34. O šťastí (Michal Hellebrandt)

Štěstí. Co je štěstí. Muška jenom zlatá. Ste šťastní? Zacitujem nejakú slečnu Kláru s RSkou (čítal som to, už neviem kde a kedy, ale jej slová som si poznamenal):

„Stačí pouze být. Předem se nestrachovat z toho, jak složitý a těžký život bude, když vidíme všechny problémy, strasti a utrpení okolo nás. Dovolme si být konstantně šťastní a pomozme tomu, aby mohli být šťastní i lidé okolo nás.“

Hm. Dovoľujem si byť konštantne šťastný ostošesť, ale nejde mi to. Keď mi padajú veci z rúk, nadávam ako špaček, keď sa neviem trafiť kľúčom do zámku, nadávam ako pohan, keď mám prejsť aj celkom krátku vzdialenosť a zrovna na to nemám energiu (väčšinou), nadávam ako starý spotený chlpatý kamionista, čo uviazol v zápche. Od šťastia je to ďaleko, ako do Šanghaja.

Ale o tomto sa asi nebavíme, všakáno. To sú malé nepríjemnosti, ktoré zásadným spôsobom neovplyvňujú pocit konštantného šťastia. Bolo by trochu divné a neprirodzené rozžiariť sa ako slniečko, keď vám už tretíkrát vypadnú kľúče z ruky: „Jéé, to je super, zase mi tie kľúče vypadli, musím sa pre ne zase zohnúť, to je príma…“ Aj keď – dá sa na to pozrieť aj z tejto perspektívy: „Ešte sa dokážem pre tie kľúče sám zohnúť, je to dobré…“


…to ale asi tiež nie je veľmi dobrá cesta. Pretože…keď sa už pre tie kľúče nebudem vedieť zohnúť, znamená to, že už nemám právo byť šťastný…?

Uf, byť šťastný je teda pekne zapeklitá záležitosť. Byť v kuse nasratý je o dosť ľahšie. Asi preto je toľko ľudí stále nasratých.

Možno si aj slečna Klára zanadáva, keď jej vypadne niečo z rúk, nebodaj dvakrát! U mňa vtedy lietajú hromy-blesky. Stále si hovorím: „Kľud človeče, tým, že sa budeš rozčuľovať nič nezmeníš.“ A aj tak sa rozčuľujem. No ale – zároveň musím dodať jednu skutočnosť: k pocitu spokojnosti – šťastie je možno silný výraz – mi chýba tak málo, ako je cítiť sa úplne normálne. Obyčajne.

Aj moje blogy sú odrazom momentálneho stavu.

Píšem vtedy, keď mám náladu na písanie a je to dobrá nálada. Keď som v depresii, keď cítim beznádej, smútok, keď sa ľutujem, vtedy ma to ani nenapadne. Nepíšem. Aj keď – jeden blog som napísal v depresii. A to dosť silnej a akútnej, nevedel som ani jesť a schudol som deväť kíl. To som sa však prinútil, lebo som len začínal s blogovaním a chcel som zachovať nejakú kontinuitu. Teraz som už zaslúžilý a ostrieľaný bloger a môžem písať kedy chcem, ha!
Ako keď sa v liste spýtala spisovateľa Charlesa Bukowskeho jeho obdivovateľka, nepamätám si meno, hovorme jej trebárs pani Smithová:

„Drahý pane Bukowsky, co jste dělal těch deset let, když jste nic nenapsal?“

Bukowsky mal totiž vo svojej tvorbe 10 ročnú prestávku, keď nepísal, len robil podradné práce, chlastal a bil sa po baroch a potom začal opäť písať. A odpovedal jej takto:

„Drahá paní Smithová. Nepsal jsem.“

5. Urolog (Pepa Bajer)

Na fyzioterapii, kterou jsem začal pro zhoršenou chůzi navštěvovat, pracuje dobrá duše. Umí pozorně naslouchat a ráda pomáhá lidem. Když vyslechla moje problémy s častým močením, doporučila mi urologa, který má jednak zájem o pacienty a druhak chápe nás s diagnózou RS.

Konečně urolog, který určitě rozumí mému problému. Při první kontrole mě důkladně vyslechl, brzy na to, při druhé, důkladně vyšetřil – vešel jsem do jeho ordinace. Za jeho zády nastoupeni studenti medicíny, chlapci i děvčata.

“Svlékněte se a položte se prosím na záda na lůžko.” Pane bože, já stydlivka, zlý sen. ”Uvolněte se prosím, povolte hlavně v oblasti svěračů. Výdech….” Jistě. Dlouhou lubrikovanou hadičku mi za přítomnosti mediků zasunul močovou trubicí až do měchýře. Zpotil jsem se. Navíc pohledy přítomných. Ještě že jsme všichni s rouškami na tváři, stud je pak menší. Byl jsem už tak odevzdaný, že mi bylo vlastně všechno jedno. Snad jsem se té situaci pod rouškou i zasmál. Kde je to mé dno, od kterého se delší dobu snažím odrazit?

Pan doktor měřil tlak, objem, průtok moči atd. Vyvedl mě z omylu, že by moje problémy vyřešila zázračná tabletka. Byl jsem přesvědčen, že opravdu existuje prášek na problémy tohoto druhu. Kdysi dávno jsem totiž vezl delší trasu autem babičku a tvrdila mi, že si vzala prášek, abych nemusel pořád zastavovat. Ale byla to asi spíš plena. “Důležité je, aby jste spal jako dřív a nemusel se stále budit na WC.” Vyřešit tuhle otravnou a dlouhodobou nepříjemnost byla jeho ambice. A moje toužebné přání. Jak to nakonec dopadlo, prozradím v některém příštím příspěvku.

33. O RSkárskej tvorbe (Michal Hellebrandt)

Raz som v jednom mojom blogu filozofoval o tom, že RSka a s ňou spojený nie práve najväčší psychický komfort, sa dá zvládať aj prostredníctvom nejakej tvorby.

Ja tvorím básničky. U mňa to celkom funguje. Keď napíšem básničku o tom, že mi nie je práve do skoku, mám potom trošku lepší pocit. Neviem prečo. To by bola možno otázka na psychológa. Ako v tom vtipe:

Pacient píše svojmu psychiatrovi z dovolenky:
„Pán doktor, mám sa dobre. Prečo?“

Ale funguje to aj opačne: napíšem básničku, aj keď mi je fajn. Zapisujem si ich do mobilu. Tieto básničky majú zase podpornú funkciu vtedy, keď sa prechádzam po dne. Prečítam si ju a pripomenie mi to fakt, že býva aj dobre a treba to prečkať.

Že moje básničky majú význam len pre mňa a na ich umeleckú hodnotu vietečorobí pes, vám teraz dokážem tým, že ich tu pár zverejním – sami môžte posúdiť, že to naozaj je len zhluk slov a ľahko to zvládnete aj sami – do toho RSkoví básnici!

ŽIVOT________

Mal som raz život,
ale vzali mi ho.

Teda – asi som si ho vzal sám,
tým ako som žil.

Teraz už žijem iný život.
Na mojom strome sedí čierna vrana.
Marek Brezovský by povedal,
že v diaľke zvoní hrana.

Aj ja ju už trochu počujem.

ŽIVLY________

Som

navonok chatrný,
vnútri však silný.

Chcem

ísť cez vodu, cez oheň,
cez všetky živly.

NIŤ________

Teraz je mi dobre.
Ani sa nepohnem,
nech nezmizne ten pocit.
(S nehýbaním sa nemám problém.)

Lenže vtedy ,
keď stratím niť,
vtedy bolí…
…bolí žiť.

ZABUDNÚŤ________

Vždy, keď vidím slnko zapadať,
alebo vychádzať,
a obzor hrá farebnú hru,
moje srdce poskočí,
a zrak sa pasie.

Alebo keď vidím úsmev svojej dcéry.
Alebo s kapelou mimo reality.

Vtedy zabúdam na všetky sračky.
A vnímam,
že svet je ozaj nádherné miesto.

Potom to prejde
a ja si uvedomím,
že tie sračky sú stále také isté,
a svet tiež.

HRA________

Ešte som tu.
Síce napoly, ale žijem.
Dýcham, vidím,
počujem, vnímam.

Polovicu som stratil.
Ale tú druhú stále mám.
Nie som úplne mimo.
Túto hru stále hrám.

SÚMRAK________

Vo chvíľach súmraku,
čakám.
V čiernej hodinke,
čakám.
Keď nevidím smer,
čakám.

Čakám, kým to prejde.
Čakám na slnko, na svetlo,
kým neuvidím cestu.
Zatiaľ to tak vždy bolo.
Len to čakanie je opruz.

PRÁZDNY DEŇ________

Nič sa nedeje.
Nič sa nehýbe.

A ja už vôbec nie.

Aj keď by bolo treba.
Ale viac sa mi nechce,
a ani nedá.

Zaliali ma jantárom.
Nikdy som nebol veľmi silný,
ale teraz už vôbec nie som.
A aj keď krv nepijem
(len niekomu),
stal som sa komárom.

HLAVA________

Potrebujem jasnú hlavu.
Občas ju mám,
jasnú a ľahkú.
Náladu hravú.

Občas sa ten nános prachu zdvihne.
Ja by som však potreboval,
aby levitoval.
Neprestajne.

Nie povinne.
Ľahký, ako po víne.

Tak…budem rád, ak mi pošlete svoj výtvor/výtvory. Nemusí to byť zrovna báseň, aj fotka kresby, maľby, alebo aj fotka sama o sebe, alebo čokoľvek…fakt ma to poteší!

Môj mail je m.hellebrandt@gmail.com

No a ak neviete, tak aby ste vedeli, kto bol Marek Brezovský, ktorého spomínam v mojej básničke „Život“, tak ako je mojím dobrým (?) zvykom, posielam jeho nádhernú pesničku, z ktorej textu vychádzam a ktorá je živák z koncertu na jeho počesť:

4. Loňské běhy (Pepa Bajer)

Ještě dávno, před diagnózou RS, jsem se dost aktivně hýbal. Nezdálo se tehdy, že sportuji nějak často a moc, ale v porovnání s vrstevníky ano. Občas jsem ráno na lačno z Bílkovky vyběhl schody na Stalina, ke kyvadlu. Ve středu do Tyršáku na florbal. Když bylo hezky tak na tenis s Mirkem, na ping pong s Šoufkem, s Lubošem do posilky v Kotvě (vlastně většinou bez Luboše). Na kole do Troji po pravém břehu Vltavy, přes Stromovku zpátky. Ale hlavně – rychlá chůze po městě. V tom jsem vynikal. I kdybych se cpal horem dolem, nikdy na váze nepřiberu.

Jednou v létě jsem byl se sestrou a její rodinou v Harrachově. Na louce, kde jsem pobíhal s tehdy malým Matějem, jsem poprvé zaznamenal, jako dnes si to pamatuji, ten zvláštní pocit v nohou. Nešlo mi zrychlit, dohonit ho. Ztěžklé ztuhlé nohy co neposlouchají. Tenkrát teda jen trochu, ale ano, bylo to tam. Na okamžik. Asi momentální únava, pomyslel jsem si. A pak dlouho nic.

Po čase jsem na to zapomněl a ozvalo se to znovu až za pár let. Najednou, snad ze dne na den. Vyběhnu schody ke kyvadlu. Naposledy. Od teď se mi schopnost běhat vytratila a já bojuji o samotnou chůzi. Zhoršuje se – denně 4 kilometry, 3, 2. Unavená lýtka, jako bych včera absolvoval náročný pochod po horách. Už to trvá dlouho.

Teď mám ale jiné sporty – převlékání peřin, mytí nádobí, ale i obouvání a sprchování. Taky šachy. A dostal jsem invalidní důchod.

3. Diagnóza RS (Pepa Bajer)

Byl jsem objednán k paní neuroložce, která pojala podezření na vážnější problém již z funkce mých očí. Sledoval jsem předmět v její pohybující se ruce a nebyl jsem schopen bez problémů dohlédnout příliš do strany. Periferně jsem viděl předmět dvojitě. Udělala mi vyšetření očního nervu, jehož nesprávná funkce je silnou indicií pro RS. Poté EEG a poslala mě do nemocnice, kde mi měla být provedena lumbální punkce, tedy odběr mozkomíšního moku. To je k diagnóze RS nezbytné.

Měl jsem z toho hrůzu. Doporučuji negooglit, jinak se dozvíte, že se jedná o jedno z nejhorších ambulantních zákroků a váš strach bude o to větší.

Před punkcí jsem dostal  kapačku. “Vy se hodně bojíte, že jo” řekla mi sestra. Ano, bál jsem se dost. Pan doktor mě posadil na lůžko a zřízenec mi držel nohy. Velkou dlouhou injekci mi zasunul mezi obratle a když nabíral mok, nohy mi nekontrolovaně vystřelili. Zřízenec to zkušeně očekával a držel mě. “Hotovo”, nebylo to příjemné, ale zdaleka ne takové, jaké jsem s hrůzou očekával.

Ještě do tunelu pořídit snímky magnetické rezonance. Na výsledky jsem čekal pár dní. Den D se přiblížil a paní doktorka mi sdělila – mám dobrou a špatnou. Tak prosím. Nemáte nádor na mozku, jak jsem se domnívala. Máte roztroušenou sklerózu.

Uf, nedošlo mi co se děje, ale nehroutil jsem se. Venku bylo hezky, květen 2016. Začal nový život. Těžší. Jestli ve výsledku horší, nevím, to ukáže čas. 

Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů (Deník sklerotičky)

Před nedávnem jsem si začala psát seznam přání, od takových těch splnitelných, jako například mít krásnou zahradu nebo poznat Šumavu, až po ty méně splnitelné, jako například plavba po zaoceánském parníku, Audi Q8, zvládat svoji vznětlivou povahu (slušně řečeno) nebo mít ploché břicho 😊. Ze seznamu přání si můžu odškrtnout další položku, ale břicho to nebude 😊.

Bydlení u babi mě hodilo do „dovolenkového modu“.  Spoustu věcí jsem přestala řešit – nevysávám každý den a s čistým svědomím prokrastinuju u televize.

Na konci října začalo velké stěhování s „mezipřistáním“ u naší babi. Byt chceme ještě rekonstruovat, takže momentálně okupujeme já, Jenda, manžel a pes nejen zahradu, ale i pár místností v domě (pár jsou tři) 😊. Zajímavé teda ale je, že dokud jsme tu nebydleli, byli jsme na zahradě téměř každý den. Od té doby, co jsme tady, tak jsme na zahradě byli asi jen třikrát 😊. A když už jsem se odhodlala jít konečně zasadit česnek, tak jsem zjistila, že je půda už úplně tvrdá 😊. Mám ale záložní plán a vezmu si hlínu ze skleníku. Jestli tam teda už také nebude moc ztuhlá. Popravdě nevím, protože jak říkám, na zahradě jsem nebyla ani nepamatuji 😊. Jo, minulý týden jsme tam vlastně postavili mega sněhuláka, ale to je vše.  

Atmosféra domu na nás působí blahodárnými účinky

Další novinkou je, že spím. Jooo, konečně nepotřebuji žádné kozlíky, meduňky, konopné čaje, konopné oleje a nevím co ještě. Maximálně si pustím do uší moje oblíbené hypnózy (když to píšu, tak to zní divně, ale je to příjemné mluvené slovo s hudbou v pozadí tematicky různě zaměřené – např. vyrovnání vnitřních energií, vyzařuj pozitivní energii, hypnotická dovolená, a tak 😊). A přitom stačilo tak málo – přestěhovat se! 😊 Musím říct, že i věčně budící se Jenda se vzbudí tak dvakrát za noc, což je úspěch. Ještě by mohl chodit spát tak osm a byla bych spokojená. Dokonce i pes přestal štěkat jak blázen. Štěká jen když ho vyhodíme na zahradu, je to totiž pes panelákový a nepochopil, že na zahradě mu je líp než doma 😊.

Rekonstrukce se nám protáhne, musíme předělat i věci, se kterými jsme nepočítali. Sousedi nás za to bouchání a vrtání už asi nesnáší… Každému jsme donesli lahvinku na nervy, ale nevím, jestli to spíš nebylo na soudek…

Takže jsme vlastně všichni spokojení, až teda na tu ranní zimu, kterou znají ti, kteří bydlí ve starém domě. Člověku se taaaak nechce z postele. Náš zprvu zamýšlený dvouměsíční pobyt se ale nejspíš protáhne, jelikož z původně plánované rekonstrukce, že uděláme „jen“ dveře, štuky, záchod a položíme podlahu, vznikla totální rekonstrukce od podlahy. A když říkám od podlahy, tak tím myslím rubání betonu až na panel… A tímto děkuji taťkovi, bez jehož pomoci by nám to všechno trvalo mnohem déle… V jeho případě platí nemožné na počkání a zázraky do tří dnů dvojnásob.

Na závěr jen pár slov k blížícím se Vánocům. Přeji všem poklidné, ale opravdu poklidné Vánoce, které nejsou o tom, kolik má kdo druhů cukroví (my máme jen jeden, a to ještě z poloviny spálený) a jestli se naše domácnosti lesknou čistotou. Věřím, že nám další rok přinese nové, a ještě krásnější zážitky s těmi, které milujeme.

32. O invalidnom vozíčku 2 (Michal Hellebrandt)

Tak píšem druhé pokračovanie psycho-thrilleru s názvom „O invalidnom vozíčku“.

Zjednoduším si trochu prácu a vložím sem úryvok z listu, ktorý píšem svojmu bratovi – pozor, tradá – do basy! Teraz si možno hovoríte: „Jéžiš Márja, co to sem píše za slovenskýho vyvrhele, bráchu má ve vězení a ještě nám tady bude v Čechách otravovat vzduch a rozdávat rozumy…?“

No musím bráchu trochu obhájiť – nie je to žiadny kriminálnik a gangster. Môj brat je celkom známy busker (pouličný umelec), môžete ho vidieť na Karlovom moste, ako hrá turistom na tzv. hand-pany. Buskovať na Karlovom moste nemôže len tak hocikto, musíte predstúpiť pred komisiu, predviesť svoje umenie a dostať povolenie k tomu, aby ste ho na tak turisticky frekventovanom a exponovanom mieste, ako Karlov most je, mohli prezentovať. A tým si aj celkom dobre zarobiť, keď ste dobrý a zaujímavý. Čo môj brat je. Okrem toho je aj cestovateľ, nedávno strávil pol roka v Mexiku.

No a teraz sa dostal do basy. Spravil dosť veľkú blbosť, celá rodina sa naňho hnevá, že takúto somarinu vyviedol.  Ja si z neho v tom liste robím srandu, keď ho začínam takto:

 „Nazdar brácho! No ty si zas niečo poriešil, čo? Ty musíš byť v každej riti, čo? Hehe. No, v base si ešte nebol. Vlastne, asi bol – na vojne, že? Každopádne to môžeš brať tak, že ti do tvojho bohatého životného portfólia pribudne ďalšia kolonka: „väzenie“ – a môžeš si ju odfajknuť.“

No a po tomto úvode, ktorý som musel napísať, aby som uviedol veci do kontextu, teraz ozrejmím, ako tento text súvisí s RSkou. Úryvok z toho listu je takýto:

„Boli sme s Romanom  na chate teraz. Zariešili sme takú malú, akurát pre nás a pre nich, cez net, ako sme boli vtedy v Olešnici veľká banda. Otestoval som tam invalidný vozík. Je to veľká pomoc, keby som ho nemal, tak seriem na celú prachádzku, čo sme sa tam išli poobzerať po okolí, takto som išiel s nimi. Romko ma vytlačil do dosť brutálneho kopca. Dole z neho som sa spustil, využíval som brzdy ako na boboch, vieš tie boby s brzdami, ako s nimi šoféruješ tým, že na jednej strane pribrzdíš. Tak aj ja som týmto spôsobom šoféroval, ten vozík má na každej strane na kolese brzdu. Ešte s tým neviem dobre manipulovať, tak sa mi to nejak rozbehlo z kopca, spoza rohu vyšla skupinka turistov, ja som zastresoval, zakričal som „pozor!“ a narazil som do vysokého obrubníka, čo lemoval chodník. Začali sa rehotať, svine, ale vlastne aj ja som sa začal rehotať.

Kúpil som si naň vychytávku – držiak na pivo. Posielam ti fotku, mrkni:


Akurát že je to trochu šmejd, pri prvej nerovnosti odpadol spodok a fľaška z neho vypadla. Ešteže je tak nízko a nerozbila sa, tak som pivo vypil.

Cestou späť, keď sme prekonali kopec (Romko sa zase zapotil, keď ma doňho vytlačil, bol dosť strmý, ale nesťažoval sa, hovoril, že v pohode, nie je to také hrozné, len si mám trochu dofúkať gumy) som zviezol dole kopcom aj Sári, sedela mi na kolenách, hehe. Ona je strašná frajerka, to dievčatko.

Môjmu handycapu vôbec neprikladá žiadny význam, berie to tak ako to je, veď ma iného ani nepozná. V mnohých veciach mi je tá malá príkladom. Po ceste tam išla vedľa mňa a držala sa vozíku. Hehe, nedržali sme sa za ruky, ale držala sa tou malou rúčkou vozíku a ja som mal položenú ruku na jej ruke.“

Sára je moja dcéra.

A ako vždy – ospravedlňujem sa za vulgarizmy, chcem byť autentický.

Idú Vianoce, majte ich pekné a držte sa všetci. A opäť bohužiaľ musím  napísať, ako pred rokom – bacha na koronu. Tá sviňa tu s nami stále je a zaznievajú  hlasy, že už tu s nami bude navždy…tak o rok, ak dožijeme  (ako vravieva moja stará mama), ak ešte budem písať blog a korona tu stále bude, už ju pravdepodobne ani nebudem spomínať, lebo ju všetci budeme brať ako každodennú realitu. Len snáď nebudeme rozdelení na dva tábory: antirúškári, popierači, antivaxeri versus zbytok, ako je tomu teraz. To pokladám totiž za dosť nebezpečný vedľajší efekt tejto pandémie.

Happy Xmas! (War With C-19 Should Be Over)

2. Doktoři (Pepa Bajer)

Minule jsem zavzpomínal na počáteční peripetie s únavou a vůbec celkově s pohybem. Další, snad i vážnější problém byl urologického charakteru. Prostě jsem chodil častěji a častěji, častěji a méně. Po vymočení jsem měl pocit, že to nebylo úplně vše a za chvilku jsem musel znovu. Časem opravdu otravné. Nějak podvědomě jsem začal méně pít, abych měl trochu pokoj. Nakonec jsem se rozhodl navštívit urologa (č.1). A to už muselo být, protože k lékaři chodím velmi nerad.

Že bych jednou mohl lékařskými zprávami klidně vytapetovat pokoj, jsem ještě netušil. Udělal mi vyšetření, nasadil nějaké prášky, ale byl vedle jak ta jedle. Moje problémy nerozpoznal a tak jsem trochu naivně našel urologa s lepším hodnocením (č.2).

Nechápu, že ani jednoho z doktorů nenapadlo podezření na  diagnózu RS. Na medicíně na učivo neurologie asi zrovna chyběli. Byl jsem z toho otrávený a připadal si bezmocně. Přes den jsem musel i 10x, bohužel mě to někdy i 5x za noc nedalo spát. Trochu jsem se snažil na ty otravné obtíže s nutkáním zvykat, přestal je řešit a učil se s nimi žít. Věřte mi, že v okolí jakéhokoliv místa v Praze jsem po čase věděl, kam se dá odskočit.

Odnesl jsem si jeden poznatek: Veřejných WC je zoufale málo a pokud ano, jsou drahá a často zanedbaná. Takže rohy, keře, stíny, stromy…(chudinky holky s podobným problémem). Navíc jsem ztrácel sílu v zadržování a docházelo i k drobným únikům.

Naštěstí mám bystrou obvodní lékařku, která na neurologii nechyběla a poslala mě na vyšetření právě tam. O tom ale až příště.

1. Počátek (Pepa Bajer)

Zapisoval jsem si do poznámek telefonu svoje postřehy, ze kterých se bude skládat převážná většina mých textů. Poznámky rozvinu a přidám k nim současné rozumy a zkušenosti, zavzpomínám si a doufám, že mě i vám to mé “vypsání se” alespoň nějak pomůže. Budu se snažit, ať je to možná co nejvíce chronologické a jednoduché.

Tedy, jak to u mě všechno začalo?

Tohle se stalo ještě před rokem 2016. Každý týden jsem chodil do tělocvičny na florbal. Začal jsem si všímat, že moje schopnost střelhbitě vyrazit za míčkem se horší. Přehled o soupeřích, zakopávání, orientace na hřišti, rovnováha, mrštnost, horší periferní vidění. Nevěděl jsem, jestli to přičíst stresu ze školy, únavě, stárnutí, psychice…Chodil jsem na trénink dřív, protahoval se, zahříval svaly a doufal, že se potíže nějak časem samy rozpustí. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o problém neurologický. Asi bych to dokázal snášet déle, kdyby nebylo sportu. V běžném životě to bylo ještě únosné, ve sportu omezující. Časem jsem problémy pozoroval i u ostatních sportovních aktivit, ping pongu, nohejbalu, tenisu (jen v šachách jsem si byl pořád jistý). Vypozoroval jsem, že vlastně jakýkoliv pohyb mě rychle unaví a výše zmíněné obtíže se umocní. Vyčerpával mě asi i běžný pohyb, protože jsem se cítil celkově znavený, usínal jsem při přednáškách i v tramvaji a to jsem chodil prosím spát už v devět hodin. Doufal jsem, že se to zlepší hned po zkouškách ve škole, odpočinu si a zmizí to. Budu bakalář a všechno bude lepší. 

31. O uhle pohľadu (Michal Hellebrandt)

Už dávno sa snažím vidieť veci z viacerých hľadísk. Už dávno sa snažím pochopiť, prečo sa daný človek pozerá na určitú vec-jav-skutočnosť práve tak, ako sa pozerá, čo ho k tomu vedie. Veľakrát pomôže spoznať prostredie, ktoré ho formovalo.


Mne v tom dosť pomohla aj skúsenosť s prekurzormi. Teda drogami. Ja viem: on to hovoril už školský študijný poradca pán Mackey v nekorektnom kreslenom seriáli Southpark, že „drogy jsou špatný, ano?“. Mal obrovskú hlavu, potom ho zo školy vyhodili a on sám k drogám pričuchol, uvoľnil si utiahnutú kravatu a sfúkla mu hlava do normálnej veľkosti. Stopoval v Himalájoch, našiel si lásku, splýval so zvieratkami…až nakoniec zistili, že ho vyhodili omylom, násilím ho späť do školy zavliekli a opäť prijali, utiahli mu kravatu (hlava sa mu opäť nafúkla na pôvodnú nadrozmernú veľkosť) a on opäť začal verklíkovať svoje „drogy jsou špatný“, aj keď s miernym povzdychom…


Ten názov „prekurzor“ je dosť trefný. Nastaví v myslení a vnímaní užívateľa iný kurz a on uvidí danú vec z iného uhlu pohľadu. Môže si tak uvedomiť, že vec ktorá mu od malička bola prezentovaná kladne, taká vlastne vôbec nemusí byť, a naopak.

Pozor, opäť však musím upozorniť na to, že nie je podmienka začať experimentovať s drogami, aby človek dokázal vidieť veci z viacerých hľadísk. Ja som to však asi potreboval, aby som dokázal uvidieť a zbúrať niektoré steny, o ktorých som ani nemal potuchy, že tam sú. Niekto tie steny vidí aj tak, ja som ich nevidel. A niekto ich neuvidí ani tak, takže začať s drogami, aby sa mi otvorili nejaké „brány vnímania“ a stal sa zo mňa benevolentnejší a chápavejší človek je totálna kravina, o tom to fakt nie je.

Je známy fakt, že na všetkom zlom sa nájde aj niečo dobré. Veci nie sú čierno-biele a myslím, že aj na tej naj-naj-horšej záležitosti vieme nájsť za necht pozitíva, aj keď často to pozitívum je tak mizivé, že sa musí hľadať pod lupou. Lenže stojí za to to maličké pozitívum hľadať, sústrediť sa naň a stavať na ňom v tom mori zmaru a čiernoty.

Aj keď…nedávno prebehol médiami prípad pána Přecechtěla s ALS, ktorý ukončil svoj život eutanáziou vo Švajčiarsku. Chápem ho. On už ten biely fliačik nedokázal nájsť ani pod desiatimi lupami a ak tam aj bol, tak taký maličký, že čiernota bola v mnohonásobnej presile. Bojoval. Prehral. To nie je hanba. Hanba je nebojovať a hneď sa vzdať.

Ukončím tento text citátom, ktorý som si poznamenal, jeho autorom je pán Karel Tomek, ktorého manželka má roztrúsenú sklerózu: „Dnešní bůžek je zdraví. Hlavně to zdraví. Opravdu, přátelé, není to to hlavní. Zdraví není to nejdůležitější.“