Týden v nemocnici s kanylou v ruce, lumbální punkce, nastavení pozitivní psychiky („mohlo to být horší“), důležitost čerpání z ověřených odborných zdrojů, inspirace příběhem basketbalisty Kuby Tůmy a otevřená komunikace s rodinou a přáteli.
V pátek jsem již volal s paní doktorkou z neurologie, která mi navrhla, ať hned po víkendu přijdu
na týden do nemocnice. A já v pondělí nastoupil a ležel s kanylou v ruce. Týden poté, co jsem si
myslel, že mi nic není, jsem podstupoval lumbální punkci a prvotní léčbu mojí ataky.
Prvotní zprávy mě samozřejmě vylekaly. Trvalo mi pár dnů, než jsem písmenka RS dokázal aspoň na chvíli vyhnat z hlavy. Hned od začátku mi ale pomohla zásadní myšlenka: Mohlo to být mnohem horší. Nevím přesně, jak jsem si ji dokázal do hlavy tak moc vsugerovat, ale už jsem se jí nepustil. Vzpomněl jsem si mimo jiné na příklad mladého florbalisty, kterého také brněla ruka a následně se přidaly další problémy. Důvodem byl nádor na mozku.
O nemoci jsem si začal intenzivně vyhledávat informace. Půl roku před diagnózou jsem konečně dostudoval obor v rámci komunikačních studií. Troufám si tedy říct, že vím, jak důležité je důvěřovat kvalitním zdrojům. Zaměřit se na to, co říkají lékaři a studie, nikoliv anonymové na internetu.
Snad nejvíc ze všeho mi pomohlo video basketbalisty Kuby Tůmy, který se s RS také potýká. Všem nově diagnostikovaným mladým lidem bych ho stoprocentně doporučil ke zhlédnutí. A ne jednou, ale klidně několikrát.
Když s nemocí někdo může hrát vrcholově basketbal, proč bych s tím nemohl já normálně fungovat, pomyslel jsem si. To byl a stále je můj cíl.
Navázal jsem sledováním přednášek z každoroční konference o RS a čtením článků, které připravují odborníci z nemocnic a RS center. Někdy je to dlouhé čtení a poslouchání, které vyžaduje hodně soustředění a dohledávání si vysvětlení, ale stojí to za to. Vzešlo mi z toho jediné.
Sakra, vždyť v dnešní době to nemusí být nic strašného, když jsem měl takové štěstí a chytil nemoc v jejím počátku, ne? Z pozitivního přístupu už zkrátka nebylo cesty zpět. A to jak pro mě, tak pro mé okolí.
Uvědomuju si, jak důležité je, v jaké formě se k lidem dostane nová informace. I proto je mimochodem strašně těžké vyvracet dezinformace – jakmile si jako lidé něco zafixujeme, je nám přirozené si tento postoj držet. To je jiné téma, ale na příjem novinek to funguje stejně. Oznámení své nemoci jsem nijak výrazně neskrýval a všem, komu jsem o tom říkal osobně, jsem nedal šanci, aby propadali nějaké skepsi nebo snad dokonce smutku či panice. Ne. Já s RS budu žít a bude to jako dřív.