Myslíme si to o sobě svým způsobem všichni. A snažíme se to (občas velmi vtipně) dokázat. Ať už sami sobě, nebo okolí. Všechny nás provází utkvělá potřeba dokola vyjadřovat svůj názor, abychom ho o něco později přehodnotili a poté s chutí kvokali dál a posléze ho zase přehodnotili a posléze zase kvokali něco jiného.
Pokračování ZDE
Drahý handicapovaný jedinče! Ano, tvůj život je často opravdu o mnoho těžší než život člověka, který ho prožívá bez handicapu, zcela zdráv, ale…
a) Tenhle fakt tě neopravňuje k tomu, abys zdravému člověku prakticky nedával prostor volně dýchat. Pokud ho ještě nazýváš svým přítelem, měl bys vyslechnout, co ho trápí: možná to považuješ za malichernost, ale on možná zase považuje za malichernost tvůj problém…
Pokračování ZDE
Tak fajn. Představme si tedy, že všechny neziskové organizace byly zrušeny. Na dobu jednoho roku. Jak by to asi vypadalo?
No…
Po prvních třech měsících: Andrej Babiš se bije v prsa a říká: „Ušetřili jsme 14 miliard. Chápete to? 14 miliard!“ Na ulicích mezitím lidé v nouzi začínají rozdělávat ohně. Nemají kam jít, nemají kde si dát polívku. Zanikají u nich veškeré sociální návyky. Naopak propuká kanibalismus. Nikdo nevychází ven beze zbraně. Nárůst úmrtnosti o čtyřicet procent, dvacet z toho jsou handicapovaní. Na dotaz, co s tím hodlá dělat, premiér odpovídá: „Tu vaší aktivistickou televizi taky skupím!“
Po půl roce: Většinová společnost, která dosud tvrdila, že na zániku neziskového sektoru strádají jen nemakačenka, také začíná plakat. Teprve teď zjišťují za kolika z jejich volnočasových aktivit stojí neziskovky. Jejich veřejný život (pokud nějaký měli) se hroutí. Babiš zjišťuje, že 14 miliard rozhodně neušetřil, protože nezapočítal, kolik toho odpracovali dobrovolníci… „Všicí kradů!“ říká na to.
Podkračování ZDE
Zní to jako mantrazodpovědných, úspěšných a dokonalých: „Dávej pozor na zadní vrátka!“, protože
„co kdyby náhodou něco“. Točí se to ohledně způsobu života, ohledně vztahů a
věcí z těchto veličin vycházejících. Ani s jedním neumím nakládat,
spíš to docela nakládám.
Mými sluchy tedy neustále
prolétávají výše zmíněná zaříkávání jelikož „nikdy nevíš“. No nevim, to je
pravda. Nikdo neví. Slova lítají, i když
nemají peří. A já to mám stále všechno u ocasu, i když…
Pokračování ZDE
Dřepím na sedačce. Vedle mě z jedné strany trůní chlapík, který by svůj spektakulární bachor mohl směle používat jako plovací kruh. Z „druhého břehu“ jsem zase okupován ženou, jež taky není zrovna dvě dé. Ale tohle není nic proti lidem, co jsou prostorově velkoryse pojatí. V místnostech jako tahle vás štve asi úplně každý…
Pokračování ZDE
Čekám na odběry krve.Fronta se táhla až ven už když jsem sem přišel, ale ubývá to rychle. Před
dvaceti minutami jsem stál venku a za chvíli jdu na řadu. Koukám se za sebe na
další čekatele, kteří přišli později. Jsou na první pohled nervózní. Starší
ženy šermují holemi, pánové se mračí přes tlustá skla…
V tu chvíli se od
konce fronty vyloupne muž v kšiltovce. Pomalým, nejistým krokem dojde až
k okýnku, kde probíhá výdej lístků s pořadovým číslem a nesměle
promluví: „Dobrý den, promiňte, ale nemám jako onkologický pacient přednost?“
Pokračování ZDE
a) Shledávám, že holky, které jsem sbalil na charisma, intelekt a smysl pro humor, mi nevyhovují. Musím tedy slečnám nabídnout ještě něco. Třeba se pak dočkám lepších slečen…
b) Říkám si, že jednou se to prostě musí povést.
Krom šlapání na rotopedu, (cvičení na tomhle přístroji považuji za dokonalý manifest nihilismu – můžete na tom jet, jak dlouho chcete, ale stejně nikam nedojedete!) mě kamarád vyburcuje k návštěvě posilovny. Myslel jsem, že slovo „posilovna“ v souvislosti s mým jménem zazní maximálně v nějakém špatném vtipu, ale …
Pokračování ZDE
Mlsně okukujete krátké či ještě kratší sukně a zároveň si vždycky zklamaně povzdychnete, když zjistíte, že se vedle těch krásných lýtek pohybují ještě dva objekty. Chlupatější a zdaleka ne tak pohledné… Z tohodle zase nic nebude. (Teda ne, že kdyby tam ty chlupaté objekty nebyly, tak by něco bylo…)
A tak si vzpomínáte, kdy jste osobám jako jste teď vy pohled na ty chlupatější objekty ušetřil, protože jste v zásadě nenosil kraťasy. Zároveň vedle vašich nohavic kráčela ta krásná lýtka…
Pokračování ZDE
Před pár hodinami ze mě vypadlo hodně nacucané klíště.
Podle dostupných indicií mě ta mrcha vysávala dobré tři dny. Tato skutečnost se sice zdá být nepříjemná, nicméně jinak ne zrovna zajímavá. Byla by nezajímavá zcela, kdybych se okamžitě po jejím zjištění nezačal zběsile prohlížet a zkoumat, abych posléze shledal, že určitě mám všechny příznaky nějaké nemoci. Bolí mě záda, pociťuji únavu a neustále mě něco svědí. Ještě před dobrými dvěma hodinami jsem netrpěl žádnou z těchto věcí. O svém tělu jsem krom faktu, že mám vzhledem k víkendové veselici kamarádů, solidní kocovinu, prakticky nevěděl.
Pokračování ZDE
NE!
Jestli něco fakt NEMÁ smysl, pak je to sypat si sůl do vlastních ran a melodramaticky se ptát: „proč zrovna já?“
Proč zrovna vy? No prostě tak.
Někomu umře pes, někomu se na hlavu vykadí holub a vy máte roztroušenou sklerózu. Není to něco, čím se chlubíte, neříkáte to, když chcete někoho sbalit, ale jaksi s tím nic neuděláte.
Mohli jste mimochodem dopadnout daleko hůř! Mohla vám vyrůst třetí noha, nebo vám někdo mohl implantovat sloní kůži, či prasečí mozek. (Že se něco takového neděje? To ani nezkoušejte! Děláte, jak kdybyste nesledovali současnou (a vlastně nejen současnou) politiku!)
Pokračovánní ZDE
Podpořeno společností
Kontakt
E-mail:
info@aktivnizivot.cz
Odborní garanti:
Prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc.
Prim. MUDr. Marta Vachová
Web provozuje:
Revenium, z.s. – Hana Potměšilová
