Deprese

Mám RS ve značně pokročilém stadiu. Diagnostikovánu 6 let,ale je to zřejmě delší dobu,když jdu zpátky příznaky byly dříve, ale nevšímala jsem si jich. Jsem nucena být již 6 měsíců v PID. Velice těžce to nesu, nejsem schopná se s tím srovnat. Pracovala jsem jako zdravotní sestr ve FN Motol 23 let a nyní jsem v roli pacienta.Je to naprosto odlišně postavení a dosti depresivní. Můj 16-letý syn mi závidí, že jsem doma a od manžela slýchám řeči o tom, že on chodí do práce a já jsem doma, takže proč by mi měl s něčím pomáhat. Velice špatně chodím, ale,když mu řeknu, že je mi dnes o málo lépe a že bychom mohli třeba někam jít, odpoví-jsi nemocná tak buď doma. V podstatě jsem naprosto izolovaná v bytě, musím jen jednou denně se psem, jinak jde manžel, nebo syn. A manžel pak stejně odejde do hospůdky za kamarády, každý den. Myslím, že snad proto, aby nemusel být se mnou a vyslechnout mně, někdy. Protože si myslím, že by člověk měl své obavy ventilovat. Zůstala mi jen jedna opravdová přítelkyně, ale ta má dítě v první třídě a soukromou firmu, takže by bylo nefér ji obtěžovat tak často, jak bych potřebovala. Myslím, že manžel nedokáže připutit,že mi opravdu není dobře, hlavně proto, že by to musel přiznat sám sobě. Nikoho nemám, maminka zemřela před 9 lety a otec před 15 .Je mi 38 let a mám dosti často myšlenky na to, vše skočit,dokud to jde. Vím,že nemohu ,mám nezletilého syna a fenku, která je na mne upnutá. Ale o to je to snad horší-nemožnost volby. Petra