Proč zrovna já? (Marek Blažíček)

NE!

Jestli něco fakt NEMÁ smysl, pak je to sypat si sůl do vlastních ran a melodramaticky se ptát: „proč zrovna já?“

Proč zrovna vy? No prostě tak.

Někomu umře pes, někomu se na hlavu vykadí holub a vy máte roztroušenou sklerózu. Není to něco, čím se chlubíte, neříkáte to, když chcete někoho sbalit, ale jaksi s tím nic neuděláte.

Mohli jste mimochodem dopadnout daleko hůř! Mohla vám vyrůst třetí noha, nebo vám někdo mohl implantovat sloní kůži, či prasečí mozek. (Že se něco takového neděje? To ani nezkoušejte! Děláte, jak kdybyste nesledovali současnou (a vlastně nejen současnou) politiku!)

Pokračovánní ZDE

Pijete? Kouříte? THC užíváte? Tak vidíte… (Marek Blažíček)

Po zdlouhavém čekání měsestra vpouští do ordinace. Doktorka mi naznačí, ať přijmu místo naproti ní a
spustí: „To je skvělé, že jste se nechal vyšetřit! Zjistili jsme, že
s očima nic nemáte!“

„Ale mám. Občas nezaostřím,“ zamračím se.

„Ne, s očima
skutečně NIC nemáte. Je tam maximálně půlka dioptrie na jednom oku. Vy chcete
brýle na image, že jo?“ mrká na mě spiklenecky žena v bílém plášti.

„Ne, ale občas prostě nezaostřím,“ opakuju,
přesvědčen, že došlo k nějakému komunikačnímu šumu.

„Jestli chcete brýle „imydžovky“, tak já vám je
napíšu.“

„Nechci, jen bych byl rád, kdyby se ty problémy nějak
vyřešily,“ pokouším se ještě jednou o vysvětlení.

Doktorce najednou zmizí z tváře úsměv.

„Pijete alkohol?“

„Ano…“

„Kouříte?“

„Ano…“

„THC užíváte?“

„Ale ano, ale…“

„Tak vidíte,“ skočí mi
doktorka do řeči, odkládá na stůl brýle (imydžovky?) a vstává se slovy: „Pokud
cítíte, že vaše problémy přesto potřebují zásah lékaře, pak doporučuji
neurologii. Na shledanou,“ udělá gesto směrem ke dveřím.

Jsem zase na chodbě.

Hlavou mi proběhne cosi jako „WTF?“. Radši rychle
prchám z nemocnice pryč.

O šest měsíců později
jsem na neurologii skutečně musel jít. Tedy… jít… Ehm… Spíš jsem tam musel být
dovezen (ještě několikrát díky, Máro!), protože tou dobou už můj způsob pohybu
připomínal leccos, jen ne chůzi.

Ano, měl jsem tam jít už
tehdy. Ale ruku na srdce – kdo z vás by tam po takovém vystoupení šel?

Pokud kouříte, pijete
alkohol, užíváte marihuanu, nebo ještě něco horšího, rozhodně si nemáte
k čemu gratulovat. Zřejmě se tím nepřibližujete nesmrtelnosti mílovými
kroky, ani nejste adeptem na „fit člověka roku“. Rozhodně to však neznamená, že
pokud ve vašem těle něco není v pořádku, měli byste to automaticky
shazovat na svoje zlozvyky.

Nejslabší máte padáka (Marek Blažíček)

5:30

Zvoní budík.

5:35

Rozlepuju oči a plazím se
do koupelny. Mrknu do zrcadla, pokrčím rameny a prohrábnu vlasy. Poté se opět
střetnu se svým odrazem. Nezbývá než znovu pokrčit rameny. S tímhle nic
nesvedu.

Vypiju dvě sklenice vody
a začínám na sebe vrstvit svršky. I když vrstvit… Už teď je na padnutí, tak
radši moc nevrstvím.

Zapomněl jsem na něco?

Ale jistě… Zase
k umyvadlu. Radši.

„A pak, že slova jsou jen
kapky deště,“ huhlám a močím do zkumavky.

6:30

Dobíhám autobus. Musím
být na odběrech co nejdřív. Dřepnu si na volné místo a vytáčím číslo do RS
centra.

„Dobrý den, RS centrum?
Výborně, víte já… já mám problém. Dnes mám mít kapačku i s kontrolou, ale
zapomněl jsem jít na odběry,“ mektám do telefonu.

Na druhé straně slyším
zřetelný povzdech.

„Dojeďte si na ně co
nejdřív. Nejlépe ihned.“

„Už tam frčím!“ řeknu a
zívnokýchnu na dívčinu co sedí naproti.

Proč se mi nějakej trapas
nemůže stát před škaredou holkou?

Pokračování ZDE

Mrtvý muž aneb následky horkého odpoledne (Marek Blažíček)

Nepříznivé dopady fyzické práce na zdraví člověka (Marek Blažíček)

„Samozřejmě, že půjdu.“

Dobře a teď popravdě:
největší dilema ohledně mého rozhodnutí rozhodně netkvělo v tom, že se
blíží zkouškové, ale v tom, že se na Hluboši bude pracovat. Pracovat
rukama. Ehm… Co to vlastně znamená? Aby se má nebohá hlava nepřevařila a
nevyhlásila error, zkusím si nejdřív definovat, co práce rukama asi neznamená.
Pracovat rukama asi neznamená popíjet kafe a tvářit se u toho důležitě.
Pracovat rukama asi neznamená zamyšleně pokyvovat hlavou a občas prohodit blbý
vtip, kterému se zasmějete jen vy sami. Pracovat rukama asi neznamená x hodin
prokrastinace kontra několika hodinám totálního „fretka style“. Pracovat rukama
podle mojí dedukce neznamená něco, co by se mi líbilo…

Tato dedukce se mi
potvrzuje i v praxi na místě. Brzy zjišťuji, že pokud si chci mezi kolegy
udržet alespoň špetku důstojnosti, musím se držet co nejdál od kladiva. Kladivo
totiž není ani kámoš, ani žrádlo… Z mých soukromých statistik vyplývá, že
z deseti pokusů o trefení cíle tímto nástrojem hrůzy jsem neuspěl ani
jednou.

Pokračování ZDE

Dneska to půjde jako po másle (Marek Blažíček)

Máme redakční radu. Dneska to půjde jako po másle. Cítím to v kostech.

„Máš to pruhované tričko na zítřek?“ registruji mezi řečí otázku na svou osobu.

„Co… Cože… Prosím?“ koktám s výrazem splašeného kuřete. Nevědomky ho nasazuji vždy, když tak úplně nechápu, co po mně svět chce.

„Na to zítřejší natáčení. Dresscode modré džíny a pruhované triko,“ vidím shovívavý výraz okolí.

"Hm. No… To nemám.“

„V Arkádách je New Yorker, tam ho v pohodě koupíš,“ dává mi naději na spásu kolega.

Oddychnu si.

Vlastně si ho chci koupit už delší dobu, tak alespoň mám další důvod navrch. Ne, že by se mi cesta do centra obchodu hodila, ale co… Iron Manovi v nových Avengers vyrůstá jeho oblek prakticky z těla, já touhle dovedností však zatím nedisponuji. Než si osvojím další z fint svého hrdiny, nezbývá než do krámu s šatstvem občas zavítat.

OC Arkády patří mezi kolosea 21. století. I dnes lid potřebuje „chléb a hry“, obojího se vám v tomto chrámu konzumu dostane v hojné míře. Můžeme jako lidstvo kvitovat s povděkem, že jsme se posunuli alespoň o takový kousek, že se k ukojení našich potřeb nemusíme veřejně zabíjet. Alespoň zatím…

Překvapivě bez komplikací New Yorker nalézám a v očekávání vcházím dovnitř.

Tanec může začít…

pokračování ZDE

Uvidíš všechno bude príma (Marek Blažíček)

Zpátky do reality Avengers, i když z ní kape patos… (Marek Blažíček)

Našli se však také lidé, kteří v úspěchu tohoto projektu vidí další z příznaků brzkého konce světa, nebo minimálně totálního úpadku vkusu většinové společnosti. V čele těchto jehovistů… Ehm, pokud patříte mezi ně, velmi se omlouvám, ale žádná zvláštní znamení na nebi jsem zatím nezpozoroval.

Vkus jsem po cestě z hospody taky nepotkal, přičemž jsem sám jevil známky úpadku, myslím tedy, že bychom na sebe narazili. Tudíž si je (případně i vás) dovoluji nazvat jehovisty. V čele těchto jehovistů stojí strážná věž v podobě filmové kritičky Mirky Spáčilové, která by svou propiskou jistě suverénně prorazila i štít Kapitána Ameriky.

Nechci Avengers nikomu vnucovat ani se pouštět do nikam nevedoucí pře, nicméně si myslím, že právě pořádná lekce blockbustrového humanismu v podobě tohohle bijáku všem jenom prospěje.

Třeba by se pak někteří nedrželi tak zpátky ve chvílích…

…kdy Tomáš Vandas v televizi popírá romský holocaust.

…kdy Národní pochod pro život hlásá, že „potřebujeme pravé muže a zdravé ženy“.

…kdy zase někdo říká, že dobro a zlo jsou relativní. Že definice těchto pojmů není jednoduchá… Že je to vlastně subjektivní.

Tak dlouho jsme se hnali za vlastním ocasem, až jsme se do něj s chutí zakousli.

Pokračování ZDE

Detektivní kancelář Ostrozrak (Marek Blažíček)

Teda, že se nestydíte… (Marek Blažíček)

No jo, ale když se vám celej barák/ člověk ještě nějakkymácí, tak z toho kouká pozdvižení. Fasáda nefasáda.

Ježišmarjá! Ten je jak slíva! Vždyť není ani poledne, říkají
pohledy okolí, když ve slabším dni slézám schody do metra. A to po zahájení
léčby hopsám jak laňka. (Dobře, profesi provazochodce bych si nestřihl…)

Zábavnější se v tomhle ohledu zdál čas před diagnózou. Jediné,
co jsem věděl, bylo, že mi pravá noha jaksi nechodí, ač jsem si vždycky myslel,
že by to noha dělat měla.

Nicméně že by si panáček někam zašel? Třeba k doktorovi?
Sami jděte! Vždyť to jsem si ji určitě
jen přeležel, nebo si natáhl sval. No jasně, to bylo tehdy, když jsem zkoušel
po dlouhý době udělat provaz. Povedlo se, ale natáhl jsem si sval no… Nic to
není. Navíc – jak bych si tam, prosimvás, měl zajít?

Třeba jako na to pivo, po kterém s kamarádem chceme
zaplatit na baru. Nožka hlásí menší problémy, ale dá se to přežít.

„Tak devět piv!“ oznamuje hospodský.

„Prosím? Já měl tři,“ oponuju.

„Dyť se na sebe podívej. Ty sotva stojíš!“

Noha se uraženě nakrčí. Co mu mám vysvětlovat? Že od
listopadu nožka občas nehákuje, jak má, ale ty piva jsem měl vážně tři?
Naúčtoval by mi ještě tři navrch…

Na Nový rok už jsem neušel ani pár metrů. Dávat to za vinu
faktu, že jsem na Silvestra abstinoval, přišlo jako alibismus i zbabělci jako
jsem já. Cesta do obchodu však počkat nemohla, respektive mohla, ale to už bych
se jí taky nemusel dočkat já.

Na Nový rok zem venku pokryl krásný lesklý led. Můžete mi
věřit, viděl jsem ho opravdu zblízka každých pět metrů pokusu o chůzi. Zrovna,
když jsem prováděl další z výzkumů, procházela okolo mě starší dáma.

„Teda, že se nestydíte… Druhej den odpoledne a vy jste furt
jak motyka!“

V tu chvíli mi podklouzla ruka. Pokus o zvednutí nevyšel.

Dáma vydala zvuk demonstrující její pohoršení a odkráčela
pryč.

A jí musel dát za pravdu.

Nestyděl jsem se.