Aktivní život

• ŽIVOT S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU
• SESTRY V AKCI
• SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ
• VÝLETY BEZ BARIÉR
• CO SE DĚJE V REGIONECH
• VAŠE PŘÍBĚHY
• • Deník Vlasty G.
  • Otoč se
  • Dvě možnosti
  • Deprese
  • RS – je zač poděkovat
  • Můj relaps - "koncept" harmonizace s rodinou a blízkými
  • Kamčatka
  • Magnólie
  • Příběh duchovního
  • Můj pohled na Vráž
  • Jitka - moje zkušenost
  • Od mládí jsem sportoval
  • Můj život po iktu (mrtvici)
  • Strom a obraz
  • Aktivní lékaři

„Zeptejte se neurologa, psychologa, urologa, fyzioterapeuta, sociálně-právního pracovnika“

E-mail
Dotaz
Opište kód z obrázku

Již od mládí jsem aktivně sportoval. Asi ve 3 .letech jsem poprvé sedl na kolo a bez učení jsem to bez problémů zvládl. Od té doby jsem začal také lyžovat a začal poznávat další sportovní aktivity. No budu možná trochu neskromný, byl jsem asi dost nadané dítko pro sport.To bylo možná geneticky předurčeno. Mamka, učitelka tělocviku, táta, všestranný sportovec, lyže, tenis, závodně volejbal, windsurfing, cyklistika atd. A ač je mým rodičům letos více jak 60 let, stále sportují a mají dobrou kondici.

No někdy se to v životě vyvíjí jinak, než bychom si přáli. Najednou na střední škole nestíhám s ostatním v tělocviku, zakopávám, začínají problémy, které jsem dříve neznal. Najednou trojka z tělocviku…no prostě hrůza. Poté různá vyšetření v nemocnicích, lumbálka, atd. Ale pře toto všechno tiché mlčení a nejistota, co bude dále. Že prý můžu být rád, jak na tom jsem a že se lékaři pokusí, aby se to nehoršilo. Ač jsem prý optimista ,nebyla tato informace pro mne povzbuzující. Ale život šel dál. Ukončení školy, zaměstnání. Musím dát za pravdu lékařům, zdraví, ač bych si to přál, se opravdu nelepšilo. Opět různá putování po nemocnicích. Až jsem přešel na kliniku pana profesora Jedličky, kde naštěstí tato, dnes nám všem známá nemoc, se zpomalila.

Nebudu vás unavovat mojí zpovědí z období, kdy jsem byl ve stadiu, ve kterém mi bylo asi nejhůře. V tuto dobu jsem poznal úžasného člověka, kamarádku, která mne přesvědčila, že nemá smysl se vzdávat, skončit se sportem. Co pak dál? Ač tomu bylo již řada let, tak na lyže jsem opět vyrazil a ono to šlo.

Díky tomu, že jsem závodně lyžoval a dnes je možnost vyrazit do ciziny na obrovské upravené horské terény, nakonec jsem se k lyžování vrátil a snad u toho i dlouho vydržím. Ač to není pro mne jednoduché, normálně chodím s dvěma holemi, potřebuji někoho okolo sebe, kdo mi pomůže třeba poponést lyže, jsem rád, že okolo sebe tyto lidi mám. A i díky tomu pravidelně každý rok jsem někde na lyžích v Alpách, letos to bylo ve Francii, v Tignes ,kde to bylo naprosto úžasné. Ač jsem si myslel, že to letos asi nepůjde, přece jen těsně před odjezdem mi nebylo dobře (únava, chřipka, ještě jsem dobíral antibiotika, optimismus byl na dně), nakonec to lyžování k mému překvapení docela šlo.

Přes léto, pokud to jde a nejsem moc unaven, si rád občas vyjedu na kole. Mám trochu upravené pedály, používám klipsny. Opět je to trochu problémové, ale překážky v životě jsou od toho, aby se překonávaly, ne obcházely.

Jsem přesvědčen, že sport pro každého z nás je velmi důležitý. Každý člověk se musí udržovat v kondici. Jak zdravý, tak i nemocný. Záleží,jakou formu aktivity si zvolí. A i psychicky to má určitě nezanedbatelný podíl na celkovém stavu. Těch sportů, co může zdravotně hendikepovaný provozovat je plno. Na internetu, např.http://www.cstps.cz/ lze získat kontakty. Jen to chce chuť nějaký z nich vyzkoušet. Není přece potřeba trhat v dané disciplíně nějaké ty rekordy, to s touto nemocí dost dobře nejde, stačí sportovat občas. Důležité je, aby nám sport přinášel radost do života.

Jsem přesvědčen, že každý z nás by měl alespoň trochu sportovat. Ať už to bude třeba jen chůze, anebo třeba i to lyžování. Záleží na tom, kdo co zvládne.Také jsem hrával tenis, ale mé nohy nyní nestíhají. Tak jsem nedávno zkusil lukostřelbu a snad i docela úspěšně.

Přeji všem mnoho nadějných vyhlídek do budoucna, zdraví vás Petr Berák.