„Samozřejmě, že půjdu.“
Dobře a teď popravdě:
největší dilema ohledně mého rozhodnutí rozhodně netkvělo v tom, že se
blíží zkouškové, ale v tom, že se na Hluboši bude pracovat. Pracovat
rukama. Ehm… Co to vlastně znamená? Aby se má nebohá hlava nepřevařila a
nevyhlásila error, zkusím si nejdřív definovat, co práce rukama asi neznamená.
Pracovat rukama asi neznamená popíjet kafe a tvářit se u toho důležitě.
Pracovat rukama asi neznamená zamyšleně pokyvovat hlavou a občas prohodit blbý
vtip, kterému se zasmějete jen vy sami. Pracovat rukama asi neznamená x hodin
prokrastinace kontra několika hodinám totálního „fretka style“. Pracovat rukama
podle mojí dedukce neznamená něco, co by se mi líbilo…
Tato dedukce se mi
potvrzuje i v praxi na místě. Brzy zjišťuji, že pokud si chci mezi kolegy
udržet alespoň špetku důstojnosti, musím se držet co nejdál od kladiva. Kladivo
totiž není ani kámoš, ani žrádlo… Z mých soukromých statistik vyplývá, že
z deseti pokusů o trefení cíle tímto nástrojem hrůzy jsem neuspěl ani
jednou.
Pokračování ZDE
