
„Zeptejte se neurologa, psychologa, urologa, fyzioterapeuta, sociálně-právního pracovnika“
Magnólie, květy patří k nejkrásnějším a tablety z její kůry jsou přírodním vitamínem B s účinky na centrální nervovou soustavu.
Samotná bolest je dost velký šok — i když to nemusí být vždy rozhodující co způsobí skutečnou nemoc, možná je to pocit, že část naší mysli umírá. Tak to jsem si říkala, když jsem ležela v nemocnici se zápalem plic, sice chodila za mnou rodina a spousta přátel a známých, jenže byli jen chvíli a radili: Chápu to jak se cítíš, ale musíš věřit, že se to zlepší, protože záporný postoj k životu všechno jen zhoršuje, sebelítost nepomůže nikomu.
Ale to jsou jen slova, ve skutečnosti je člověk sám na strach z chátrajícího těla a hlavně z budoucnosti: Dokážu to co dříve a za jakou cenu?
Nejdříve, ještě v nemocnici jsem se musela alespoň trochu zbavit bolesti, hodně mi pomohla sestřička, která říkala: Dýchejte do bolavých míst a vzpomínejte na hezké chvíle, a tak jsem dýchala a říkala si: Jsem šťastná nic mě nebolí, jako když jsem chodívala do školy … spala a přemýšlela o minulosti.
Když jsem byla malá holka, jezdili jsme na Prostřední Bečvu pod Skalíkovu louku vysoko do hor do údolí, které na jedné straně uzavíraly Kyvňačky a na druhé hospoda Skokan s cestou na Pustevny. Tehdy tam vzduch byl léčivý, voda čistá, lesy zelené, plné borůvek a hřibů; na loukách se pásly krávy a koně a v chalupách se žilo z toho co vyrostlo na zahrádce před domkem nebo v chlévě. Za stavením v sadu zrály žluté slívy, na stráni ostružiny, všude kolem to vonělo jehličím, na stromech se houpaly veverky ... Vůbec celý ten kraj byl plný lesů, věčně zelených luk, pasáků krav a ovcí.
Měli jsme velkou zahradu, kde byly lavičky a kapradí, kolem kterého se opatrně šlapalo po úzkých pěšinkách, viděla jsem tetu jak scházela lesem od včelína mezi nažloutlými hříbky-liškami přímo k domu, na terase seděl strejda s usměvavýma očima a poťouchlým výrazem v obličeji a kouřil dýmku. Svou povahou, inteligencí a severským humorem mi připomínal knihy Jeroma Klapky Jeroma a Jirotkova Saturnina. A taky postavu herce pana Sováka z jeho pozdějších filmů, slunce pálilo a dole tekl potok s věčně studenou vodou ve které jsme se koupali …
No - byl to ráj, únik z města …
A pak už trochu starší jsem jezdila na Čeladnou. Bylo nás šest, Pavla s manželem, Milena s přítelem a já a kamarád Jirka. S ním jsem chodila lesem a vždycky jsme skončili v jeho krásné chatě, která stála uprostřed březového háje a byla celá ze dřeva.
Vařili jsme čaj, ale hlavně do jedné místnosti ukládali kaštany, které se v zimě používaly ke krmení zvěře.
Jirka měl svůj pokoj se spoustou knih a hudby, ale nebyl nebo neuměl být spokojený možná proto, že Jana, kterou měl rád, pracovala už pár měsíců v Praze a druhá Alena mu zase lezla do postele, vlastně čím byla jedna přitažlivější, tím ta druhá musela použít víc alkoholu, aby k ní byl milejší. Možná proto stále trvalo naše přátelství a vztah k literatuře, hudbě, józe, přírodě … Byli jsme dokonalý kamarádský pár, ale jen to, k lásce nepřeskočila jiskra.
Těch kamarádů jsem během života měla víc, ale ráda vzpomínám na jednoho, pracovali jsme spolu, fotili, psali reportáže, cestovali, poslouchali hudbu a četli knihy. O jiskření jsme nemluvili, nebyl čas, osud nás rozdělil. Později jsem měla přítele B., jenže to bylo horší, u něj jiskřilo a u mě ne. Nosil mi žluté růže a byl všude tam, kde já. A L.U mne byl zážeh a u něj ne, ale tak už to v životě chodí, snad jen jednou maximálně dvakrát v životě planeme oba.
A teď jsem ležela a do těla mi kapačkami vcházel život, nevím jak dlouho ve mě bude, nemyslím na to, protože mám ještě hodně práce, kterou musím udělat.
V józe jsme se učili uvolnit klid a pohodu v sobě, protože život je moc krátký, uspěchaný a tak bychom měli mít sny a touhy a na to špatné raději zapomenout. Kdosi mi donesl tablety magnólie, jsou dobrý pomocník.