Aktivní život

• ŽIVOT S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU
• SESTRY V AKCI
• SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ
• VÝLETY BEZ BARIÉR
• CO SE DĚJE V REGIONECH
• VAŠE PŘÍBĚHY
• • Deník Vlasty G.
  • Otoč se
  • Dvě možnosti
  • Deprese
  • RS – je zač poděkovat
  • Můj relaps - "koncept" harmonizace s rodinou a blízkými
  • Kamčatka
  • Magnólie
  • Příběh duchovního
  • Můj pohled na Vráž
  • Jitka - moje zkušenost
  • Od mládí jsem sportoval
  • Můj život po iktu (mrtvici)
  • Strom a obraz
  • Aktivní lékaři

„Zeptejte se neurologa, psychologa, urologa, fyzioterapeuta, sociálně-právního pracovnika“

www.aktivnizivot.czAktivní životVAŠE PŘÍBĚHYMůj život po iktu (mrtvici)

…. a já k vám přicházím, abych si s vámi a vašimi nejbližšími povídal o nemoci, která je na druhém místě mezi civilizačními chorobami – o cévní mozkové příhodě, abych si s vámi povídal o tom, co všechno jsem prožíval s doktory a sestrami, kteří se za moji pomoci rvali o můj život a potom mi pomáhali ten zachráněný život znovu naplnit. Budu vám vyprávět o skvělých lidech, které jsem poznal a poznávám i dnes.

Chci vám vyprávět o svoji rodině, bez které bych nebyl tam,kde jsem dnes. Chci si s vámi vyprávět o svých nových, skvělých přátelích, kteří mají pro mě vždycky povzbudivý úsměv, ale také kritická slova v obdobích beznaděje. Mám se stále od nich co učit.

Všem těmto skvělým lidem z celého srdce děkuji.

I. IKTUS.

Žil jsem jako tisíce jiných, jen v práci jsem to poněkud přeháněl. Na pracovní dobu jsem nehleděl, od rána do noci v jednom zápřahu, někdy i přes noc. K tomu starosti, co bude dál. Až přišel ten den, nebo lépe řečeno klidný sobotní večer, já si chtěl se stolku vzít knihu, ale ta byla nějak daleko. Vstal jsem z křesla, že si ji podám a svalil jsem se na koberec, maje celou pravou část těla ochrnutou. Z diskuzí s pacienty, kteří byli postiženi jako já, vím, že každého tato příhoda postihla jinak a jinde. Ale ve většině případů to bylo, když byl postižený v klidu.

Manželka, když viděla, že bezmocně ležím na zemi a kolem převrácený nábytek, já se zkřivenou pusou, okamžitě pochopila situaci a zavolala pohotovost a pak záchranku. Cestou do nemocnice záchvat pominul a já se opět cítil hrdinou.

Řeknu si o nějaké prášky a půjdu domů“, utěšoval jsem ženu. Ale paní doktorka v nemocnici na Františku byla jiného názoru a poslala mně na nemocniční lůžko. Tak jsem si ráno zacvičil, na chodbě zaklusal a odpoledne žádal manželku, aby mi přinesla kalhoty, že půjdu domů.

Všechno ale bylo jinak.

V pondělí ráno mě sklátil nový záchvat a ten už byl pořádný. Ležel jsem jak poleno a nemohl ani vykoktat: „ Doktoři, dělejte co umíte.“

V úterý mě převezli do Vinohradské nemocnice, kde zjistili že mám ucpanou cévu na levé straně, kde krk přechází do ramene. A závěr? Buďto si tělo vybuduje náhradní cestu pro krevní oběh, mozek dostane svůj příděl kyslíku a Mirek Kasa bude žít, nebo to nedokáže a nastane konec. Chudák žena. Seděla v práci i doma u telefonu a čekala, jak lékařů a můj zápas dopadne.

Já zatím ležel na lůžku intenzivní péče a přemýšlel o sobě. Proč zrovna mně něco takového potkalo? Táta mi kdysi vytýkal, že v ničem neznám míru. Když jsem něco dělal, tak mnohdy do úplného padnutí a když jsem se flákal, tak to také stálo za to.

„Za všechno může tvůj životní styl,“ řekl jsem si. „Teď jsi mrzák a mrzákem zůstaneš, pokud přežiješ! Jako Lazar budeš připoután na lůžko, svým nejbližším na obtíž…Nebylo by lepší to ukončit?“ Ošklivé, hnusné myšlenky. Ale ráno jsem si řekl: „A proč by ses s tím nepopral? Máš dobrou ženu, od dcery vnouče, starší syn se chystá podnikat, mladší studovat. Vždyť oni tě potřebují a ty je.“

Velmi mi pomohla síla mé rodiny.

Rozhodl jsem se, že budu bojovat. Jenže jak a s čím? Nejprve jsem si udělal prověrku svého těla, co funguje normálně a co je ochrnuto. Myslel jsem si, že vím všechno a jak jsem později zjistil, bylo toho víc, než jsem poznal. To bylo přirozené, protože cvičením jsem přicházel na další skupiny svalů, které byly ochrnuté a o kterých jsem ani netušil, že je mám. Kdyby mi alespoň doktoři řekli, kdy se z nejhoršího dostanu! Tehdy na samém počátku jsem netušil, že to závisí jen a jen na mně. Ale chuť uzdravit se tady byla.

Také jsem se snažil, pokud to šlo, nečekat na sestru až přiběhne a pomáhal jsem si sám. A rehabilitační sestřička? Jakou měla radost ze sebemenšího úspěchu mého tolik zkoušeného těla. A byla u mě hned po iktu! Kouzelné děvče, oddané své práci a nekonečně trpělivé. Od ní jsem se naučil, že moje nemoc odejde pomalu, že nic neuspěchám, ale svému tělu významně pomohu neustálým cvičením. Vzpomínám si, jak jsem se zoufale snažil rozchodit ochrnutou nohu. Jak jsem se pokoušel udělat vedle postele krok, jak jsem okamžitě ležel na zemi, na mně stolek s léky a vyděšená sestřička, zda se mi něco nestalo. Ale k zemi jsem chodíval stále méně.

Konečně jsem dostal berli! Napřed jsem chodil kolem postele, pak po pokoji a nakonec po chodbě. Držel jsem se rehabilitační sestry kolem krku, ale šlo to. Když se dozvěděli doma, že jsem prošel od postele až ke dveřím, radovali se. Starší syn hned přinesl francouzskou hůl, polepenou nápisy a značkami, abych vypadal frajersky a všichni se radovali se mnou.

Hodně starostí mně dělala řeč. Pusu jsem měl pokřivenou, bez citu. Při návštěvách jsem nemluvil, jen poslouchal a bylo to peklo všemu rozumět, aniž bych se mohl zapojit do debaty. Já takový řečník!

Zvolil jsem tedy metodu, která se mi osvědčila – ZA KAŽDOU CENU MLUVIT. S lékařem, se sestrou, spolupacientem, s návštěvami, prostě s každým. Že mně často nerozuměli a tvářili se rozpačitě? Co na tom! Hlavně, že jsem překonal ostych. A proč se stydět, vždyť nerozuměli oni, ne já. Díky mé tvrdošíjnosti se výslovnost pozvolna vylepšovala. První slova, která jsem perfektně vyslovil byla nebetyčně sprostá. Později jsem se dozvěděl od řady pacientů, že všichni něco podobného zažili, obzvlášť pacientky.

S poslechem, čtením ani s počítáním jsem potíže neměl, horší už to bylo s psaním. Pravá ruka ochrnutá je pro praváka peklo. Musel jsem se naučit psát levou rukou, přičemž dcera tvrdí, že mám čitelnější rukopis než před tím.

S pamětí je to složitější. Pamatuji si všechno, ale abych tak řekl, operativní paměť mě často nechává ve štychu. Projevuje se to zejména v řeči, či debatě. Ne a ne si vzpomenout na nějaké jméno, či místo,nebo název. Časem si vzpomenu, ale to musím mluvit dál. Jenže já nevím, zda se jedná o stařeckou sklerózu, nebo důsledek mého postižení. Moje psycholožka mi doporučila číst nahlas, což má vliv na plynulost řeči i paměť.

Po měsíci přišel ten slavný den a já byl přemístěn z jednotky intensivní péče o patro níž, mezi „normální“ pacienty. První úlevou bylo chodit na WC. Další cesta vedla pod sprchu, Byl jsem zvyklý na denní sprchu a tak jsem si celou akci naplánoval. Jak si vezmu do jedné ruky ručník, mýdlo a berli, jak si otevřu dveře, kam dám kalhoty až půjdu pod sprchu a jak se dostanu zpět. Co to bylo úkonů – a zvládl jsem je bez cizí pomoci. Chůzi jsem trénoval opravdu urputně. Nejdříve po chodbě, pak do výtahu, kolem budovy a nakonec až k vrátnici z nemocnice. Také chůzi po schodech jsem věnoval náležitou pozornost. Už jsem se necítil beznadějně a začal dělat další plány. Doktoři s vážnou tváří poslouchali mé úvahy, jak půjdu v září do práce. V nemocnici na Homolce totiž pomocí kontrastní kapaliny zjistili, že moje tělo si vybudovalo náhradní cestu krevního oběhu mezi ramenem a hlavou. Teď už zbývalo jen cvičit. To jsem ale netušil, jak dlouhá, nekonečná cesta mě čeká.

Koncem července mě na tři týdny pustili domů, aby si odpočinuli ode mne a já od nich. Bylo to něco úžasného. Úplně jsem cítil, že jsem utekl té zubaté s lopaty a vážil si i těch nejmenších maličkostí.

Pak jsem nastoupil na rehabilitační kliniku ve Vinohradské nemocnici, kde mě dostal na starost fysioterapeut Pavel. Budu na něj vzpomínat co budu živ. Věnoval se mi hodinu denně a byla to hodina jako řemen. I slzy tekly, ale to Pavel nesměl vidět, bál jsem se, že povolí. Ale tělo se postupně poddávalo a já byl šťastný. To nebyla jen ta hodina u Pavla. Ukázal mi další přístroje, na kterých jsem cvičil. Nebo ergoterapeutická dílna, kde jsem si procvičoval jemnou motoriku. Když pak v pozdní odpoledne jsem končil ve vířivce, měl jsem toho navrch hlavy. Bohužel, zde jsem se zdržel jen měsíc a jel jsem do Karviné.

Pobyt zde doporučuji každému, kdo byl postižen mozkovou příhodou. Jistě, existují i jiné kvalitní léčebné ústavy a je jich stále víc, ale já byl v Karviné a píšu jen o tom, u čeho jsem byl osobně.

V Karviné je všechno co pomůže nám, pacientům. Od koupelí v jodové vodě, přes jódové inhalace, bazén, vířivky, masáže klasické i podvodní, individuální i hromadná cvičení, logopedii až po umělecké a kulturně společenské vyžití. Je tam všechno, co si jen může člověk přát a co ho vrátí zpět do společnosti. Nejkratší pobyt tam byl šest neděl.

Po trojnásobném využití tohoto ústavu jsem stanul před svou paní doktorkou. „Pane Kaso, teď už musíte cvičit sám.“ „Ale noha je málo ohebná a ruku necítím. Bojím se, že ji někde zapomenu a zlomím,ani nebudu vědět jak.“ – „Pokračujte se cvičením a uvidí se…“, uhnula lékařka očima.

Tak takhle to tedy je! Zdravotníci nám zachrání život, poctivě nás rozhýbají, ale v určitém okamžiku nás vysadí z jedoucího vlaku a nechají nás na pospas osudu, na krku rodině, která pořádně neví, co a jak. Mnozí postižení ztratí v tuto chvíli sebedůvěru a protože nechtějí chodit se svými neduhy ostatním na oči, sedí doma, koukají „na bednu“ a jejich stav se zhoršuje. I já jsem nešťastně usedl před televizi. Náhodou vysílali pořad o občanském sdružení, v němž skupina zdravotníků, kteří mají s „mrtvičkou“ často i vlastní zkušenosti,se v intenzivních rekondičních pobytech snaží zlepšovat, co se zlepšit dá. Navázal jsem s občanským sdružením kontakt a začal jsem jezdit na čtrnáctidenní rekondiční pobyty.

Jak jsem se na rekondičních pobytech cítil? Jedním slovem skvěle.

Zdravotníci se nezaměřují jen na postižené končetiny a „vyschlá“ mluvidla. Důležitou roli tu hraje psycholog, s kterým jsem si povídal o svých životních problémech, o tom co mně baví, ale také co by mně bavilo a já nevím jak na to. Věřte, jsou to diskuse často jdoucí pod kůži, ale vy cítíte, že vám pomáhají. Při kolektivních sezeních si zase vyměňujete zkušenosti s prožitky spojenými s vaší nemocí, učíte se vyrovnávat s naším postižením a hlavně přemýšlíte, jak dál. Snad nejvíce mně pomohlo vědomí, že nejsem sám, komu se něco takového stalo.

Když mně vzala do práce logopedka, byl jsem překvapen, jakými svaly ovládáme svá mluvidla. Od té doby mně můžete vidět při holení, jak hážu grimasu za grimasou a dělám si z toho legraci. Díky znovu nabyté výřečnosti už obdivuji práci logopedů jen z povzdálí. Klobouk dolů a hluboce se uklonit před jejich prací a trpělivosti. A výsledky?! Přijede na příklad pacient a vydává jen zvuky, kterým rozumí ztěží jeho manželka a na konci pobytu řekne i když s potížemi: „Ahoj kamaráde.“

„Pane Kaso, co ta noha,“ ozve se za mnou hlas rehabilitační sestry Terezky, zrovna, když jsem myslel, že tato půvabná dáma je zaměstnána někde jinde a já si budu moci dát „voraz“.

Jak postupovat když vás tato nemoc postihne?

Po příchodu do nemocnice se svěřte do rukou lékařů a sester, plně jim důvěřujte a ze všech sil jim pomáhejte. Oni vědí, jak vás mají léčit. Důvěřujte rehabilitačním pracovnicím, které jsou obětavé a opravdu vám chtějí pomoci. Žádejte, nebo vaši nejbližší, psychologa a logopeda. Ten první vám řekne, co a jak s vašim postižením, ten druhý vám zajistí spojení se světem kolem vás. A cvičte, opakujte si co vám vaše rehabilitační ukázala,totéž platí o logopedii. Nemocnice má za úkol váš stav stabilizovat, ale na sobě musíte pracovat vy. Po pobytu v nemocnici žádejte pobyt na rehabilitační klinice a pak v léčebném ústavu, nebo v lázních. Uhánějte sociální pracovnici, ošetřujícího lékaře, nebo primáře, ať vám to zajistí. Je to totiž jejich povinnost. Nenechte se odtransportovat domů, kde si s vámi nebudou vědět rady, nebo na vás nebudou fysicky stačit.

Sociální pracovnice musí vašim nejbližším říci, jak požádat o lázně,jak vyřídit průkazku pro invalidy a musí vám říci vše, co předepisují naše zákony a prováděcí vyhlášky. Po návratu domů navštivte co nejdříve vašeho obvodního lékaře a ten vám řekne a zařídí další. Nenechte se odbýt. Vy totiž bojujete o čas! Musíte absolvovat další vyšetření, aby lékař znal detailně váš stav a mohl zajistit ihned další léčbu.

Zajistěte si přes vašeho lékaře co nejrychleji rehabilitaci. Vaše práva, ale i povinnosti vám řeknou na obecním úřadě na odboru sociálních věcí a zdravotnictví.

Snažte se dodržet tuto posloupnost:

Nemocnice – rehabilitační klinika, nebo ústav – lázně – rehabilitační pobyty.

Co říci na závěr této kapitoly?

Chtěl jsem vám postiženým i jejich nejbližším říci něco o našem postižení, jak se s nim vyrovnat. Jaká máme práva a povinnosti a jak je využít ke svému prospěchu, ale i prospěchu celé společnosti.

Vám, drazí spolupacienti, chci říci jedno: příhodu kterou jsme postiženi, jsme si ve velké míře přivodili sami a je to tedy naše nemoc. Když naše okolí uvidí, že se snažíme s nemocí vyrovnat, rádi nám pomohou. Ale jen pomohou. Nikdo na světě nám nedal právo říkat: „Já jsem postižený, tak se o mně starejte.“

Na to je jediná odpověď:

NE

A vy, naši blízcí, mějte s námi trpělivost. Vždyť se nám v nemoci mění i psychika. Z kliďasa se stane nervák, z milého jedince sekýrující chlap, nebo ženská, z tvrďáka ubrečená osoba. Za tu vaši trpělivost se vám odvděčíme tím, že budeme znovu a znovu lepší a ještě si najdeme čas na to, abychom vás pohladili a řekli vám

DĚKUJEME !

II. Jak v obyčejném životě.

V předešlé kapitole jsem vás seznámil s okolnostmi a pocity, které jsem měl při mozkové příhodě a bezprostředně po ní. Teď, když od ní uplynulo více jak čtrnáct let, let plných nadějí i zklamání, nastává čas, kdy je možno se obrátit zpět a podělit se s vámi, zejména s těmi, kteří jsou na počátku té dlouhé cesty, o své naděje, z nichž se některé uskutečnily, některé ne, a které na sebe zatím nechávají čekat. Chtěl bych vám vyprávět o více jak čtrnácti létech mého života, protknutých touhami a pokusy je naplnit.

Hned úvodem bych chtěl říci, že jsem obyčejný člověk se všemi nedostatky i malými klady, které má každý z nás. Jinými slovy, nejsem žádný zázrak a žádný moralista, prostě člověk z masa a kostí, se kterým jsou pořádné starosti a jak tvrdí moje žena, potřebuji občas stáhnout kalhoty a dostat přes zadek. Ona to říká ještě jadrněji a já ji docela chápu, ale to si nechávám pro sebe. Ještě že mám tak dobré zázemí.

Tak abychom se dostali k tomu, co vám chci říct.

Někteří z vás jsou na počátku té naší cesty, někteří máte za sebou ještě delší dobu problémů než já a různě se s nimi vyrovnáváte.

Zmíním se jen o nejdůležitějších momentech v tomto období mého života, které jsem rozdělil pro názornost do tří hlavních skupin:

· Péče o zdraví, tělesnou a duševní kondici.

· Práce.

· Vztah ke svému okolí.

Je jasné, že momenty těchto skupin nelze od sebe v životě oddělovat.

Péče o zdraví , tělesnou a duševní kondici.

_________________________________

Ještě v době, když jsem pobýval v rehabilitačních ústavech, jsem se zajímal o zařízení, případně instituce, které by nám pomáhali a uváděli nás do aktivního společenského života. Výsledek byl téměř nulový.

Chodil jsem na rehabilitaci na místní polikliniku, která byla dobrá, ale s nevýhodou, že byl určen počet rehabilitačních hodin a pak konec, leda až po nějakém čase s možností si to zopakovat, nebo hradit ze svého. Co však bylo nejhorší, že se jednalo o fyzickou terapii a úplně chyběla terapie duševní. Při tom obě spolu souvisí.

Vyzkoušel jsem řadu center. Vedle zmíněné polikliniky, jsem absolvoval také rehabilitaci na Klinice rehabilitačního lékařství 1.LF UK v Praze na Albertově, sem se vracívám co druhý až třetí rok, abych zjistil co je v terapii nového, a na 1. lékařské fakultě UK v Kateřinské ulici. Zde jsem měl možnost se na vlastním těle seznámit s reflexními metodami pohybu. Všude jsem se setkával s porozuměním a snahou mi pomoci. Rehabilitační pracovnice byly ochotné, milé, avšak nekompromisní.

To bylo všechno krásné, ale chybělo něco, co by mi pomáhalo tak říkajíc ze vnitř. Cítil jsem, že je ve mně něco, s čím se musím vyrovnat a zvládnout to, jinak se stanu protivným, zahleděným do sebe a obtížným pro své okolí. Časté výbuchy vzteku, řev a padni komu padni. Nikdy se tím nic nevyřešilo a jenom já jsem pak marně zpytoval svědomí a vzpamatovával se ze stresu.

Zkusil jsem čerpání energie z okolí, nebo chcete-li z vesmíru. Bohužel, svěřil jsem se člověku, ke kterému jsem později ztratil důvěru. Navíc jsem zjistil, že on ode mě odcházel osvěžen a já jsem byl zcela vyčerpán. To hrozí každému, kdo se svěří tzv.léčitelům – amatérům.

Pak jsem začal navštěvovat psycholožku, která na mně aplikovala metodu regresní medicíny. A zde bych se rád na chvíli zastavil.

Tato metoda, nebo ještě lépe terapie, vychází z toho, že v našem životě je celá řada událostí, které na naší psychice zanechali stopy a my je máme uložené v mozku, aniž bychom si to uvědomovali. Jsou to události radostné i smutné. V našem případě jde o ty smutné,které se ve své koncovce na nás podepsaly. Jak se říká: kapka ke kapce až džbán přeteče.

Jak taková terapie probíhá.

Přijdete k paní terapeutce a v první fázi se musíte uvolnit v pohodlném křesle, přikrytý, za poslechu relaxační hudby. Terapeutka vás tichým, klidným hlasem uvádí do stavu mezi bděním a polospánkem. Hlídá pozorně váš stav, abyste neupadli do hypnotického spánku. Ten nesmí nastat, neboť v něm pacient dělá a říká to, co chce terapeut a ne pacient. Když je dosaženo vašeho klidu, prochází terapeutka cílenými dotazy vaším životem. Dává vám otázky a vy na ně odpovídáte. Odpovídáte tak, že prožíváte a mnohdy dost intenzivně, jednotlivé příběhy svého života. Velmi často jsou přitom i slzy.

Hovoříte nejen o událostech, ale hlavně o lidech, kteří byly kolem vás. Svými dotazy a vstupy vás terapeutka nutí k tomu, tyto etapy také hodnotit. Děláte to úplně bezděčně.Sezení pak končí tím, že jste pomalu přiveden do bdělého stavu. Po jeho dosažení s vámi terapeutka probere celý průběh sezení a dělá z něho závěry. Sezení trvá tři až pět hodin, které vám uběhnou jako voda a několikrát se opakují.

Z celého souboru těchto sezení získá psycholog přesný obraz vašeho života, jak do něj vstupovali různí lidé, zejména ti nejbližší a jak na vás působili.

Jestliže jsem řekl, že terapeut jde vašim životem, měl jsem na mysli, že jde od tohoto okamžiku až po embryonální stav včetně. Byl jsem opravdu udiven, co všechno jsem si z tohoto období pamatoval. Také jsem se dozvěděl, po kom vlastně jsem. Zkrátka, dozvíte se na sebe tolik, že vám oči přecházejí. A mluvíte o tom vy. Je jasné, že návštěvou u terapeutky nekončíte. Přehráváte si doma v duchu jednotliví fáze a doplňujete si je. A to všechno vy, vaše nitro. Terapeutka ve vás „jen“ uvolnila skryté síly. Nakonec se od ní dozvíte, kdo, nebo co, ve vás zasadilo zárodky vaší nemoci.

Tím však vaše léčba nekončí. Co budoucnost? Zde je velká síla této regresní medicíny, protože najednou jsou tady plány a předsevzetí o kterých jste vy, jejich nositel, neměl ani potuchy. Navíc vás terapeutka dovede k tomu, že postižení je vlastně vašim přítelem. Věřte, tomu jsem se divil nejvíce a také oponoval ze všech sil. Nemoc, kterou jsem nenáviděl a hledal jsem všemožné postupy jak s ní bojovat, mým přítelem? Nemožné.

Terapeutka však neztratila rozvahu a po velké diskuzi, mnoha otázkách a odpovědích jsem ji dal nakonec zapravdu, jak také poznáte z dalšího. Vyvrcholením pak byla na závěrečném sezení věta psycholožky: „Mirku jsi v pořádku, máš v sobě hodně síly a jsi si schopen říct jak dál.“ Krásná slova, ale to jak dál jsem si musel rozlousknout sám. Vždyť podle psycholožky jsem na to sílu měl.

Pak jsem učinil další věc. Vyházel jsem všechny prášky a svěřil jsem se do rukou homeopatičky a současně psycholožky.

Psycholožka, kolikátá v mém osudu, je vzácný člověk, který s vámi důkladně probere vaše současné problémy a také vám poradí, jak dál. Zažil jsem i chvíle, kdy tam se mnou byla i moje žena a tyto dvě ženy mě pomohly překonat těžkou chvíli v mém životě. Na návštěvy u ní se opravdu těším už jen pro to, že si s paní doktorkou výborně popovídám.

Nakonec jsem začal navštěvovat masérku. A není to jen tak někdo! V prvé řadě je to doktorka medicíny, takže přesně ví, co má dělat. Nejsou to masáže, jak jsme zvyklí, tedy spojené s úhozy a jinými triky. Paní doktorka jde po nervových drahách, samozřejmě i po svalech s určitým zaměřením. Je to nesmírně sympatická, subtilní blondýnka, ale sílu má! Ta když se opře do mého hrudníku, nejen z něho vyžene všechen vzduch, ale já mám pocit, že tím lehátkem propadnu. Je zajímavé pozorovat, s jakou přesností masíruje. Někde se záběrem, vzápětí jemně, ale vždy s citem. Masáže absolvuji měsíčně a i když odcházím unavený, vím, že mi tato ukrajinská paní doktorka pomohla.

Přes úspěchy těchto fyzických a duševních metod a díky za ně všem zdravotníkům a psychologům, kteří mně toho dávali a dají tolik, věděl jsem jedno: Pokud nebudu spolupracovat a starat se o své zdraví, pokud nebudu trénovat fyzičku, ale také psychiku – bude všechno snažení zdravotníků marné. Já budu pomalu ze světa odcházet, až nastane konec.

A to ne!

Začal jsem tím, že každé ráno cvičím. Začínám už při svém probuzení v posteli a pokračuji pak na záchodě, kde procvičuji ruce a břicho. Pak se umyji, obleču, dám si malinkou stupečku slivovice, jednu pilulku homeopatie, jeden anopyrin a hrnek teplého bylinkového čaje. Následuje protažení těla na cvičebním míči, pak protažení těla na zemi a deset minut jízdy na rotopédu. Pak jdu se svým psíčkem na procházku, nejčastěji do Modřanské rokle, kde procvičím celé tělo, očima a vlasy počínaje a dolními končetinami konče. Využívám zde přírodních a umělých opor. Do toho patří i trénink chůze. Ale pozor, nejen chůze vpřed, ale také vzad a nohu přes nohu. Nezapomínám ani na chůzi po schodech. Do tréninku zapojuji i své hlasivky a to tak, že na zahájení pochodu cvičím obličej a řvu. Opravdu řvu! Pak následuje zpěv národních i ostatních písní.

Proč se o tom všem tak šířím?

Protože vám chci říci, že důležitou složkou vlastní terapie je získávání fysické kondice a překonávání strachu. Od strachu z protijdoucích lidí, po nástup a výstup z dopravních prostředků, přes přechod uĺice až po chození v neznámém terénu, to všechno jsou místa, která se musíme naučit překonávat. A překonávat je toho opravdu hodně a strachu ještě víc. Vím o čem mluvím.

Nejvíce by vám o tom řekla moje žena, co si vytrpí strachu, když mě nemá pod dohledem. I když se jí snažím ušetřit tím, že jí o svých kouscích řeknu až později, jsou situace, kdy to utajit nelze. Například jsem jel dost rychle na své tříkolce z kopce dolů, psa jsem měl uvázaného za řídítka, když tu na nás vyrazili dva psi a můj pes šel po nich. Ovšem kolmo na směr mé jízdy. A výsledek? Díra do hlavy, zlomená pánev a dvě žebra. Za měsíc jsem byl fit, ale co jsem si vyslechl od své ženušky, darmo mluvit.

Neříkám to proto, abych se jevil jako hrdina. Za hloupost se platí. Ale od té doby si dávám pozor a psa si ke kolu, mám-li jet s kopce, nepřivazuji.

Ještě, že ten můj věrný kamarád nežaluje. Když se stane a já sebou někde praštím, přiběhne, olíže mi obličej a když zjistí, že je vše v pořádku, stará se dál o své věci. Chci jen říci, že se musíme porvat s nástrahami a naučit se je překonávat. (A naučte se padat.)

Důležitou pomůckou je pro mě moje tříkolka. Nejen, že s ní jezdím své ženě naproti, abych ji odvezl nákup, ale jezdím s ní po silnicích a lesích a kochám se krásnou krajinou. Vždyť jízda na Slapskou přehradu je natolik krásná, že když jsme tam jeli na dovolenou, tak já jsem jel vždycky na tříkolce. Je to parádní stroj a já jsem odolal všem návrhům abych si na ni nechal namontovat motorek. Je mi jasné, jak by to dopadlo.

Důležitou složkou mé osobní terapie je užívání volného času, zejména pak dovolených. V létě si bereme vnučky sebou, na podzim vyrážíme se ženou sami a to je ta pravá dovolená. Lidičky, co já už navštívil krásných koutů naší země. Ale také občasná cesta do ciziny neuškodí. Když se to tak vezme, sednete do auta, nebo vlaku, či letadla a jste přepravováni. Když doma courám tři hodiny venku, je to větší námaha a řešení různých situací, než když letím třeba na Kanárské ostrovy, nebo do Turecka.

Ať jedeme kamkoliv, vždycky máme sebou knihy. Co příběhů a vzorů v nich pro sebe najdete. A diskuse s mojí ženou, nebo synem, o tom co právě čteme, patří k pěkným chvílím mého života.

A jsem-li u těch knih, tak mám jeden velký dluh. Ne a ne se pořádně pustit do angličtiny. Kolikrát jsem začal a vždy jsem skončil u třetí lekce. Vždycky jsem argumentoval tím, že moje nemoc zasáhla centrum řeči a já se teď nemohu soustředit na učení jazyků. Při posledním pokusu jsem zjistil, že pravou příčinou je lenost a nic jiného. Nebo klavír. Manželka a děti mně ho koupily vloni k narozeninám. Pravou rukou to nezvládám a levou rukou jen hrát písničky, to za chvíli přestane bavit. A při tom si u klavíru tak nádherně odpočinu. Prostě, ty zásahy nemoci jdou buďto odstranit, nebo zmírnit, ale vždy to chce dělat. Jak říkával můj drahý otec, když nás vychovával, že to chce „sic flaiš“

Práce.

______

V minulosti jsem opravdu tvrdě pracoval. Vždyť v mé původní profesi (jsem vysokopecař), to ani jinak nešlo. A mohu říci, že jsem se dostal funkčně dost vysoko. Když jsem byl po příhodě z nejhoršího venku, začal jsem probírat možnosti svého uplatnění. Zpočátku, po počátečních neúspěších to bylo jen naříkání, že už nejsem k ničemu. Postupně však převládla rozumná úvaha o tom, co dělat. První bylo, že jsem s dcerou mého kamaráda založil firmu. To se však ukázalo, z mnoha příčin, jako neprůchodné.

Jako člen sdružení CMP jsem se stal jeho předsedou a začal pro mě nový život. Musel jsem se seznámit se spoustou lidí, proniknout do administrativy a naučit se organizovat rekondiční pobyty. Při tom jsem postupně zjišťoval, že řada lidí si myslela, že se za mně schovají a budou si v klidu dělat svoje kejkle. Bylo to těžké se v tom přebrat. Dělal jsem však tuto funkci s chutí, až jsem byl někomu nepohodlný a byl jsem ze své funkce „odejít“. V době, kdy jsem byl zbaven této funkce, jsem ležel a lízal si rány se svého pádu na tříkolce, jsem přišel na nápad, založit sdružení nové, které by do svých řad bralo lidi i s jinými neurologickými potížemi. Dále jsem se rozhodl, samozřejmě po poradách se svými spolupracovníky, založit v Praze klub ve kterém by si absolventi rekondičních pobytů neustále obnovovali a získávali nové poznatky vedoucí k jejich vyléčení. Sehnal jsem peníze i místnost, ale členové také výboru se usnesli, že má přítomnost je nežádoucí a vyloučili mně ze sdružení, aniž by mně k jednání přizvali. Chtěl jsem jen aktivitu v pomoci postiženým.

Píšu to zde proto,abych vám ukázal, že ne vždy všecko vyjde, jak bychom si přáli.

V místě bydliště jsem přijal místo domovníka. Jaké byly důvody? Za prvé zlikvidovat nepředstavitelný nepořádek uvnitř domu a kolem něj a za druhé dokázat sám sobě, že to zvládnu. A zvládl! Navíc výměna trubek teplé a studené vody, nebo výměna topných ventilů spojená s jejich modernizací v našem domě s dvě stě bytovými jednotkami, není legrace.

Přicházel jsem do styku s lidmi, ať už s obyvateli domu, nebo s pracovníky různých firem, kteří prováděli opravy a rekonstrukce. S těmi jsem si rozuměl nejlépe. Přínosem bylo další poznávání lidí a styk s nimi, ale také, že nezáleží jakou práci děláš, ale jak ji děláš. A že každá práce, je-li dobře udělaná, tě naplní hrdostí. To je veliké plus, zvláště pro lidi s našim postižením.

A co dělám nyní? Spolupracuji s občanským sdružením Hamzovy děti z Košumberka. Chystáme se nyní zúčastnit se Dnů seniorů výstavkou o léčebně pohybově postižených dětí až seniorů – Hamzova odborná léčebna pro děti a dospělé v Luži – Košumberku, spojenou s přednáškami o vývoji léčebny a jejím léčebném programu, pak s výstavkou navštívíme krajská města, organizujeme pro pacienty kulturní i pracovní programy a další akce.

Osobně jsem se musel vyrovnat s operací křižních vazů a menisků obou zadních nohou mého psíčka a nakonec i s tím, že mně „kleknul“ počítač a já se musím nejen naučit ovládat nový, ale i shánět dokumenty, které odešly při zmíněné smůle.

Kromě toho, se angažuji ve skupině občanů, kteří pomáhají komunitnímu plánování sociálních služeb na Praze 12.

A na dovršení všeho, dostal jsem k narozeninám od Petra a jeho Petry legitimaci do Akademie třetího věku a tak pozítří začínám.

Tak vidíte, je toho dost. Říkám vám, musíte začít dělat cokoliv a problémy a možnosti se sami nabízejí k řešení a vy je určitě vyřešíte. To jsem vám chtěl v této kapitola říct.

Vztah ke svému okolí.

__________________

Mám-li mluvit o svém vztahu k okolí zjišťuji, že se jedná o velmi rozsáhlý okruh lidí, věcí a událostí, že je obtížné je podchytit. V tom okamžiku si člověk uvědomuje, že je součástí nesmírně širokého spektra. A je na tobě, človíčku, jak se do toho spektra zařadíš. Není to jednoduché, každý jsme nějaký, každý ke svému okolí přistupujeme jinak.

Proto, mám-li mluvit o svém okolí po příhodě, rozdělil jsem si ho na několik částí. A opět, každá část je propojená s tou druhou a nad tím je moje jedinečnost, která tyto vztahy vstřebává a pozitivně, či negativně je ovlivňuje ať tím, či oním směrem. Stále mám na paměti tu teorii mé psycholožky o přátelství s mým postižením.

Setkal a můžu-li to tak říct, že jsem se i spřátelil s řadou pozoruhodných lidí, a to z řad zdravotníků, tak z řadou pozoruhodných lidí, kteří zdravotníky nejsou a jsou rovněž předmětem mé úcty.

Jsou to na příklad manželé Křesadlovi. Oba velmi milí, ale co hlavně, nesmírně pracovití lidé. Ona, žena příhodou postiženého muže, kterému se věnovala natolik, že je dnes platným a potřebným mužem v odborných kruzích. A on? Pan PhDr.Karel Křesadlo, před příhodou ředitel Jihlavského muzea, člověk, který prodělal další záludnou nemoc, je stále vyhledávaným odborníkem a je zavalen prací o historii Jihlavska a jak kouzelně o něm vypráví.

Další, který mě napadá, je Mirek Vávra. Příhodou byl postižen poměrně mladý a to dost nepříjemně, nemohl vůbec mluvit. A uvážíme-li, že byl majitelem restaurace a číšníkem, musela ho příhoda opravdu nepříjemně zasáhnout. Opustila ho žena, protože už nic z něho nekoukalo a tak ještě poměrně mladý hoch šel bydlet do domova důchodců. Poznal jsem ho asi rok po jeho příhodě. Se smutkem v duši, ale se zaťatými zuby se pustil do logopedických cvičení pod vedením zkušených logopedů. O jeho návštěvách ve fitcentru ani nemluvím. Nakonec se tento hoch, urostlý a hezký oženil a vzal si milou, ale též, sice jinou nemocí, postiženou ženu. Klobouk dolů před takovými lidmi.

Rád vzpomínám také na Alenku Vosičkovou. To byl smíšek nad smíšky. Když jsme byli na rekondičním pobytu, a ještě u toho byle moje žena, patřil náš stůl k „nejuchechtanějším“. Věřte,měl jsem co dělat , abych se jejich vtipům ubránil. A jaká to byla houbařka! Při příhodě přestala vidět na jedno oko, ale houbu viděla i pod zemí.

Nebo Ing.Potoček, elegantní a dobrosrdečný člověk. Co se mi na něm líbilo, ten doslova otcovský vztah ke stavbám, které sám, nebo jako ředitel melioračního ústavu zabezpečoval. Byl vážně postižen a téměř ztratil řeč. Už mluví a je ho dobré poslouchat, kolik životních zkušeností v něm je.

Vybral jsem jen pár lidí z ohromné plejády známých tváří. Co člověk, to jiný osud, různé zasažení. Tito lidé mají však jedno společné: Neutuchající vůli žít. Žít životem, který nese radosti i trable. Lidé, kteří si to ani neuvědomují že tu svou příhodu předběhli a jsou tak říkajíc za vodou.

Svůj vliv na mně měli i lidé, kteří nebyli příhodou postiženi. Byla to nekonečná řada zdravotníků, kteří věnovali všechny své síly a um, aby mně, a nejen mně, pomohli. Když uvážíme, kolik času a sil musí věnovat nekonečným soubojům s naší nezničitelnou byrokracií, musíme jim jen poděkovat.

V mém okolí žijí i lidé stejní jako já, se svými radostmi i strastmi. Denně je potkávám a pokud jinak nemohu, tak jim popřeji šťastný den. A každý mi hezky odpoví, ano i s úsměvem. A já mám dobrý pocit že jsem dotyčnému, nebo dotyčné dal trochu štěstí do nového dne.

Máme hodně případů, kdy rehabilitanti buď odmítali, nebo jen pasivně přijímali, co se jim naši zdravotníci snažili dát. Mnozí už nejsou mezi námi. Hledět do zdi a meditovat nad tím, jaký jsem chudák – děkuji to neberu.

Tato snaha by byla úplně ,nebo z velké části marná, kdyby nebylo mé rodiny. Jsem až na rozpacích, jaké výrazy použít aby bylo patrné, jak velký přínos pro mne znamená. Víte je to stará pravda, že pevnost rodiny se pozná až když je zle. V úvodním slově jsem hovořil o tom, jakou roli sehrála při mém postižení. Věřte, že to byl jeden z hlavních důvodů proč jsem se tak urputně pustil do křížku se svou nemocí. Další zlý moment nastal, když tragicky zahynul náš starší syn a zůstala po něm malá holčička. To byly ošklivé dny. A opět to byla celá rodina, která se semkla kolem mé drahé ženy a čelila tomuto neštěstí. Ať to byl mladší syn, nebo dcera, či zeť nebo snacha.

Tak tedy, jak rodina na mně působí a jak já na ni? Jaká jsme rodina? Někdy úplně normální, jindy překvapujeme druhé svými nápady, které jsou často nazvány ostatními jako telecí. A v tom je právě ten vtip! Ať už nás napadne jakákoliv ptákovina, tak se s ní jde na plac. A ono, ejhle, po vzájemné debatě a někdy dost bouřlivé, z toho nakonec něco je. Co myslíte, mám na tom také svůj podíl?

Teď už se dostávám k další kapitole a to je můj vztah k přírodě a k tomu, co dobrého vytvořil člověk.

Příroda, vesmír, pojmy které často používáme aniž bychom šli do hloubky jejich významu, co pro nás, lidičky, znamenají?

Přírodu jsem měl vždycky rád, ale trochu jinak, než dnes. Přistupoval jsem k ní abych tak řekl, z majetnického hlediska. Byl to právě mladší syn Petr, který mé nazírání a vztah k přírodě poněkud napravil. Pravdu má v tom, že my jsme nedílnou její součástí a jako takoví se jí musíme učit a zvelebovat ji. A je to ona, naše matka příroda, která nám to mnohanásobně vrátí. Cítím to sám na sobě, když se potuluji u nás v rokli nebo na tříkolce brouzdám po kraji či na dovolené obdivuji krásy Vysočiny, nebo se kochám pohledy ze Soláně na Beskydy, či Javorníky. Mám úplně fyzický pocit, že sem patřím a kraj kolem je klidný ve své velkoleposti. To je úžasné! Když pak obejmu nějaký strom a zavřu oči, cítím že do mě vtéká nová síla, že do přírody o pravdu patřím.

Proto, radím vám opravdu dobře, choďte ven, za každého počasí a uvidíte tolik, tolik krásy.

Zmínil jsem se o vztahu k tomu, co stvořil člověk. Vždy jsme naše děti vedli k tomu, že nejhorší je, když jakýmkoliv způsobem ničí výsledky práce jiných. A tak když jdu se synem po Praze a poslouchám jeho vyprávění o různých stavbách, nebo obdivuji toho, kdo nám postavil můstek přes potok a vybudoval v rokli naučnou stezku, nebo sleduji partu, jak nám staví krásné bytové jádro, vždy musím obdivovat lidský um a lásku k tomu co dělají. To je také posila pro mě.

Při práci domovníka jsem se setkal s mnoha dobrými i méně dobrými lidmi i s výsledky jejich činění. Ode všech jsem se měl co učit, vždyť v každém člověku je něco dobrého, jen na to přijít. To mluvím i o lidech, se kterými jsem z různých důvodů přerušil společenské styky.

Co říci na závěr? Byli jsme postiženi cévní mozkovou příhodou, ale nejsme zbaveni úkolu dále žít. Jak již zde bylo řečeno, máme před sebou dvě cesty. Ta první vede přes zdánlivé pohodlí, vždyť mi ho zabezpečuje někdo druhý, maximálně si něco přečíst, dívat se na bednu nebo do zdi, požadovat péči a pomalu odcházet z tohoto světa. Nebo nastoupit tu druhou, spojenou s nepohodlím, mnohdy strachem a častými neúspěchy, vracet se zpět a začínat znovu a jinak, rozčilovat se nad svými neúspěchy ale mít radost z každého i sebenepatrnějšího pokroku, usmívat se na lidi kolem sebe a moci si vyjít na kopec a vidět tu naší krásnou zem, k jejíž kráse i já přispívám svou sebenepatrnější prací.

A co dál? Mám všelijaké plány ale musím dbát také na názor rodiny. Vím, že zdravější už nebudu, však do sto třiceti se toho dá hodně udělat.

Když tak zpětně pročítám, co jsem napsal, uvědomuji si, že má zpověď je v mnoha případech až příliš optimistická. Ve skutečnosti jsou léta po příhodě léty neustálého bilancování, ale hlavně, hledáním cest. Nikdo nikdy nesečte, kolik jsem měl a budu mít plánů a předsevzetí. Kolikrát jsem se musel vzpamatovat a jednoznačně říci, že tady mě přemohla únava nebo přímo nevolnost a tady byla prostě lenost. To si musí ve svém nitru rozparcelovat každý sám.

Opět se potvrzuje stará pravda, že všechno souvisí se vším. Po zvládnutí těchto stavů budete zjišťovat, že jste zase o něco silnější.

Chceme-li být rovnoprávnými členy společnosti, cvičme své tělo i svou duši, najděme si práci, která nám přinese radost a buďme pro své okolí lidmi, které má každý rád.

Pak se postavte v přírodě, zhluboka se nadýchněte a zavolejte:

JÁ SEM PATŘÍM!

Se srdečnými pozdravy, přáním hodně zdraví a mnoho šťastných dnů, vám přeje

Ing.Miroslav Kasa

Urbánkova 3365

143 00 Praha 12