Na začátku šok. Potom zvykání si na něco nového. A nakonec pokračování v takovém životě, jaký byl předtím. Tedy skoro.
Byl to ten klasický scénář, který jste už asi četli stokrát někde jinde. Jsem mladý, zdravý sportovec na vrcholu sil, nic se mi nemůže stát. I takové byly moje pocity ještě před rokem a několika dny. Nechápejte mě zle, svého zdraví jsem si velice vážil. Rok před mou diagnózou nás navždy opustil kamarád po rychlé a velmi vážné nemoci. Od té doby jsem ještě více myslel na to, jaké mám štěstí, že jsem zdravý. I tak jsem si ale nepřipouštěl, že zrovna mě by se mohlo něco stát.
Proto jsem nedával moc velkou váhu tomu, když jsem se jednoho dne probudil s tím, že mě brní pravá ruka. To přece nic není, říkal jsem si. To bude karpální tunel, každý den sedím u počítače, co by to bylo jiného, pomyslel jsem si. Po pár dnech brnění prakticky zmizelo a já byl spokojený, že jsem se “vyléčil”.
Pak se ale brnění vrátilo. Tentokrát jsem se probudil i se stejným pocitem v pravé tváři. To už mě trošku vylekalo, ale pořád jsem si říkal, že jsem se třeba jen špatně vyspal a že to přejde. Bohužel nepřecházelo. Podvědomě jsem se ale trošku bál, že by mohlo jít o něco vážnějšího.
Když příznaky přetrvávaly i přes odpočinkový víkend, přítelkyně mě doslova dotlačila k tomu, abychom šli do nemocnice. Nechtělo se mi, nechtěl jsem na pohotovosti obtěžovat s něčím tak malicherným. Ale nechal jsem se přesvědčit. CT a další vyšetření vyšly dobře, ale pan doktor mě stejně (naštěstí) poslal na magnetickou rezonanci. Jak jsem později zjistil, kromě pohotovosti sloužil také na neurologii, a možná měl menší tušení, o co by se mohlo jednat.
Dobré výsledky z prvních vyšetření mě nicméně uklidnily. “Vidíte, o nic nejde,” přesvědčoval jsem všechny kolem sebe. Přesto jsem nechtěl nic podcenit a neztrácet čas.
Následující dny proto byly velmi hektické a jak se někomu na paty lepí smůla, já mám zpětně pocit, že mně se na ně lepilo naopak štěstí. Hned v úterý mi volali z kliniky, kterou jsem oslovil se žádostí o MR, že mají volný termín už následující den. Pacienti přitom často čekají i týdny.
A den po rezonanci už jsem četl předběžné výsledky. Byl to moment, na který člověk nezapomene.
“Nález je velmi suspektní z demyelinizace typu RS.”
I když jsem tomu na první dobrou úplně nerozuměl, už ze slova “nález” se mi lehce zamotala hlava. Pamatuju si, že jsem musel jít na čerstvý vzduch se trochu nadechnout a vzpamatovat se. Bylo to poprvé, kdy jsem věděl, že něco není v pořádku.