Aktivní život

• ŽIVOT S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU
• SESTRY V AKCI
• SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ
• VÝLETY BEZ BARIÉR
• CO SE DĚJE V REGIONECH
• VAŠE PŘÍBĚHY
• • Deník Vlasty G.
  • Otoč se
  • Dvě možnosti
  • Deprese
  • RS – je zač poděkovat
  • Můj relaps - "koncept" harmonizace s rodinou a blízkými
  • Kamčatka
  • Magnólie
  • Příběh duchovního
  • Můj pohled na Vráž
  • Jitka - moje zkušenost
  • Od mládí jsem sportoval
  • Můj život po iktu (mrtvici)
  • Strom a obraz
  • Aktivní lékaři

„Zeptejte se neurologa, psychologa, urologa, fyzioterapeuta, sociálně-právního pracovnika“

E-mail
Dotaz
Opište kód z obrázku

Při svých cestách, většinou za různými úkoly, jsem „potkal“ i několik stromů, které mě zaujaly. Některé až ohromili svou velikostí, stářím, důstojností... jejich bojem s časem a přírodními živly. Jiné třeba „jen“ prostou neokázalostí, krásou místa, kde stojí. Možná dlouhé věky. Atmosférou i vůní, kterou kolem sebe šíří.

STROM, který mě zaujal v Chotkových sadech, stál na místě, kde upoutával pohledy hned ze tří stran. Ze tří cest, které se tu setkávaly. Cesta od západu vede přes louku od jezírka. V pozadí se skrývá majestátní Hrad, přesto je snadné si představit, jak by zdejší víly ke Stromu rády zabloudily. Od jihu je také louka a aleje. Za nimi tušíme Prahu. Tu starou, se svými dějinami, z nichž se jistě i část odehrávala zde. Východ je za stromem. Tam je křoví a zeď. Za ní pak silnice s tramvají a Píseckou branou, ale i Bílkovou vilou. Západ pak odhaluje půvabná loubí Letohrádku královny Anny. Belvedér je považován za nejkrásnější a „nejčistčí“ renesanční stavbu na sever od Alp. Málokdo ale ví, že vznikal z velké lásky „prvního“ Habsburka na českém trůně. Tragické lásky. Akátový závoj bílých květů jako by navozoval bílý závoj jagellonské princezny. Co asi viděl náš akát, když se tvořila jeho architektura? Kdy šlachovitý masivní kmen, plný uzlin, pod rozbrázděnou kůrou vynáší do spletitých větví mízu života, aby pak ze své koruny vytvořil dokonale vázanou kytici s bohatě splývajícím a vysoce dekorativním listovím.

Tak nějak vypadal akát, který jsem se rozhodl malovat. Akáty jsou nevhodné pro průmyslové zpracování. Pro svou dekorativnost jsou však s oblibou vysazovány v parcích i v královských zahradách. Netušil jsem, že i on už mi ukazuje předzvěst svého konce. Teď byl v plné síle a kráse. Možná, že šetrný odborný zásah v pravou chvíli by pomohl. Vpravo nahoře, je suchá větev. Možná zásahem blesku došlo k poškození celého stromu. Vzdoroval ještě skoro dvacet let. Na severo-východě, ale už mezitím vyrůstá jeho potomek. I to lze z obrazu vyčíst.

OBRAZ jsem maloval několik dnů, většinou při dopoledním slunci. Bylo jaro a hezky. Zvláště v něděli tu ale bylo plno lidí. Ne že bych si občas nepotřeboval oddechnout, ale někdy to ruší. Ještě nebyl hotov a už mi zvonily v uších nabídky. Tu 10 Marek, tu 20. Ba i překvapivě více. Dokonce i v tuzemské měně. Možná i podle toho, jak „dílo rostlo“, zvyšovala se i cena. Neprodám, nemůžu, mám termín.

Jednou jsem si liboval, jak nikde nikdo není. Ptáci zpívali, včelky a hmyz bzučel. Určitě tu byly i víly. Z jižní části sadů se začal ozývat hluk, přímo kravál. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Nejspíš Italové, myslel jsem si. Už bych měl být pryč. Bude poledne. Z pilné práce mne však naráz vytrhla jakási ženština v pestrém oděvu (spíše hadrech). „Pán veľkomožný, dajtě hádať z ruky“. A už mě, bez ohledu na cokoli, brala za tu “od srdca“. Z hlouby pražské kotliny zvony ohlašují poledne. Znělo to jako z podzemí. Vytržený od práce, zaskočený. Vědma nebo polednice? V té době to nebylo obvyklé. Bezdomovci ani jiní žebráci se po ulicích, jako dnes, nepotloukali.

Bránil jsem se seč to šlo. Baba byla ale neodbytná. Její ukřičené „hádání“ mělo mít za základ věštění z mincí. Probral jsem se a tvrdil jí, že žádné peníze nemám. „Stačí pár drobných“, mlela dál. Prý je po „tom“ vrátí. Na podporu svého tvrzení, že skoro nic nemám, jsem jí ještě (jak naivně) ukázal, svých osm Kč. Potřebuji je, protože je neděle a peníze budou až v pondělí. Baba však na nic nedbala. Obratným pohybem se „peňažky“ ocitly v její dlani. Děs v jejích očích, zkřivená tvář. Úprk. Z jejího ječení, jsem ale přece jen něco vyrozuměl... Věštba byla krátká, ne moc srozumitelná a měla i stinné stránky...Ticho. Zvony dozněly. Najednou byla pryč... S ní i mé „peňažky“. Tedy jedna koruna zůstala. Snad zapadlá v peněžence. Za ni jsem si tehdy mohl dát tak malé pivo. Bylo hnusné....

Na výstavě jsem pak uspěl. Obraz (perokresba vel. 52x43 cm) se líbil i jinde. Vystavoval jsem jej ještě několikrát. V Praze např. v Paláci U Hybernů, v „Cestě za duhou“ v Atriu na Praze 3... Byl se mnou i na výstavách v zahraničí, v Hong Kongu a USA. Nakonec byl prodán v Aukci v Paláci Žofín na Slovanském ostrově. Od 17. 04. 2005 snad přináší radost a potěšení tomu, kdo vnímá jeho „kouzlo“ a možná i ty víly ..., nebo i zvony?

A co věštba? Nevím jak dalece je pravdivá, či podvodná. Lecco se kupodivu splnilo. Žel i to zlé. I podle ní by se ale mělo vše v dobré obrátit? Vždyť i „můj“ akát, i když jej již ve skutečnosti nenajdete, žije nejen ve svém potomku, či potomcích, ale v „okamžiku“ svého “rozkvětu“ i na mém obraze.

Míla Mlčkovský