Nepříznivé dopady fyzické práce na zdraví člověka (Marek Blažíček)

„Samozřejmě, že půjdu.“

Dobře a teď popravdě:
největší dilema ohledně mého rozhodnutí rozhodně netkvělo v tom, že se
blíží zkouškové, ale v tom, že se na Hluboši bude pracovat. Pracovat
rukama. Ehm… Co to vlastně znamená? Aby se má nebohá hlava nepřevařila a
nevyhlásila error, zkusím si nejdřív definovat, co práce rukama asi neznamená.
Pracovat rukama asi neznamená popíjet kafe a tvářit se u toho důležitě.
Pracovat rukama asi neznamená zamyšleně pokyvovat hlavou a občas prohodit blbý
vtip, kterému se zasmějete jen vy sami. Pracovat rukama asi neznamená x hodin
prokrastinace kontra několika hodinám totálního „fretka style“. Pracovat rukama
podle mojí dedukce neznamená něco, co by se mi líbilo…

Tato dedukce se mi
potvrzuje i v praxi na místě. Brzy zjišťuji, že pokud si chci mezi kolegy
udržet alespoň špetku důstojnosti, musím se držet co nejdál od kladiva. Kladivo
totiž není ani kámoš, ani žrádlo… Z mých soukromých statistik vyplývá, že
z deseti pokusů o trefení cíle tímto nástrojem hrůzy jsem neuspěl ani
jednou.

Pokračování ZDE

Dneska to půjde jako po másle (Marek Blažíček)

Máme redakční radu. Dneska to půjde jako po másle. Cítím to v kostech.

„Máš to pruhované tričko na zítřek?“ registruji mezi řečí otázku na svou osobu.

„Co… Cože… Prosím?“ koktám s výrazem splašeného kuřete. Nevědomky ho nasazuji vždy, když tak úplně nechápu, co po mně svět chce.

„Na to zítřejší natáčení. Dresscode modré džíny a pruhované triko,“ vidím shovívavý výraz okolí.

"Hm. No… To nemám.“

„V Arkádách je New Yorker, tam ho v pohodě koupíš,“ dává mi naději na spásu kolega.

Oddychnu si.

Vlastně si ho chci koupit už delší dobu, tak alespoň mám další důvod navrch. Ne, že by se mi cesta do centra obchodu hodila, ale co… Iron Manovi v nových Avengers vyrůstá jeho oblek prakticky z těla, já touhle dovedností však zatím nedisponuji. Než si osvojím další z fint svého hrdiny, nezbývá než do krámu s šatstvem občas zavítat.

OC Arkády patří mezi kolosea 21. století. I dnes lid potřebuje „chléb a hry“, obojího se vám v tomto chrámu konzumu dostane v hojné míře. Můžeme jako lidstvo kvitovat s povděkem, že jsme se posunuli alespoň o takový kousek, že se k ukojení našich potřeb nemusíme veřejně zabíjet. Alespoň zatím…

Překvapivě bez komplikací New Yorker nalézám a v očekávání vcházím dovnitř.

Tanec může začít…

pokračování ZDE

Uvidíš všechno bude príma (Marek Blažíček)

Zpátky do reality Avengers, i když z ní kape patos… (Marek Blažíček)

Našli se však také lidé, kteří v úspěchu tohoto projektu vidí další z příznaků brzkého konce světa, nebo minimálně totálního úpadku vkusu většinové společnosti. V čele těchto jehovistů… Ehm, pokud patříte mezi ně, velmi se omlouvám, ale žádná zvláštní znamení na nebi jsem zatím nezpozoroval.

Vkus jsem po cestě z hospody taky nepotkal, přičemž jsem sám jevil známky úpadku, myslím tedy, že bychom na sebe narazili. Tudíž si je (případně i vás) dovoluji nazvat jehovisty. V čele těchto jehovistů stojí strážná věž v podobě filmové kritičky Mirky Spáčilové, která by svou propiskou jistě suverénně prorazila i štít Kapitána Ameriky.

Nechci Avengers nikomu vnucovat ani se pouštět do nikam nevedoucí pře, nicméně si myslím, že právě pořádná lekce blockbustrového humanismu v podobě tohohle bijáku všem jenom prospěje.

Třeba by se pak někteří nedrželi tak zpátky ve chvílích…

…kdy Tomáš Vandas v televizi popírá romský holocaust.

…kdy Národní pochod pro život hlásá, že „potřebujeme pravé muže a zdravé ženy“.

…kdy zase někdo říká, že dobro a zlo jsou relativní. Že definice těchto pojmů není jednoduchá… Že je to vlastně subjektivní.

Tak dlouho jsme se hnali za vlastním ocasem, až jsme se do něj s chutí zakousli.

Pokračování ZDE

Detektivní kancelář Ostrozrak (Marek Blažíček)

Teda, že se nestydíte… (Marek Blažíček)

No jo, ale když se vám celej barák/ člověk ještě nějakkymácí, tak z toho kouká pozdvižení. Fasáda nefasáda.

Ježišmarjá! Ten je jak slíva! Vždyť není ani poledne, říkají
pohledy okolí, když ve slabším dni slézám schody do metra. A to po zahájení
léčby hopsám jak laňka. (Dobře, profesi provazochodce bych si nestřihl…)

Zábavnější se v tomhle ohledu zdál čas před diagnózou. Jediné,
co jsem věděl, bylo, že mi pravá noha jaksi nechodí, ač jsem si vždycky myslel,
že by to noha dělat měla.

Nicméně že by si panáček někam zašel? Třeba k doktorovi?
Sami jděte! Vždyť to jsem si ji určitě
jen přeležel, nebo si natáhl sval. No jasně, to bylo tehdy, když jsem zkoušel
po dlouhý době udělat provaz. Povedlo se, ale natáhl jsem si sval no… Nic to
není. Navíc – jak bych si tam, prosimvás, měl zajít?

Třeba jako na to pivo, po kterém s kamarádem chceme
zaplatit na baru. Nožka hlásí menší problémy, ale dá se to přežít.

„Tak devět piv!“ oznamuje hospodský.

„Prosím? Já měl tři,“ oponuju.

„Dyť se na sebe podívej. Ty sotva stojíš!“

Noha se uraženě nakrčí. Co mu mám vysvětlovat? Že od
listopadu nožka občas nehákuje, jak má, ale ty piva jsem měl vážně tři?
Naúčtoval by mi ještě tři navrch…

Na Nový rok už jsem neušel ani pár metrů. Dávat to za vinu
faktu, že jsem na Silvestra abstinoval, přišlo jako alibismus i zbabělci jako
jsem já. Cesta do obchodu však počkat nemohla, respektive mohla, ale to už bych
se jí taky nemusel dočkat já.

Na Nový rok zem venku pokryl krásný lesklý led. Můžete mi
věřit, viděl jsem ho opravdu zblízka každých pět metrů pokusu o chůzi. Zrovna,
když jsem prováděl další z výzkumů, procházela okolo mě starší dáma.

„Teda, že se nestydíte… Druhej den odpoledne a vy jste furt
jak motyka!“

V tu chvíli mi podklouzla ruka. Pokus o zvednutí nevyšel.

Dáma vydala zvuk demonstrující její pohoršení a odkráčela
pryč.

A jí musel dát za pravdu.

Nestyděl jsem se.

Jak PANIC

„A hotovo,“ tak to říkával můj nenáviděný soused na pokojiběhem pobytu v nemocnici, při kterém mi „eresku“ diagnostikovali.

Teď čekám. Stejná nemocnice, jiný oddělení. Vtíravý pach
moči.

„Tak pojďte, mladý muži,“ otevírá sestra dveře a vpouští mě
do ordinace.

Vcházím, zdravím se se sympatickým lékařem a dostávám první
sprchu.

„Triko vyhrnout nad pupík a kalhoty i s trenkama pod
kolena,“ hlásí sestra.

„Pod kolena?“

„Pod kolena. A lehněte si tady,“ ukazuje zdravotnice na
lehátko.

Jistě, jde o zdravotnické účely, ale stejně mi sestřin
direktivní tón dává vzpomenout na historku a pocity momentu, kdy jsem mohl
získat své první ostruhy sexuální zkušenosti. Slečna na mě však křikla cosi
jako: „Rovnou se svlíkni!“ Radši jsem tehdy utekl…

Teď jsem podobně zmatený. Jako v mrákotách si shrnuju
kalhoty i spodky. Současně s vyhrnutím trika se obracím na sestru a
ukazuju jí klín v celé jeho kráse: „Takhle jste to myslela?“

Je pozdě. Teprve teď mi dochází exhibicionismus toho gesta.
Ježiš, dyť já vypadám jako úchyl, ale já se vážně jen chtěl zeptat…

Sestra ale moje myšlenky rychle utne, podívá se na mě a suše
prohodí: „Jo, a ještě si lehněte.“

Mému jinak přecitlivělému egu ani nedochází chlad jejího hlasu…

pokračování ZDE

VÍTEJTE V ROCK STAR CENTRU… (Marek Blažíček)

Už jen cesta tam… Schody do druhého patra dají lidem
s mou fyzičkou vzpomenout na Stairway
to Heaven (jet výtahem může znamenat F..k
Forever). Při první cestě sem jste trochu Paranoid, a to si můžete říkat Iron
Man, jak chcete…

Vejdete dovnitř, občas vás čeká prohlídka, kde se dozvíte,
zda jste dost high a zda vaše vrávorání není na té úrovni, aby pohoršovalo
okolí.

Pak přichází pravá podstata návštěvy.

„Teď to píchne, jo?“

„Ano!“ vzdychnete, jehla vám vnikne do těla a s ní i ta
zázračná látka, díky které jste další měsíc schopni fungovat. Ano, celý měsíc,
během kterého se vám při troše štěstí nechce jíst netopýry, nebo sát nosní
dírkou pavouky. Tady je našemu Rock Star centru, co závidět, i když Ozzy by
v něm asi kariéru neudělal.

Pokračování ZDE

Hlavně se snaž!

„Hlavně se snaž! To lidi ocení,“ bylo mi již jako malému vtloukáno do hlavy. Ano, především u sportovních aktivit nemohla má „maličkost“,
která v devíti letech vážila takřka osmdesát kilo, nabídnout více než
SNAHU.

Lidé ji opravdu oceňovali! Při povinném lyžařském kurzu mi byl udělen
diplom za „udržování fyzické kondice instruktorů“ (byl jsem v jednom
kuse na zemi a sám se nezvedl). Toto ocenění se dalo vykládat
dvojznačně, kdyby k němu učitelka nedodala: „Ale jak on se snažil!“

Zhruba ve stejné době jsem také obsadil poslední místo v družinové
Superstar. Píseň „Tři citrónci“ ovšem musely po skončení soutěže
zazpívat všechny děti. Důvod? To já se přeci nejvíc snažil!

Snažil jsem se ještě dost let…

Pokračování ZDE

„Pohyb? Zkus běhání… anebo radši ne…“ (Marek Blažíček)

No jo, ale teď se má představa stát skutečností.

Pokouším se o obranu: „Vážně jsme se domlouvali na dnešek,
jo?“

„Jo, ale jestli nemáš čas…“ rozeznávám uražený tón.

Proč zrovna dneska? Proč právě nyní? Nyní, když se chystám
znovu shlédnout Tenkrát v Mexiku.
Nebo se ještě před tím mrknu na Desperada?
Ne. Musím toho nechat. Prostě se vzchop,
blbče.

„Ale jo… Já můžu… Dneska…“ koktám.

„Paráda, tak za půl hodiny u parku. Vezmi si něco pohodlnýho
na pohodlnýho, hlavně boty,“ pokládá telefon drahá.

No jo, oblečení… Nemám tepláky. Jdu jí zavolat, že nemám
tepláky. Neuvěří mi to… Ale vždyť je to pravda! Stejně mi to neuvěří…

O třicet pět minut později se přibližuji k místu srazu.
V oblekových kalhotách, které doplňují polobotky. No co, alespoň bude
vidět, že jsem sváteční běžec.

I přes tmu vidím, jak má drahá polovička kulí oči, a nakonec
se chytá za hlavu. Vybíháme.

Pohoda. Věděl jsem, že nemám tak špatnou fyzičku. Na základní
škole jsem sportoval. To se přeci pozná.

Po sto metrech se něco začíná dít: dochází mi kyslík a
přítelkyně se na mě podezíravě dívá.

„Musíš zvedat nohy,“ oznamuje mi.

No jo, sice jedna z chytřejších, ale furt je to herečka…
I když… Má do jisté míry pravdu. Končetiny jako kdyby srůstaly se zemí, jako
kdyby byly z vosku… Ještě pár metrů se snažím držet tempo. Ale ne… Nepůjde
to.

Má milá se mi vzdaluje. Vzhledem k faktu, že je na ni
zezadu pěkný pohled, mi daná skutečnost vlastně vůbec nevadí.

Zvolna přecházím do chůze.

Když se drahá otáčí, začnu divoce máchat rukama a předstírám
snaživý výraz.

„No tak! Ještě kousek,“ volá na mě.

Jako zázrakem nabírám tempo. Asi jsem překonal prvotní krizi…
Sebevědomě zrychluji.

O deset vteřin později se zvedám ze země.

„Já tomu nerozumím, vždyť je to rovina,“ slyším nad sebou.

„No právě.“

„Hele, příště možná radši zkusíme rychlou chůzi, jo?“

Mám radost, že je tak empatická.