
„Zeptejte se neurologa, psychologa, urologa, fyzioterapeuta, sociálně-právního pracovnika“
Jak dokáže tížit rodinná tradice, jak tíží a svazuje jméno jsem si uvědomil záhy. Bylo to kdykoliv přišli nějací zákazníci nebo přátelé mých rodičů a já jsem byl bez ohledu na mé námitky vytáhnut ze své skrýše v dětském pokoji a musel předvádět hodného synáčka„ty jsi ale hodný synáček, celý tatínek. A jestlipak budeš také dělat takovou krásnou keramiku jako tvůj děda a tatínek?“ Můj zarputilý pohled si bez výjimky všichni vyložili špatně. Podle sebe. Takže jejich další monolog si vedli všechny návštěvy jenom s malými odchylkami stejně. „Podívejte se, jak se oduševněle dívá, určitě nyní myslí na nějaký zcela originální přístup ke keramice“.
Svým způsobem měli pravdu. Přemýšlel jsem ale o tom, jak zpeněžit tátovy věci, které ať už z důvodu výtvarného nebo technického, byly nepoužitelné pro jeho prodej. Měl jsem za úkol je vyházet a rozbít. Já jsem ale záhy zjistil, že to je výborný směnný artikl na výměnu s mými kamarády. Obchod se mi slibně rozvíjel, ale jenom do té doby, než lidé začali tátovi říkat jaké od něj mají pěkné věci a on si byl jistý, že nic takového neprodával. Brzo zjistil odkud vane vítr a já dostal nářez, nařízeno klečet v koutě a přemýšlet o tom, jak mám poslouchat mně vydané rozkazy, keramiku opravdu rozbíjet a ne ji používat jako platidlo za rozbité hračky. Ještě jsem musel klečící a brečící vyslechnout jak teď musí chodit po rodičích mých kamarádů a tu keramiku odsouzenou k rozbití vyměňovat za kloudnou, aby ta špatná nedělala ostudu.
A tehdy poprvé tak jako později mnohokrát jsem se zařekl, že keramiku dělat nebudu a ani jinak že s ní nepřijdu do kontaktu.
Rodiče mne, všechna čest, v mém přesvědčení pomáhali. Na oplátku jsem zase kdykoliv pomáhal já s mnou nenáviděnou keramikou jak bylo potřeba. Tou dobou si táta vyráběl hlínu sám po vzoru starých hrnčířů. Aby modelační masa plně vyhovovala tátovým požadavkům, byla složená ze dvou hlín ze dvou cihelen. Museli jsme ji najít, nakopat a pochopitelně odvézt. Na to táta kdesi koupil prastarou, rezatou a zcela nevypočitatelnou Škodu 1203. Říkali jsme jí kamion a maminka ji z duše nenáviděla. Naproti tomu já s tátou jsme ji milovali právě pro tu její nespolehlivost. Každá jízda se měnila v dobrodružství. Jednou táta ztratil za jízdy zadní kolo, jednou jsme ji zlomili vejpůl a nebo nesčíslněkrát „uvařili“ motor. Museli jsme jezdit od potoka k potoku abychom měli dostatek vody na dolévání chladiče. Jednou, to jsem jel s maminkou a řídil začalo pršet. Ona se ptala proč si nesetřu okno stěrači. Dlouho jsem to odkládal až jsem podlehl jejímu nátlaku. Zastavil jsem a k jejímu velkému údivu vystoupil a utřel okno hadrem. „Víš, ty stěrače tam jsou jenom pro parádu. Vlastně si nepamatuji, že by někdy fungovali“, předešel jsem jejímu dotazu. Jenom dlouze vzdychla. Byla to krásná pionýrská doba, na kterou rád vzpomínám
Moje cesta jak uniknout rodinné tradici byla opravdu křivolaká. Zavedla mne na pás do Karosy, kde jsem přidělával nárazníky k autobusům a protože tam bylo hodně času nazbyt, od jednoho Kubánce jsem se začal učit Španělsky. Moc si toho ale nepamatuji. Jenom svým dětem teď někdy říkám Hola amigos.
Jeden z mých pokusů uniknout keramice mne zavedl dokonce do školství. Pravda, jenom na tři roky. Nyní na tu dobu vzpomínám už jenom s úsměvem. Malé mrazení v zádech ale zůstává. To když si vzpomenu, jak na mne ječela ředitelka na pozemku, kde jsem měl s dětma pěstovat brambory: „soudruhu učiteli, nejblbějšímu sedlákovi se urodí nejvíc brambor a vám vzešel z celého pole jenom jeden keříček“ .Asi nejsem blbej sedlák, myslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic. Ředitelka byla vážně moc rozzuřená a nemuselo by to pro mě skončit dobře.
Potom přišla revoluce a s ní bohužel i moje marodění roztroušenou sklerózou. Zpočátku mi zas až tak moc nebylo. A tak když jsme jednou seděli v hospůdce s mými rodiči a s manželkou na pivu a řeč se stočila na podnikání, rád jsem přijal myšlenku, že opustím školství a začneme všichni podnikat v keramice. Na svou dávnou přísahu, že s keramikou nechci mít nic společného, jsem v souvislosti s mojí kantořinou rád zapomněl. Keramika se mi nyní jevila jako menší zlo.
Začali jsme skromně. Jenom sami. Táta navrhoval a my jsme modelovali. My to
znamená maminka, manželka a já. Maminka při tom ještě krotila počítač. Často, když byla v kanceláři, bylo slyšet hněvivé nadávky na adresu počítač a bědování, proč že jako nestačí klasický psací stroj. Postupně se s počítačem ale skamarádila natolik, že nyní v babičkovském věku vytváří jak webovou prezentaci tak i přípravu pro tiskárny. Všichni naši nynější partneři, kteří jsou s maminkou v kontaktu jenom telefonem si myslí, že mám najmutou nějakou mladou dívčinu, která mi to všechno dělá. Nikdo nevěří že mi to všechno dělá věkem babička. Asi proto, že má mladý hlas a dělá práci, která se obecně přisuzuje mladým. A já zase nechápu, jak se to všechno naučila. Ryzí sytém pokus – omyl. Otevře si program v počítači, zkouší postupně všechny klávesy a tlačítka a vzhledem tomu, že má paměť jako slon, pamatuje si všechny špatné i správné cesty. Takto postupně vylučuje špatné cesty až jí zůstane jediná správná. Těžko uvěřitelné učení, nicméně pro maminku schůdné a vedoucí k úspěchu.
Táta je stále dvorní návrhář a je neuvěřitelné na jaká zadání. Jenom jednou se vzbouřil. To když jsem po něm chtěl novou věc velikosti mé krabičky na balení. Musel jsem uznat, že dělat umění a být limitovaný velikostí kartonové krabice není úplně to pravé ořechové. Manželka má v této rodinné firmě funkci účetní a má na starosti tzv. drobný prodej z ateliéru. Obdivuji ji, jak si dokáže povídat se zákaznicemi podle mne o ničem. Podle ní a podle zákaznic to je ale o životně důležitých věcech- kde je možné koupit jakou podprsenku, kde je levné maso... Nicméně zákaznice odcházejí spokojené jak dobře nakoupili a jak si popovídali. Takže přicházejí zase. Zkrátka tento obchod dělá dobře, jenom já jsem se musel odstěhovat do jiné kanceláře. Nedokázal jsem unést tyto debaty, které jsou pro dobrý obchod tak důležité, ale jsou neslučitelné s mojí prací. Snad nejvíc během našeho podnikání zděšený, když přišel táta s tím, že je ve skladu chcíplá a z kůže ztažená krysa. Hned jsem se tam šel podívat. Nebyla to ale krysa nýbrž králík na oběd, kterého nám donesla příbuzná pomáhající manželce s účetnictvím. To mne opravdu zarazilo.
A já? Já se věnuji celkové koordinaci firmy. Ale nejen firmy Také koordinaci rodičů a manželky. Tam mám sice občas velice tenký led pod nohama, ale nakonec se vždycky dohodneme. Musíme. Keramika kterou děláme je sice krásná a žádaná, ale jenom díky pevné partě. Že to je keramika žádaná jsem si ověřil na této příhodě. Bylo to v Sokolově, jakýsi poberta přepadl galeristku, omráčil ji a když ji vzkřísili a ona zjišťovala co se jí ztratilo, zjistila že jediné co ji zmizelo byla váza od nás. Od té doby už naši keramiku nechtěla. Asi se jí zdála příliš nebezpečná.
Já sám se také věnuji navazování nových kontaktů. Je to zajímavé cestovat po republice a hledat nové galerie. Abych všechna města lépe zvládal, a protože se mi špatně chodí, vozím si v autě kolo a na něm potom projíždím dané město. Projíždím a „čichám“ k němu. Je pochopitelné, že je každé město jiné, má jinou vůni. A podle toho se nechá poznat zda bude mít má keramika úspěch nebo ne. Jenom musím dávat pozor i na to řízení kola. Abych potom neznal města jenom podle toho, jak jsem kde boural. V Plzni to bylo kvůli kolejím tramvaje, v Strakonicích kvůli kanálu …
V současnosti je firma stabilní . Stačíme vyhovět poptávce, máme nový ateliér a já už se tak moc nebráním slovu keramika. Jenom mé děti mi dělají starost. Zaklínají se, že s keramikou nechtějí mít nic společného. Ale historie se přeci opakuje...
Jiří Dudycha ml.