Search
Close this search box.

8. O bojovaní (Michal Hellebrandt)

Som fanúšikom tetovania. Mám pár kériek, moju prvú som si nechal urobiť pred dvadsiatimi rokmi.

Tomu zodpovedá aj to, ako vyzerá: otrasne. Napadlo mi nechať si ju prerobiť, ale potom som sa rozhodol ju nechať tak ako je: dnes, keď sa nosia vymakané a originálne tetovania bude to moje originálne tým, aké je oldschoolovo hnusné. Tetovanie vtedy nebolo taký mainstream ako teraz, vzbudzovalo patričnú pozornosť už len samo o sebe, nebola to bežná vec, ktorá stratila v dnešnej dobe svoj vtedajší punc akejsi výnimočnosti. Dobre som sa pobavil, keď som minule u priateľkynych rodičov na dedine čítal v lokálnych novinách článok o tom, že si bývalý mestský policajt v neďalekom meste otvára tetovacie štúdio, a ktorý končil výzvou : „Přijdte si nechat zvěčnit svůj oblíbený motiv!“ Zaujímavá zmena situácie: pár rokov dozadu bolo tetovanie doménou väzňov, pankáčov a rôznych „podvratných živlov“. Dnes si bývalý policajt otvára tetovacie štúdio a mať kérku už neznamená žiadnu originalitu, skôr naopak: v dnešnej dobe je viac originálny ten, kto žiadnu kérku nemá, hehe.

Ostal som priaznivcom tohto „žánru“ aj dnes, pretože pre mňa malo tetovanie vždy silnú symbolickú rovinu, nebolo to len o potrebe vyčnievať z davu (aj keď vtedy tam určite táto ambícia bola tiež). V zásade rozlišujem dve skupiny ľudí s tetovaním: tí, ktorí sa chcú predovšetkým ozdobiť a význam kérky nie je až tak dôležitý. Nič proti, zdobenie je naša ľudská prirodzenosť od pradávna, veď všetci sa niečím vylepšujeme. A potom druhú, do ktorej patrím aj ja, pre ktorú nie je až tak podstatná atraktivita kérky, ako skôr význam pre jej nositeľa.

No a myslím, že nastal čas nechať si urobiť ďalšie tetovanie. Tetovanie, ktoré mi vždy bude pripomínať, že sa nikdy nesmiem RSke poddať, že s ňou musím bojovať. Nevzdať sa. Googlil som na internete, našiel som dosť tetovaní s tématikou roztrúsenej sklerózy, najčastejšie sa jednalo o motív s oranžovou stužkou a nápis „hope“, niektorí ľudia si nechali vytetovať dátum stanovenia diagnózy, alebo nápis „always fighter“. Myslím, že začínam dosť dobre rozumieť významu toho „always fighter“ na základe vecí, čo sa so mnou dejú. Ja si to takto priamo vykérovať nenechám, mám rád, keď sú veci týkajúce sa „umenia“ mnohoznačné a umožňujú viac výkladov. Ale určite bude – pre mňa osobne – ono „always fighter“ jeden z významov môjho nového tetovania, ktorý mi bude pripomínať kedykoľvek sa naň pozriem.

7. O psychike (Michal Hellebrandt)

„…kalný pohľad do zrkadla, depresia naňho sadla, do jari už nedožije, ale on sa neopije…“

Tak toto je úryvok z piesne o Kláre a Gogovi slovenskej kapely Hudba z Marsu (áno, volá sa presne ako ten český film, predpokladám, že podľa neho), ktorú slávnostne vyhlasujem za soundtrack k dnešnému článku. V tej piesni sa Gogo zamiluje do promiskuitnej Kláry, vzplanie medzi nimi láska, Klára nechtiac Goga nakazí nejakým smrteľným vírom (asi HIV), ale Gogo sa neopúšťa a teší sa, ako sa stretne s Klárou v nebi.

A prečo začínam práve týmto? Nuž – lebo aj na mňa sadla depresia. Mám to aj oficálne potvrdené, lebo moja doktorka mi predpísala antidepresíva, ktoré teraz musím brať. Do jari hádam dožijem, veď je za dvermi, a mám v pláne sa dožiť ešte veľa ďalších jarí. Rovnako ako Gogo sa neopúšťam a verím, že toto podivné obdobie prejde a prijmem RSku ako svoju súčasť. Lebo zatiaľ som ju ešte neprijal, dedukujem zo slov pani psychologičky, u ktorej som bol na prvom sedení. U niekoho to vraj trvá roky, kým ju prijme ako svoju neoddeliteľnú súčasť a zmieri sa s tým.

Mal som tú česť sa stretnúť s Hankou Potměšilovou osobne a ona – keďže sa už roky venuje tomuto ochoreniu – mi odporučila prihlásiť sa na psychoterapiu a fyzioterapiu, a nenechávať nič na neskôr. Tak som to urobil.

Myslel som, že so začatím liečby sa moja zdravotná situácia okamžite zlepší, ale nie je to tak. Skôr naopak. Telo si musí na liečbu zvyknúť, je to preň nová látka, ktorú doňho vpravujete.

Takže scenár je nasledujúci: moje telo si na liek zvykne, depresia, ktorá sa u mňa prejavuje veľkou únavou (a priznám sa, že aj čiernymi myšlienkami, na druhej strane – kto by v tomto prípade výskal od radosti, že), odoznie, upracem si v palici a prestanem brať antidepresíva, plus tie ďalšie lieky, čo ešte beriem a majú samozrejme vedľajšie účinky, a budem si aplikovať iba ten jeden, ktorý spomaľuje postup RSky. A začnem kopať RSku do pr…e tak, ako kope teraz ona mňa. Síce úplne nevyhrám, iba ak by múdri páni a dámy vymysleli liek na úplné vyliečenie (nádej stále žije, moja doktorka mi povedala, že do výskumu tečú veľké peniaze, kedže RSka je ochorenie mladých ludí), ale budem nad ňou viesť. Howgh, dohovoril som.

P.S.: Mami žiadny strach, ja to dám.

Velikonoční speciál (Marek Blažíček)

Můžete si o tom vousáči z kříže myslet cokoliv a samozřejmě se nabízí si z něj nejrůznějším způsobem vystřelit. Ale jedno musím jako jeho kolega z mediální branže ocenit: věci, co dělal měly fakt obrovskej dosah.

Jeho schopnost vyvolat bugr by se hodila každýmu redakčnímu domu (nejen) v Praze. Chlapec zkrátka uměl.

Měl v zásobě hned tři extra silný pranky: první – chodím po vodě a neutopím se, druhý – proměním vodu ve víno (co je víc?!?), třetí – nechám se ukřižovat, ale vstanu z mrtvých.

Plus další drobnosti jako uzdravení nemocných, nebo oživení mrtvých. Drobnosti, no…

U každýho z těchto kousků je nutno říct, že minimálně námět fakt síla. Zpracování nevíme, nikdo to netočil. Jenže to je ono! Nikdo to netočil a stejně to má sakra dosah.

Youtubeři by si o něčem takovým mohli nechat jen zdát…

Zatímco my se potíme se zpracováním, náš milej Ježíš se prostě prej prošel po vodě. A bylo mu jedno, jestli to někdo točí, nebo ne.

NedejBože v jaký kvalitě.

Takže trnovou korunu dolů!

Černá ovce (Marek Blažíček)

Musím se vám pochlubit.

Odešel mi počítač.

Když mi před očima zmodrala obrazovka a náš IT mistr se jen usmál: „No… takhle vypadá modrá smrt,“ polil mě děs.

Byl to přesně týden. Týden, co jsem si užíval pocitu, že by se můj pracovní život mohl ustálit na dvou prácičkách a oblažování vás, drahých čtenářů Inspirante. Možná se smějete (a možná oprávněně), ale najít takovej job, u kterého můžete prakticky každej den chodit do školy, baví vás a je v tomhle oboru (psaní) není zase tak chachózní, jak by se mohlo zdát.

I finančně jsem měl vyjít, jen se zrovna teď nehodily větší vedlejší výdaje. Přeci jen nějaká ta rezerva…

BUM!

„No… bude to chtít novej stroj, tohle už opravit nepůjde,“ slyším nekompromisní verdikt.

Takže pá pá, mých pět až deset tisíc… Ne. Tohle, tohle se teď fakt nehodí. Hodně nehodí. Jak to -pípí- udělám -pípí-? Budu si to muset -pípí- vzít na splátky -pípí-. Co když to nebudu zvládat -pípí-? Jasně, dostanu se do Černých ovcí, dluhová past čeká. Tomu se říká osud umělce -pípí-! Pípí- musím jít psát -pípí-. Ještě mě -pípí- vyhodí.

O hodinu později jdu s kamarádem na domluvený oběd. Nechce se mi, navíc dneska zase nestíhám. Nemám ani pětinu toho, co jsem mít chtěl. Ale dlouho jsme se neviděli a já to na poslední chvíli nechtěl rušit…

Moje nálada je stejně jako před hodinou na bodě mrazu. Již jsem si stihl sám sebe představit, jak rozprodávám knížky a posléze se hádám s exekutory.

Přecházím ulici a už se chci rozeřvat na skupinu cizinců stojících uprostřed chodníku, když v tom mi vyroste má druhá hlava a říká: „Vidíš to? Svítí sluníčko a ty seš dost zdravej na to, aby sis to tímhle bulvárem mohl štrádovat na oběd. Setkáš se s kámošem, kterej tu pro tebe byl v dobrým i ve zlým a nikdy tě nenechal ve štychu. Tohle nemůže říct každej, blbče.“

A víte co? Mně najednou bylo hrozně fajn, protože jsem v tu chvíli měl pocit, který jsem nezažil už dost dlouhou dobu. Byla to chvilka. Chvilka, během které člověk neměl potřebu se za něčím zase hnát, vztekat se a nadávat. Chvilka, během které si člověk vážil toho, co má.

A touhle chvilkou jsem se vám chtěl pochlubit.

Ale přeci jen mi držte palce, ať v těch Černých ovcích neskončím.

Jednou z nich jsem ostatně i bez dluhů.

Valentýnský speciál (Marek Blažíček)

No přátelé považte: mou první lásku na základní škole rozesmál spolužák prostým souslovím: „Marek-párek“. To je absolutní intelektuální devalvace! Můj první milostný akt se neodehrál, protože věta: „Tak se rovnou svlíkni.“ dočasně absolutně ochromila mou schopnost pohybu. (Ano, raději jsem posléze zbaběle prchl. Přeci jen každý Don Juan musel dozrát, že?)

A vůbec mám na tu lásku nejasný názor. Kde by člověk taky zatraceně mohl najít nějaký ideál? V literatuře? Když nejslavnější milostná dvojice Romeo a Julie ze Shakespearovy stejnojmenné hry byli zřejmě natvrdlí hlupáci, kteří si ani nebyli schopni předat vzkaz? Kinematografie? Odpusťte, ale i v těch nejsentimentálnějších chvilkách mi Titanic připadá komický… Nehledě na to, že jsem před Shakespearem vždy upřednostňoval Viana, nebo Camuse, u filmu případně Lynche. A ti to s tou láskou mají přeci jen krapítek jinak.

Upřímně mi vždycky přišli opravdovější, protože láska je podle mě vážně spíš klouzavé a sluzké (občas i slizké) téma. Že ne? Zkuste si ho vysvětlit během minuty. Nejde to co? Zkuste si to u jakéhokoliv jiného pojmu a máte to dřív, než leckdo třikrát zopakuje slovo MADAGASKAR. Ani dějiny nám v interpretaci pojmu nepomohou, protože dřív byla láska poněkud ohybána mocenskými praktikami…

Ne, jdu po povrchu, já vím, já vím… Jenže zkuste to jinak! A jak potom někdo může tvrdit, že někoho miluje? Jistě mi budete oponovat, že proto, aby člověk něco cítil, nemusí ihned chápat? A já tvrdím, že když nebudu vědět, jak smrdí spálená vajíčka, tak rozhodně nebudu vědět, jestli je cítím. Ne, dobře, už přestávám!

Pokud si myslíte, že pojem láska chápete, nebo mu rozumíte, tak vám gratuluji. Jste šťastní lidé a užijte si svátek všech zamilovaných. Nám ostatním nezbývá, než se ho dál snažit pochopit… Tak třeba příště.

6. Ako som začal liečbu (Michal Hellebrandt)

Musím sazase odkázať na text, ktorý som uverejnil pod číslom 4, pretože celé toto moje
blogovanie o RSke som poňal ako seriál, z čoho vyplýva, že v mojich textoch je
prítomná určitá kontinuita a jeden s druhým mierne súvisia. Takže v štvrtom
„dieli“ som sa trošku sťažoval na súčasnú situáciu, čo sa týka počtu RS
centier. Že kvôli nedostatočnej kapacite treba na začatie liečby čakať dlhú
dobu. Ale medzitým sa stalo nasledovné: najprv som písal Hanke Potměšilovej,
ktorá tieto stránky založila a podľa svojich slov už 18 rokov vedie, s prosbou o
nejaké korektúry v texte č.3. Hanka reaguje vždy promptne, ale teraz som musel
trochu počkať, pretože tentokrát nasmerovala svoju pomoc Domovu sv. Máří
Magdalény (pre pochopenie viac tu: ZDE), takže bola časovo zaneprázdnená. Ja som si tento článok prečítal a hlboko sa ma
to ako rodiča dotklo, takže sme s partnerkou tiež prispeli finančnou čiastkou
na chod domova.

Časová
postupnosť bola takáto: napísal som blog o čakaní, odoslal som ho, poslal som
dar a potom som volal do Hradca Králové, kde je najbližšie RS centrum k môjmu
bydlisku v Prahe, kde ma boli schopní prijať a ja by som bol ochotný dochádzať
tam, keďže je známy fakt, že s liečbou RSky je treba začať čo najskôr a ja som
nechcel nič riskovať. No ale následne mi volali z RS centra na Vinohradoch, kam
spadám, že sa uvoľnilo miesto a môžem prísť za pár dní. Co mi prišlo ako skvelá
správa, aj keď som to celkom nepochopil: veď ak sa uvoľnilo miesto, logicky mal
nasledovať ďalší v poradí a mne sa malo maximálne o trošku skrátiť čakanie. No
ale rozhodne som po dôvode nepátral, bol som rád, že som rád. Avšak vyvolalo to
vo mne myšlienku: naklonil som si osud? Zaujímavá zhoda okolností – prispel som
na dobrú vec a vzápätí mi to osud vrátil v podobe začatia liečby, čo bol pre
mňa najkrajší vianočný darček. Ale po krátkom premýšľaní ostávam starým
skeptikom k týmto veciam medzi nebom a zemou: je to len zhoda náhod, nič
viac, keby to takto fungovalo, bolo by veľmi jednoduché si ten osud nakloniť.

Prvé
nasledovali infúzie Solomedrolu – päť dní po sebe. Bolo mi povedané, že tento
liek má dosť silné vedľajšie účinky, že môžem očervenieť a opuchnúť. Mne sa v
hlave hneď vynorila stará počítačová hra Theme Hospital, ktorá simulovala
budovanie a správu nemocnice, a v ktorej pacienti mali rôzne vymyslené vtipné
choroby, konkrétne že budem vyzerať ako jeden z nich, ktorého problém spočíval
v tom, ze mal obrovskú napuchnutú a červenú hlavu.

Keď som
ležal na kapačkách, zažil som dva rôzne prístupy k problémom: v piatok som si
nedobrovoľne vypočul rozhovor dvoch starších dám, ktoré boli na izbe so mnou.
Bol plný sťažností a končil sa vetou: „Nestojí to za nic“.

V sobotu –
keďže bol víkend – som ležal v miestnosti na pohotovosti, keď priviezli opäť
staršiu pani a tá, aj keď jej evidentne nemohlo byť úplne hej, keďže ju
priviezli na pohotovosť na infúziu, hneď zahlásila: „Jéé, to budu ležet s
takovým mladým…“ A celý čas bola tak vtipná, že som odtiaľ odchádzal
vyškerený ako lečo.

K tým
vedľajším príznakom: obrovská, napuchnutá a červená hlava má našťastie
nepostihla. Postihla má však nespavosť (sú to nakopáváky, veď kortikoSTEROIDY),
takmer permanentná čikútka (škytka) a…ehm…no…nadmerná plynatosť. Ľudovo
povedané prdenie. Dával som strašné šajby a keby len šajby, ešte aj s patričným
odérom. Poviem vám, že moja priateľka si užila. Dcérke to ešte nevadí, prdeli
sme spolu, keďže je ešte malinká, spoločenské dopady prdenia nerieši a uľaví si
kedy sa jej chce.

Blbé bolo,
že som to nevedel kontrolovať. Na ilustráciu – v skúšobni som nechtiac zahnil,
keď sme s kapelou hrali a spoluhráč prestal hrať, odložil basu a otvoril dvere
skúšobne, aby vyvetral. A to, prosím pekne, nie je žiadne precitlivené
orezávátko, pracuje ako dlaždič a je zvyknutý na všeličo, veď všetci poznáme to
staré známe „ten je sprostej jak dlaždič“.

Alebo:
ideme po skúške tentokrát s bubeníkom po chodbe v industriálnej Pragovke, kde
sa konajú rôzne eventy a je tam aj kaviareň, že si dáme ešte pivko po hraní.
Odniekiaľ znie hudba. Stretávame dve také arty-style nahodené slečny a pýtame
sa ich, či nevedia, čo sa tu deje. Ony milo odpovedajú a mne pri tom
nedobrovoľne vychádza zo zadnice obrovský hlasitý prd, na čo sa kamoš dá
zbabelo na útek, holky krčia nosom a jedna hovorí druhej: „Tak my už radši
půjdem“. Ja som tam ostal v rozpakoch stáť osamotený, ale nedalo sa tejto
trápnej scéne nahlas nesmiať.

No a v
tejto prekérnej situácii som ešte k tomu mal dohodnutý cez internet
car-sharing. To som ešte nevedel, keď som to dohováral, že budem prdieť ako
najatý. Na Vianoce som šiel domov na Slovensko, tentoraz len na otočku, autom,
no a aby som mal menšie náklady na cestu, ponúkol som spolujazdu na internete. Ľudia
sa vám prihlásia, ak im vyhovuje vaša trasa, prispejú na benzín, pohodlne sa
odvezú…je to win-win záležitosť, pravdepodobne to poznáte. No a kto sa
prihlásil mne? Dve holky. Kurník-šopa, za iných okolností je človek rád, keď sa
mu niekto prihlási, ale tentokrát som z toho radosť nemal. Čaká má sedem
hodinová cesta v uzavretej kabíne s dvomi neznámymi slečnami. Ako všetci traja
prežijeme moju črevnú búrku?

Váš záujem
je v prípade car-sharingu odviezť vašich spolucestujúcich čo možno
najkomfortnejšie. Nie len z obyčajnej ľudskej slušnosti, ale aj kvôli tomu, že
si navzájom na webe potom udelíte hodnotenie, ako sa vám cestovalo a na základe
neho si vás vyberajú ľudia pri vašej ďalšej ceste. Predstavoval som si to moje
hodnotenie: „Celú cestu prdel, smrdelo to v aute ako v chlieve, nikdy viac“.

Uf.
Skrátim to. Prežil som to ja aj holky za pomoci čaju proti plynatosti, ktorý
som si urobil na cestu. Hodnotenie som dostal dobré.

A viete
čo? Myslím, že tá plynatosť pravdepodobne nakoniec vôbec nebola dôsledok
infúzií a liekov. Spôsobovala ju výborná kyslá kapusta (zelí), ktorú som si
naložil na zimu do súdku a tak ju milujem, že som každý deň zjedol za malú
misku. Nedávno mi došla, takže som ju prestal jesť a moje rektálne explózie sú
fuč, pritom Medrol stále beriem, aj keď je pravda, že o dosť nižšie dávky, ako
na začiatku. Nenadarmo sa na Slovensku hovorí: „Od kapusty, riť popustí“.

Průkaz pojištěnce aneb život ve věku kartiček (Marek Blažíček)

Dobře. Je to moje chyba. Před víc než rokem mi byla v hospodě odcizena peněženka. A s ní i tento doklad. Nevím, jestli je to znechucením z toho, že mi peněženku ukradla jedna postarší mamina (jejich svádění v podnapilém stavu beru jako jeden ze svých nejhorších zlozvyků, nicméně už ani nedoufám, že se kdy změní). Mamina nejen, že si užila zajíčkovy přízně, ale ještě se obohatila o celých tři sta korun, a především peněženku Star Wars s Benem Solem (!!!). Fakt, že mi peněženku neposlala poštou (jak to slušní zloději normálně dělají) beru jako osobní urážku a nechávám se slyšet, že už se s ní příště líbat nebudu. Ano, byla to má oblíbená peněženka!

Asi po tomto emotivním prohlášení chápete, že mé zoufalství z této situace přesahovalo, respektive stále přesahuje, hranice tohoto universa. Jako v mrákotách jsem si zařídil občanský průkaz, novou lítačku a kartičku do školy. Na zařízení průkazky pojištěnce prostě ještě nemám dostatečný odstup… Víte, co to je, přijít na ten Ípák na pobočku Vojenské zdravotní pojišťovny, kterou mám asi deset minut pěšky od bytu a poprosit o novou? Je to stále velmi citlivá věc a…

Ne, vážně, uvědomuji si plně svoji debilitu a neschopnost. Nepřikládám kartičce pojištěnce dostatečnou důležitost, což je samozřejmě chyba. Jenže… v mém milém RS centru, kde se setkávám s milými sestřičkami, jsem průkazku nikdy nepotřeboval. Zvládl jsem to bez ní i před rokem při příjmu do nemocnice (oukej, sestry brblaly, ale po dvou kliknutích zjistily, že jsem normálně pojištěnej).

Bez průkazky pojištěnce jsem vlastně byl v pohodě (ano, i pohled vraha beru jako pohodu) ošetřen na několika místech. Posléze mi však jinde s vážnou tváří řeknou, že „bez té průkazky to prostě NEJDE!“

Má to tedy dvě možná vysvětlení:

a) že se sestřičce nechce dělat ty dvě kliknutí navíc a bude mě kvůli tomu klidně mystifikovat
b) že to, jestli jsem pojištěný opravdu někdy v systému najít nejde

Pokud je to za „a“, tak chápu, taky jsem línej, ale nešlo by v tom případě nějak zajistit, aby se ta dvě kliknutí dělat nemusela? A pokud je to za „b“, tak proč?

Jedna kartička dokazuje naši existenci (občanka, budiž…), další to, že můžeme jezdit MHD, já jako student musím mít ještě jednu do školy a na další kartičku bych měl ještě nárok (s ISICEM to ovšem dopadlo stejně jak s průkazem pojištence), další na to, že jsem členem Knižního klubu a do toho se mě neustále někde ptají, jestli nechci jejich zákaznickou kartičku, nebo rovnou jestli nesbírám bodíky… Vážně ty debilní kartičky musíme mít úplně na všechno?

No nic, pointa žádná, já si pro tu průkazku pojištěnce dojdu, ale bodíky teda nechci.

Všechno nejlepší… (Marek Blažíček)

Rok, co si paní myslela, že jsem v poledne prvního ledna ještě nametenej, jelikož jsem hodil exkluzivní tlamu a já přitom vůbec nepil…

Rok, co jsem byl na nemocničním pokoji se zahradníkem jménem Leopold, který každou větu končil slovy: „… a hotovo!“

Po Novém roce to bude rok, co mi diagnostikovali RS. Pokračování ZDE

5. O ružových okuliaroch (Michal Hellebrandt)

Na začiatok predosielam: rozhodne nie som žiadny slniečkár, žiadna „láska, pokora a sluníčko, čočka, cizrna a jablíčko“.

Založením som najskôr realista s miernymi sklonmi k pesimizmu – tu to však tiež musím trochu rozvinúť: nie pesimizmu v zmysle toho, že vidím všetko čierne a všetko je zle, ale pesimista čo sa týka nášho ľudského druhu: jeho smerovania. Kamže to vlastne vedieme našu úžasnú planétu. Ako som už onehdy písal: milujem život, pripadá mi nádherný v jeho detailoch, je tu toľko skvelých vecí, kvôli ktorým tu stojí za to byť. Zároveň som rozčarovaný z nášho ľudského druhu: Čo tie vojny? Čo tá eko-nezodpovednosť? Kamarát mi nedávno v jednom hlbšom rozhovore tvrdil, že do tohto sveta deti rozhodne priviesť nechce. Sám mám 19 mesačnú dcéru, mám z nej neskutočnú radosť a každému odporúčam mať dieťa, ale úplne ho chápem. Pokračování ZDE

Zpověď nebohého chaotika

Jsem chaotik. Nemůžu za to. Člověk, který dělá dva bambilióny věcí nemůže jinak, byť by třeba rád. Dokonce si myslím, že mám daleko větší vlohy k tomu být pořádný než mnoho lidí, kteří se za pořádné úspěšně vydávají… Ale stejně vím, že to budu já, který představuje do budoucna postrach pro všechny, kteří s ním budou koexistovat. Respektive už tím postrachem jsem… Pokračování ZDE