Předsedkyní Rosky Olomouc je Jana Nakládalová už osmnáct let, stala se jí nedlouho poté, co jí diagnózu roztroušená skleróza lékaři v roce 2006 sdělili. Přijala ji s nadhledem. „S tím, když člověk onemocní vážnou chorobou, stejně nikdo nic nenadělá. Já jsem začala shánět informace, co to je za nemoc, jaké mám jako pacient vyhlídky, stejně jako další pacienti,“ říká v úvodu našeho povídání Jana Nakládalová (na hlavním snímku s vnučkou), která letos oslaví devětašedesáté narozeniny a na otázky magazínu Inspirante odpovídala ochotně, s nadhledem a také s humorem.
Kdy vznikla Roska Olomouc, jaké byly v počátcích její aktivity a kolik měla tehdy členů?
Vznikla v roce 1998, takže by se dalo říct, že je mladá dáma. Tehdy působila ještě pod Národní radou zdravotně postižených. Když byla později založena Unie Roska, vzala nás pod svá křídla. Já tehdy ještě u toho nebyla, mně byla roztroušená skleróza diagnostikována v roce 2006. Aktivity Rosky Olomouc se postupně rozvíjely, ale dá se říct, že ty základní jsou stejné i dnes. Už tenkrát se jezdilo na rekondiční pobyty, tehdy ještě nebyly možnosti domlouvat se přes internet a sociální sítě, takže se členové Rosky častěji scházeli a bavili se o všem možném. Samozřejmě i o tom, jak se vyrovnávají s nemocí. Předávali si zkušenosti, jak na ně působí léky, jak cvičí nebo si jen povídali. V počátcích měla Roska Olomouc kolem 15 členů, nejvíc 35 členů. Když jsem onemocněla, i já začala shánět informace a dostala se k bývalé předsedkyni paní Broničce. Povídaly jsme si a já pochopila, že už by chtěla jako předsedkyně skončit. Snažila jsem se ji přesvědčit, ať v čele zůstane, ale nakonec jsem na její nabídku kývla a v roce 2006 jsem se stala předsedkyní Rosky Olomouc.
Vést organizaci Rosky, to znamená i hodně práce navíc. Často i takové, která není moc vidět.
Od svého onemocnění se léčím ve Fakultní nemocnici Olomouc. Stejně jako já ani další pacienti s roztroušenou sklerózou nebyli spokojeni s tím, jak to hlavně na příjmovém oddělení neurologie vypadalo. Takže jsme se v Rosce rozhodli a uspořádali Petici za důstojnější prostředí pro pacienty s RS a podporu nového MS centra. S pomocí všech pacientů, kteří se k nám připojili, a také lékařů a vedení kliniky se začalo budovat nové MS centrum. To bylo otevřeno v roce 2014.
Jaké další aktivity Roska Olomouc pod vaším vedením připravovala a stále připravuje?
Od svého nástupu do čela Rosky jsem se snažila rozvíjet aktivity, které už připravila moje předchůdkyně. Postupně jsme nabídku rozšířili o každotýdenní cvičení, později jsme se zapojili i do cvičení MARS, což je 24hodinový maraton pro pacienty s roztroušenou sklerózou. Později, když nad cvičením MARS převzalo záštitu rádio Impuls, jsme pokračovali, ale když začalo cvičenců ubývat, poslední dva roky už se této akce neúčastníme. Uspořádali jsme však výstavu děl našich pacientů v muzeu v Olomouci, k této akci se přidaly i další organizace. Jednou až dvakrát ročně jezdíme na týdenní rekondiční pobyty, pořádáme přednášky lékařů zaměřujících se na léčbu roztroušené sklerózy, přednášejí u nás i zástupci firem, kteří nás informují o novinkách v oblasti kompenzačních pomůcek. Snažila jsem se hledat i další aktivity, ať už to byla hipoterapie, ergoterapie, při našich sezeních hrajeme různé stolní hry, mohli jsme si zahrát i kvízy, které připravovala jedna z našich členek. Snažili jsme se do našich aktivit zapojovat také kolegy, které už nemoc upoutala na vozík. A při těch rekondičkách jsme se snažili cvičením dostat nejen do formy, ale také jsme si povídali, opékali, chodili na procházky či jezdili na kratší výlety za poznáním. Když to bylo možné, měli jsme v objektu nebo poblíž i bazén.
Olomouc také hostila neurologický kongres…
Vidíte, na ten bych málem zapomněla. Přitom to byla akce, na kterou jsme pozvali pacienty z celé republiky. Jeho součástí byl i koncert v katedrále sv. Václava, který měl velký ohlas. A ještě jsem nezmínila, že se Roska Olomouc na jaře pravidelně připojuje k celorepublikové akci Sázení slunečnic ke Dni RS. V našem časopise jsem vyzvala všechny, kdo mají možnost, aby na svých zahrádkách vysázeli slunečnice, ať je všude hezky a veselo. Máme také výhodu, že Olomouc je městem s mnoha parky, takže často pořádáme i procházky pro zlepšení kondice i pro duševní pohlazení. Kamarádi jedné z našich členek také organizovali několik let po sobě pro Rosku Olomouc rockové koncerty.
Když jsem zpovídal vaše kolegy ze sdružení Roska v různých místech republiky, většinou si posteskli, že ani zajímavé akce a hosté nejsou zárukou, že na ně dorazí hodně návštěvníků. Nevím, jestli je to rozmachem sociálních sítí, tím, že mladí pacienti chtějí trávit čas po svém a se svými blízkými, ale pravda je, že noví členové se do činnosti Rosky moc nezapojují. Jak je tomu v Olomouci?
Za sebe mohu říct, že mi Roska přivedla do cesty hodně kamarádek, chlapi se do akcí zapojují méně, i když jsou členy. A s těmi novými je to podobné, jak vám říkali z ostatních sdružení. Občas si přijdou popovídat, někdy zavolají s prosbou o radu, ale je výjimka, že by sami něco zorganizovali. Možná je to jen moje domněnka, ale počet členů Rosky v Olomouci možná souvisí i se svéráznou povahou obyvatel Hané. Mají jinou mentalitu než třeba Ostraváci. Než se k něčemu odhodlají, potřebují si to důkladně promyslet. Možná i proto má zdejší Roska v současnosti jen deset členů a ten počet zůstává dlouhodobě stejný. A to jsme zkoušeli přilákat nové členy nabídkou zahrát si třeba bowling, zkusit si své síly a šikovnost na lezecké stěně, naplánovali jsme výlety či koncerty, třeba i rockové. Občas někdo nový dorazil. Ale přišel na konkrétní akci, pak už se našich aktivit přestal zúčastňovat. Asi to je opravdu jinou dobou, mladší lidé nemají potřebu se setkávat a mluvit spolu naživo, spíše se zaměřují na sociální sítě. Často tam hledají i rady, jak úspěšně bojovat s roztroušenou sklerózou, a občas se nechají zviklat příspěvky pacientů, kteří se léčí sami, což určitě ku prospěchu není. Nic nepomáhá, když jim řeknu, že pokud chtějí fundované informace, měli by je hledat v příspěvcích a publikacích, jež napsali naši špičkoví lékaři. Pacienti jsou také netrpěliví, očekávají, že léčba zabere nejlépe hned druhý den, nechtějí se smířit s tím, že to je spíše běh na delší trať. Ty předchozí věty nemíním jako kritiku, beru to jako skutečnost. Když onemocní mladý člověk, má se většinou co ohánět. Většina nově diagnostikovaných pacientů pracuje, k tomu mají rodinu a své koníčky. Takže jim na Rosku a její aktivity moc času nezbývá. Když jde o lidi v předdůchodovém věku, i oni ještě často pracují a volný čas zase věnují už vnoučatům. Proto u nás zůstávají spíše ti dlouholetí členové, říkám o nich, že jsou tam sami za sebe.
Zdroj: Inspirante.cz
