Aktivní život

• ŽIVOT S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU
• SESTRY V AKCI
• SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ
• VÝLETY BEZ BARIÉR
• CO SE DĚJE V REGIONECH
• VAŠE PŘÍBĚHY
• • Deník Vlasty G.
  • Otoč se
  • Dvě možnosti
  • Deprese
  • RS – je zač poděkovat
  • Můj relaps - "koncept" harmonizace s rodinou a blízkými
  • Kamčatka
  • Magnólie
  • Příběh duchovního
  • Můj pohled na Vráž
  • Jitka - moje zkušenost
  • Od mládí jsem sportoval
  • Můj život po iktu (mrtvici)
  • Strom a obraz
  • Aktivní lékaři

„Zeptejte se neurologa, psychologa, urologa, fyzioterapeuta, sociálně-právního pracovnika“

E-mail
Dotaz
Opište kód z obrázku

RS – je zač poděkovat

Jistě každý z vás ví, jak bývá obtížné dostatečně poděkovat všem, kteří Vám, svou každodenní činností a nebo jen existencí pomáhají. Mnohdy stačí, aby jen některé osůbky existovali a svět, i přes problémy a potíže je jednodušší. Mnohdy mi také pomáhá jen to, že mohu své myšlenky dát na papír a snad si je osoba či osoby, pro které jsou určené, přečtou. Proto, i když je to asi neslušné, se hned v úvodu omlouvám všem na které jsem zapomněl, nebo se jen nevešli do tohoto mého myšlenkového toku. Také pokud někoho nebaví číst tok mých myšlenek, ať klidně čtení zanechá.

Měl bych se představit. Jmenuji se Roman Kvapil. Mým přáním již v dětství bylo starat se o zvířátka. Tento sen se mi splnil a já vystudoval Vysokou školu veterinární a začal pracovat jako veterinární lékař. Život probíhal téměř všedně se všemi starostmi a radostmi – studium, lásky, svatba a potomci a konečně vytoužené povolání veterinárního lékaře. Člověk si ani neuvědomoval, že jest zcela zdravý.

První obtíže se objevili ke konci roku 2002. Po prodělání všech možných vyšetření (vyšetření srdce, plic, pohybového aparátu) jsem byl odeslán na neurologii. Nikdy v životě nezapomenu slova paní doktorky E. Havrdové (dnes Doc. MUDr.), když jsem vstupoval do ordinace: „Vy jste jasný.“. Nejdřív jsem nechápal, ale po vyšetření jsem pochopil, že mám roztroušenou sklerózu. Diagnózu potvrdilo i vyšetření magnetickou rezonancí. Byl to šok. Hlavou probíhalo miliony myšlenek a jedna byla hlavní: Co teď? Trvalo hodnou chvíli, než jsem se smířil s touto skutečností. I přesto, že mám lékařské vzdělání a vím jak se dostat k informacím, zakázal jsem si shánět podrobné informace o své chorobě. Jen jsem se seznámil se základními fakty o ní, aby byl člověk tzv. v obraze. Naznal jsem, že jsem v dobrých rukou a u odborníků a tedy to nechám na nich. Zcela jsem se podrobil jejich léčbě a doporučení. Nyní mohu zpětně zhodnotit, že jsem udělal to nejlepší. Můj stav se stabilizoval, užívám pravidelně léky, pravidelně docházím na kontroly a toto vše mi dovoluje pracovat téměř na plný úvazek. Na jistá omezení ze strany svého zdravotního stavu (rychleji jsem unavený, je častější potřeba WC, a občas- potíže s rovnováhou) jsem si zvykl a naučil se je brát jako součást svého života.

Tomuto postoji mě však dopomohli lidičky kolem mne. Myslím si, že toto je to nejdůležitější, co nejen nemocný člověk, ale i zdravý, potřebuje ze všeho nejvíce. A těm všem bych chtěl poděkovat. Je to moje rodina (manželka Renata a děti Denisa a Ondřej), kteří mě berou takového, jaký jsem. Nedávají mi zbytečně najevo, že jsem nemocný. Vždy stojí při mně a když to potřebuji, pomohou. Druhou skupinou důležitých a chápajících lidiček jsou moji spolupracovníci. Vycházejí mi vstříc ve všem, berou moje omezení a snaží se mi maximálně vyjít vstříc, když je to zrovna třeba. Jen díky nim mohu i nadále vykonávat své povolání, které mne naplňuje a mnohdy dává i zapomenout na mou chorobu. A díky této práci a momentům, ve kterých hrají velkou úlohu city a emoce, mi pomáhají se přenést přes mé starosti. Tento trojúhelník pozitivních vztahů v mém životě doplňuje tým lékařek a sestřiček, které se o mé zdraví (nebo nemoc) starají. Všem vám mnohokrát děkuji!