, inteligentní. Muž zmizel někde za plentou, hrály se tam karty a žena bezradně bloudila pohledem po plné místnosti a přesedla si k němu až po dlouhém váhání, když na sebe nesměle upozornil. Byla zvláštní, měla velmi jemnou souměrnou tvář, velké hnědé oči, dlouhé husté řasy kolem daleko od nosu posazených očí, delší nos a plné rty. Z profilu vypadala jako madona, alespoň tak nějak si ji představoval a byla z Prahy. Její povídání už nebylo tak romantické, ale přesto se s ní oženil. Ale šťastný nebyl a ona asi taky ne, tak se zase rozvedli a on pak odjel za bratrem do Jugoslávie, který se usadil na Sušaku poblíž Rijeky.

Když se blížil k Rijece, zmocňovalo se ho zvláštní vzrušení z bílých skal, které viděl z okna vlaku uprostřed spousty modré, místy stříbrné vody, to jak se do ní opíralo slunce. Čím více se vlak blížil k moři, štípal ho v nose pach vlhka a soli a nemohl se zbavit touhy vejít do vody a smýt ze sebe všechno, co ho v posledních dnech tížilo. A pak konečně stál až po pás v tom mokrém ráji a přivíral oči proti slunci, které pražilo a vysušovalo mu kůži dříve ne stačil vyjít na břeh.

Byli si s Frantou podobni, Rijeka a Fanda. Seděl v malé kavárničce pod bíločervenou markýzou s kávou a zmrzlinou a pozoroval přístav. Slaný mořský vzduch se mísil s tím svěžím z Kvarneru, lidé byli spokojení, občas se na sebe usmáli … slunce pálilo, moře šumělo a vonělo a působilo pohodu stejně jako káva na jeho stole. On čekal na Fandu, se nímž si chodil užívat nočního života přístavního města.“ Víno, ženy, zpěv“ byl jejich slogan. Táhli spolu nocí zpití, ale lačni dalšího dobrodružství … k ránu se pak napůl v bezvědomí vraceli na Sušak a Fandova žena je uložila.

V jeho domě, který měl tři patra, byl klid a tak spali až do odpoledne. Pak sešli dolů do chladné kamenné kuchyně na kuřecí polévku a spoustu dalšího jídla. Klábosili, smáli se a večer vyrazili znovu do ulic.

Sušak, to jsou úzké kamenité uličky, téměř stejné domy a tak když se zase jednou vraceli k ránu a spícím Sušakem se ozýval jejich opilecký zpěv, třebaže si říkali „Psst, ať nevzbudíme děti“, narazili u dveří, o kterých se mylně domnívali, že jsou jejich, na stařečka, který nemohl spát a Fanda hned zahájil opileckou debatu: „Co děláš u mých dveří, když máš svoje? A proč kouříš, když mi tisíckrát říkaly, že to nemají rády? Tak proč, řekni proč?“ Fanda zavrávoral a zařval: „Vypadni od mých dveří!“Když tu se ozvalo od vedle: „Psst, pojďte sem!“

On se podíval na starého muže, sedícího na schůdkách před svým domem,

bafajícího z dlouhé fajfky a vzpomněl si na Valašsko, pana Fárka, Divína … na domov a ponořil se do nostalgie.

Valašsko, malé chaloupky vysoko v horách, které zvenčí vypadaly jako neobydlené, teprve když jste vešli bylo vidět, že uvnitř „šel život“. Selka dala na stůl hroudu másla a domácí chleba, sedlák se pyšnil uzenými klobásami a slivovicí, selka všem nalila pravou valašskou polévku a z trouby vyndala povidlové buchty. Zelené louky, lesy, mech, hřiby, borůvky, ostružiny …doplnila teta, když si přisedla k nám a pokračovala:

„Jednou, jaro právě přecházelo v léto, mne odvezl na Valašsko. Do míst, kde to měl tak rád a kde se cítil doma. Naším dočasným azylem byla hájovna na Horní Bečvě a pokoj s postelemi vysoko zastlanými peřinami. Po příjezdu jsem byla tak moc unavená, že jsem ani nevnímala, kdy a jak mě svlékli a navlékli do hrubé flanelové noční košile a strčili pod těžkou peřinu. Teprve až ráno, když mě probudil zpěv ptáků a já otevřela oči, spatřila jsem velké zrcadlo, které bylo připevněno na zdi, hned vedle dveří do pokoje. Odhodila jsem peřinu a vyskočila k němu. Musela jsem se vážně smát, vypadala jsem příšerně. Látka na mě visela a já se v košili ztrácela. Podívala jsem se na Rudu, ještě spal a tak jsem vyběhla ven. Domácí paní tam okopávala záhony kytek.

Sedla jsem si na lavičku, která byla u dřevěné zdi domu a nechala na sebe působit sluneční paprsky. Paní si mě všimla a řekla: „Už ste sa vyspála? No včeraj ste býla, len do rakvíčky strčit“. Usmála jsem se a řekla:“Je mi dobře, Tady je krásně!“ Vtom vešel do dveří Ruda a dodal: „A co teprve v lese?“ A sám už oblečený jako by mi říkal „tak pojď. Oblékla jsem si kalhoty a halenku a vyrazila s ním.

Celý šťastný, že mě má po svém boku, mi ukazoval stříbrné jedličky, modříny, místa, kde pod mladými smrčky rostly hřiby praváci, pod břízami kozáci a hluboko v trávě křemenáči. Varoval mě před hromadou kamení, že jsou v něm zmije a ukázal mi strom, který rozčísl blesk a říkal: „Nikdy se za bouřky neschovávej pod strom“. Ale on to byl vážně problém, kam jít. Voda byla vodivá a každý kov, který měl člověk při sobě, přitahoval blesk. Taky jsme vyšplhali na posed a pozorovali, jak na palouk dole pod námi vyšel jelen nebo srna. Museli jsme být zticha, protože se zdálo, že zvěř cítí i náš dech.

Když jsme pak leželi pod stromy, padaly na nás shora vyloupané šišky, které házela veverka a to nás rozesmálo tak, že Ruda říkal, že na nás přijde hajný, protože mu rušíme zvěř. Vzal mě za ruku a ukázal do korun stromů, kde se světlo lámalo o vzduch a vytvářelo nádherný obraz. Oba jsme ztichli a pozorovali to vlnění ve větvích. To je nádhera napadlo mě.

Často jezdil za obchodem, jak říkal a po návratu mi povídal o Soláni, o přehradě na Bystřičce, o jednom místě v lese, které bylo jako dělané pro dům, o jakém snil, o Rožnově, o Tatře Kopřivnice, aj.

Později mě brával s sebou. Spát jsem chodila se slepicemi a vstávala, když ráno kohout zakokrhal. A tak jsem viděla panoráma Beskyd, ranní svítání nad korunami stromů, dny plné světel a stínů, zažila teplé večery u táboráků a noci plné hvězd..

Valašsko, kraj tvrdých, prostých, ale upřímných lidí tak vrostlých do něžné přírody, o které věděli vše, i to, že umí občas „vystrčit růžky“. Když jsem jim nevěřila, říkali:“ Šak počkáj !“ A vždycky měli pravdu. I tehdy, když paní hajníkova posílala děvčicu do lomu na hafery, abychom mohli mít borůvkové knedlíky a koláč. Já se o ni bála, že ji nějaký úlomek může zasáhnout, ale ona říkala, že se schová a že ví kam.

Víš tehdy za hospodářské krize byl les obživou mnoha chudobných rodin. Hemžil se zlodějíčky všeho druhu. Něco se přehlíželo, ale něco trestalo. Nová vláda sice vydávala tzv. žebračenky a byla i možnost jednorázového výdělku, např. skládání čehokoliv z vagónů vlaků, čehož využívali hlavně studenti, ale skuteční nezaměstnaní brali žebračenky a vysedávali po hospodách, kde nad pivem klábosili o špatnosti vlády.

To pro mě byl les místem zvláštní vůně, ptačího štěbetání a hlavně večer jakéhosi tajemna a divných zvuků, to, když jsem držela černou hodinku u otevřeného okýnka a pan hajný povídal strašidelné příběhy. Ne, nebála jsem se, spíš jsem se musela usmát, jak byly některé naivní až směšné.

Můj les byl přátelský, doznívalo v něm teplo dnů. Byl chrámem mým snů, nadějí a přání, z nichž jen některé se uskutečnily.

Vzpomínám si, že často jsme jen tak večer leželi na jehličí, drželi se za ruce, dívali se na oblohu a hádali co je na odvrácené straně měsíce, proč padají a rozpadají se hvězdy, kde vlastně začíná a končí Vesmír, aj.

A ten náš dům v lese? Už když jsem poprvé vstoupila do stínu stromů v zahradě a dívala se na domek, který jako by byl vrostlý do svahu na němž stál, něco mi stoupalo od žaludku až do hlavy a říkalo, že tady budu šťastná.

A strejda, ten statečný hrdý pán, byl stále plný humoru jako tehdy, když se v roce 1958 vrátil z kamenného žaláře v Ilavě a říkal, že byl „na rekreaci“anebo když ho v r. 1976 vezli do nemocnice s těžce zlomenou nohou a on chtěl kuře, které měl v ledničce.

Měl rád humor, hudbu a tanec, říkal: „Pro zdraví!“

S ním jsem poznala, že láska a silná vůle dokáže to, v co se neodvažujeme ani doufat.

 

• ZÁPIS V DENÍKU ŽIVOTA ČÍSLO 1 (uveřejněno 8. ledna 2009)

VZPOMÍNKY
Roztroušená skleróza je neléčitelné onemocnění, dá se jen zpomalit její průběh. Je nutné změnit styl života a RS přijmout, žít s ní a dávat jí jen tolik kolik je nezbytně nutné, co na tom, že si bere stále víc. Máme být klidní, vyrovnaní, harmoničtí, ale většinou musíme ujít dlouhou cestu než můžeme říct: „Život je vždycky krásný a konec je zase jiný začátek“.

Jezdila jsem do školy, to už bylo v době, kdy jsem tušila, že se něco děje a měla jsem okamžiky náhlé ztuhlosti.

Chtěla jsem např. přejít cestu. Vykročila jako zdravý člověk a od poloviny přechodu tělo doslova vlekla a přešla jen silou vůle. Celá zpocená a vyděšená se opřela o zábradlí a říkala si:“ Bože, co bude dál?“

A pak se táhla do školy, od výlohy k výloze, schody a konečně dlouhá chodba a kamarádi, kteří mě téměř nesli a konečně fotokomora a křeslo. Padla jsem do něj a zděsila se, nechodí mi nohy, už nikdy to nebude jako dřív. A měla jsem pravdu. Např. v poledne, cestou z menzy. Šli jsme, kecali jako dřív a já zůstala náhle stát a nemohla se pohnout. Nikdo to nechápal a tak mě vzali v podpaží a nesli do školy. Tam to zase přešlo. Stalo se mi to v létě ještě několikrát než mě 16. září odvezli téměř nehybnou do nemocnice.

Rehabilitace probíhala v Jánských Lázních v Krkonoších. Byl to ten nejhezčí čas, na který často vzpomínám. Přivezl mě autobus a bylo tam krásně. Nikdo mi neřekl, co mi je, ale ereska nade mnou visela jako strašák. Říkala jsem si: „Jestli ji mám, tak se zabiju“.

A pak za mnou přijel kamarád a mezi jiným mi řekl: " Představ si skálu, jsi na laně a lezeš. Vtom Ti uklouzne noha a letíš, jenže lano se zachytne a Ty se pokusíš dostat zpět na stěnu, dostaneš se až na konečnou délku lana. A teď máš dvě možnosti: viset a čekat na pomoc s tím, že než přijde, může se lano předřít a Ty spadneš tam, odkud není návratu, anebo se budeš sama snažit nějak vydrápat. S ohromnou bolestí a mnoha hlubokými šrámy to můžeš dokázat."

Když odjel, myslela jsem na to, že každý si musí svůj život probrat. Zjistila jsem, že je to vlastně jednoduché. Prožila jsem nelehké období a díky tomu už vím, kdo jaký je a co má smysl. Když na něco velkého narazíš, ať je to láska nebo smrt, najednou se všechno zpřehlední. Najednou jsou důležité základní věci - že je někdo s Tebou, že někdo s Tebou není, že Ti někdo podá třeba hrnek, že pro Tebe něco udělá, že Ti někdo drží palce a je připraven pomoci. Spoustu věcí jsem si srovnala v hlavě.

Co je v životě nejdůležitější? Láska. O ni jde celý život. Je jedno kde jsi, čím jsi, co znáš a co bude dál. A tak jsem začala vnímat slunce, vzduch, zpěv ptáků – v tom byl klid, harmonie a přátelství, které je tam, kde kapka krve z prstu jednoho kápne do dlaně druhého, když kámoška půjčí kámošce svoji rtěnku, když kamarád má kamarádku a když pak jejich vztah přeroste v lásku, je to štěstí, nekonečná něha a vědomí, že už nic na světě je nemůže rozdělit. To není zamilovanost, ta končí, ale láska zůstává, ta je věčná.

Vzpomínám si na moje první setkání s Mužem. Byli jsme kamarádi a já myslela, že to tak zůstane pořád. Žil na Valašsku jistý Jožka Fárků. Když jsme se poznali, já měla 4 a on 14 let. Stál na žebříku a čistil špaččí budky. U jedné začal řvát: „Ňa neco hrýzlo!“ Vytáhl ruku a v otvoru se objevila hlavička rezavé veverky. Znovu jsme se potkali, když mi bylo 14 a jemu o deset víc.

Z přátelství se vyvinulo něco jako pokus o sblížení, které mělo ke kamarádství opravdu daleko. Stalo se to za naší zahradou. Vážně nevím, jak se mi podařilo utéct, protože jeho ruce byly všude, ale nejvíc mě vyděsilo funění. Přelezla jsem plot a na druhé straně byla corrida.

A ještě jedno přátelství mě dost poznamenalo. Psal se rok 1974 a mně bylo dvacet pět. Jela jsem tehdy jako fotografický doprovod horolezců z VŠB do Vysokých Tater. Bielovodská dolina, nejdelší ve Východních Tatrách, krásná příroda, čisto, klid, les, vzduch, slunce, batohy-kletry nám vezl žebřiňák s koňmi. Šla jsem mezi dvěma vysokými chlapy, kteří dohromady tvořili jednoho ideálního muže. B. mě beznadějně miloval. Dával mi pocit klidu, bezpečí a krásy. To on mi ukázal přírodu tak, jak si jí dnes vážím. Ať jsme sedávali nebo lehávali vedle sebe, objímal mě majetnicky jako něco, co mu patří. To L. byl jeho pravý opak, nespolehlivý, nezodpovědný, ale miláček, krásný a dokonalý milenec... Oba ve mně způsobili zmatek tak velký, že jsem se o rok později vdala, samozřejmě špatně, za třetího.

Ale jeden kamarád je ve mně stále, i když mě už fyzicky opustil. Říkal: „Přátelství je jako krápníková jeskyně. Stářím neztrácí nic ze své jedinečnosti. A neloučíme se navždy. Jednou vejdeš do prudkého světla, které se pomalu tlumí a když pohasne, budu tam stát já. Kolem bude znít krásná hudba a Ty budeš vědět, že už Tě nikdy neopustím.

O tom všem jsem přemýšlela, když jsem posedávala na lavičkách a pozorovala např.paní Líbeznou s krásnou tváří a s tělem znetvořeným nemocí, jak se usmívá a dokonce tančí a vozíčkáře, kteří se vesele bavili…

Teprve později jsem pochopila sílu společenství, přátelství, bez nějž je jen opuštěnost a samota dnů, které jdou za sebou stále stejně, bez emocí a odměřují čas, který Ti ještě zbývá. A není nikdo, kdo by Ti řekl, že se můžeš klidně smát, že i když jsi nemocný, Tvůj život přece není jen čekáním.

Já měla štěstí, našla jsem na čas partnera. Vzpomínám si, že jsme chodívali na dlouhé procházky do městských sadů a objímali některé stromy. Říkalo se, že mají energii a sílu. Šlapali jsme podél řeky a On pak ležel a odpočíval s hlavou na mém klíně. Hladívala jsem jeho čelo a skráně a přála si, aby moje síla přešla do jeho těla. Míval rád mé dotyky, dávaly mu pocit klidu a bezpečí. Pak jsme šli k autu, cestou sbírali čtyřlístky a drželi se za ruce. Strach z budoucnosti byl tak menší.

A taky jsme jezdívali k místnímu zámku, odpočívat. Seděli jsme na lavičce v krásném parku těsně u sebe, abychom cítili vzájemné teplo. Držel jsi mě kolem ramen a já se dotýkala Tvé ruky. Poslouchali jsme vážnou hudbu a mlčeli. Ale když jsme pak promluvili, znělo to jako jeden hlas: „Žít a nechat žít!“

Uměl mne překvapit, nosil mi dárky. Malé, ale krásné. Byl stále se mnou. Chodili jsme do míst, kde jsme byli jen my dva, bleděmodré nebe, čistý vzduch a hory kolem. Stáli jsme v tom věčném tichu a dívali se do údolí. Cítila jsem štěstí, zvláštní lehkost a pocit, že nic není nemožné.

Jenže jednoho dne jsem zůstala sama jen se spoustou vzpomínek. Bolest a nemoc mi zlomila tělo, ale mozek funguje dál. Píšu jedním prstem na PC a snažím se z jógy dělat to, co můžu, ale hlavně vzpomínám. Někdy se zdá, že se stačí jen zvednout a běžet tam k nám do hor, kde se na jaře všechno zelená, fouká vítr do vlasů … stát tam nahoře a dívat se dolů . A toužím mít vedle sebe někoho, s kým se o tu krásu můžu podělit, spřízněnou duši, přítele.

S ereskou se dá žít, ale bez dobrých lidí to nejde.