Netoleranci říkáme odlišný názor a nenávisti jeho vnější projev. Už dost. Už pojďme zase zpět. Alespoň jednou nohou do reality Avengers, kde se dobro nazývá dobrem a zlo zlem. I když z ní kape patos, píše v dnešním blogu Marek Blažíček.

Tak co? Prozradili byste číslo autobusu našemu blogerovi Marku Blažíčkovi? Začtěte se do jeho nového příspěvku. A schválně, kdo ANO a kdo NE…

Kdybych měl vypsat věci, za které se v životě stydím, byl by z toho román. Nebo alespoň novela. Absolutní neschopnost existence v dlouhodobém partnerském vztahu, arogance, egocentrismus… Tyhle věci ale lidi na ulici nevidí a nezajímají je. Hurá! Jejich zájem se obrací na „fasádu“. Přiznávám, že ta má není nejpohlednější, ale troufnu si přeci jen říct, že s trochou sebezapření se pohled na ni dá snést. Dobře, minimálně nevyvolává všeobecné pohoršení…

O tom, že ereska není vždy jen o návštěvách neurologa. A výsledek z urologie může naznačit, že prezident z vás asi nikdy nebude…Píše ve svém novém bloku Marek Blažíček.

Marek Blažíček o sobě prohlašuje #JsemIronman. A tak se není co divit, když se jednou za měsíc vydá vytunit své zázračné schopnosti do Rock Star Centra. Posíláme pozdravy všem s RSkou i bez :-), užijte si hezký a ještě hezčí čtvrtek!

Předvelikonoční sloupek našeho Marek Blažíček je o něčem, co znají všichni “mimoni” důvěrně. O snaze, leckdy urputné, která ovšem vede výhradně k diplomu z lyžáku, na němž se skví “diplom za udržování fyzické kondice instruktorů”. Takže si připravte bránice a snažte se tak maximálně, abyste prožili život (a nebo velikonoční svátky), v němž bude každý den alespoň jeden okamžik, kdy se můžete od srdce zasmát, a třeba i sobě ;-), protože Marek je skvělý autor a hrdě o sobě říká #JsemIronman.

„Ahoj, platí to dneska?“
„Co?“
„No to běhání. Minule jsme se domlouvali, že v pondělí půjdem poprvé.“
Společně s diagnózou „RSky“ mi bylo řečeno, že se musím začít hýbat. Má přítelkyně si to vzala za své a já zase jednou sliboval…
Jasně. Budu s ní chodit běhat. Minimálně dvakrát týdně, večer, s železnou pravidelností… Vlastně se mi ta představa líbila: po letech vysedávání u piva začnu konečně pracovat na fyzičce, shodím břich způsobený konzumací chmelového moku. Stanu se energickým a atraktivním… Samý super věci.

„Chybí ti rovnováha,“ slýchávám od dětství. Před očima mi běží obraz kamenných schodů. Schodů v katolické školce a naše dětské nohy ťapkající po chladném masivu dolů. Přesouváme se na zkoušku jakéhosi představení pro rodiče. Všichni v kostýmech ledních medvědů. Sestupujeme pomalu a opatrně. Chvilka nepozornosti. Škobrtnutí.
„Ááá!“

Řekl jsem to nahlas? Počkejte! Já to myslím vážně! Teda nemyslím vážně, že to myslím vážně… Teda… Tak řekl jsem to nahlas? Doktorka se na mě podivně dívá. Jako by se něco stalo. Mám jí to vysvětlit? Ale jak vysvětlit, že vám takový blbosti vůbec lítají hlavou, natožpak, že je řeknete nahlas?