Search
Close this search box.

Roztroušená skleróza – první otázky

Řekli vám, že máte roztroušenou sklerózu, a nevíte úplně přesně, co to obnáší a co s tím dál? V čem vám může pomoci specializovaná RS sestra? Jak vám mohou pomoci pacientské organizace a kam se jako pacient/ka můžete obrátit?

(Pokračování textu…)

Udržujte se i s ereskou v pohybu!

RS hraje důležitou roli pravidelné cvičení. Díky němu získáte nebo si udržíte co nejlepší fyzickou kondici, která vám pomůže lépe zvládat onemocnění a předcházet dalším zdravotním komplikacím. Posilujte svaly pánevního dna, naučte se relaxovat a zůstaňte stále fit díky mnoha praktickým návodům.

(Pokračování textu…)

Jak využíváte on-line zdroje o eresce právě Vy?

Příští sobotu pořádáme v Praze naši tradiční konferenci pro (ne)jen rodinné příslušníky pacientů s roztroušenou sklerózou. Jedno z témat bude, “kde na sítích, internetu atd. hledají lidé informace právě o eresce”. Prosím, pomozte nám sesbírat data a vyplňte tento on-line dotazník https://www.survio.com/survey/d/Q9A9R7T5M4X7J2G9U Děkujeme !

Více ke konferenci https://www.aktivnizivot.cz/o-rs-nejen-pro-rodinu/

Těšíme se příští sobotu na viděnou! Hanka Potměšilová

MUDr. Marek Peterka, Ph.D.: Klíčové je, aby pacient přišel za lékařem včas

Je to asi stejné u každého onemocnění: nejprve pocítíte, že je něco jinak, pak přijdou první potíže. Občas je onemocnění takové, že samo nezmizí a je dobré vyhledat lékaře, který dokáže často pomoci. Tento příběh je společný všem onemocněním a v moderní medicíně se označuje jako cesta pacienta. U chronických onemocnění je tato cesta celoživotní. V dnešní době je ale důležité, aby ji každý z nás nastoupil co nejdříve a neoddaloval ji.

O tom, proč je to důležité i u lidí s roztroušenou sklerózou, si můžete poslechnout v podcastu MOZKOBOUŘENÍ, jehož hostem byl dr. Markek Peterka, vedoucí RS centra při Fakultní nemocnici v Plzni.

https://mozkoboureni.buzzsprout.com/2067066/13638524-mudr-marek-peterka-ph-d-klicove-je-aby-pacient-prisel-za-lekarem-vcas

Jedinečný koncert k 10 letům registru REMUS

Zpěvačky Kateřina Marie Tichá a Ingrid Menky vystoupí na podporu lidí s roztroušenou sklerózou. Koncert k 10 letům registru ReMuS, jediného celostátního registru v České republice, který shromažďuje informace o roztroušené skleróze a který provozuje Nadační fond IMPULS, proběhne ve čtvrtek 2. listopadu od 20 hodin v Refektáři Emauzského kláštera.

(Pokračování textu…)

Společné hraní a zpívání obohacuje, ale muzikoterapie umí mnohem víc

Profesích. Zdůrazňuje její vědecký background i terapeutický a etický rozměr, přesto jí neubírá lehkost a hravost, kterými pak často oslovuje i laiky. Markéta Gerlichová přednáší studentům, dělá supervizi, pořádá workshopy a kurzy, spolupracuje s kolegy v zahraničí a připravuje na téma muzikoterapie třetí knihu. Na Klinice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN se věnuje i těžce ochrnutým pacientům a lidem v kómatu a ani tady nedá na muzikoterapii dopustit.

Musí muzikoterapeut umět zpívat?

Muzikoterapeut by měl umět hlavně něčím vést, zpěvem nebo hrou na nástroj. Měl by mít takové hudební vyjádření, na které se může spolehnout. Upřímně, co vlastně znamená umět zpívat? Velké množství lidí si v sobě kvůli nevhodnému přístupu učitelů nese předsudek, že nemají sluch a jsou nehudební, protože museli zpívat před tabulí, což bohužel na řadě škol přetrvává dodneška. Hlas je něco tak citlivého a intimního a muzicírování má být o společném zážitku a sdílení, ne o násilí, frustraci a tlaku na výkon.

Já si ale z hudebky o moc víc taky nepamatuju.

Víte, zpívat se naučí každý, pokud je slyšící, to je věc cviku. Teď samozřejmě nemluvím o profesionálech, talentech a Mozartech, tam je to něco jiného, ale trénovat sluchovou percepci a postupně slyšet tóny, půltóny a díky tomu pak lépe pracovat s hlasem nebo i s nástroji můžeme opravdu všichni. Musíme jen překonat tu nedůvěru, to naučené školní přesvědčení, že nám to nejde. Jako například rodiče jednoho mého pacienta, kteří mu po půl roce zpívají písničky oba, i když na začátku zarputile trvali na tom, že nezpívají. (Markéta se usmívá) Už vědí, že tím synovi pomáhají navázat na vzpomínky a probudit emoce a že opravdu nejde o to, jaký podávají výkon.

Mně při přípravách na náš rozhovor došlo, že mi toho někdy zní v hlavě moc, nejen na ulici, ale i v interiérech. Jako by ta zvuková kulisa musela být za každou cenu a ke všemu dost hlasitá.

To máte pravdu. Já s sebou v kabelce nosím špunty do uší, protože mi ta hlasitost a intenzita taky nedělají dobře, a vezmu si je nejen do hluku města, ale klidně i na koncert do Rudolfina. I v muzikoterapii je ticho nesmírně důležité a totéž říkám medikům a studentům, které učím. Že pro pacienty není celodenní elektronická, nejčastěji televizní kulisa dobrá, že mnohem lepší by bylo pustit jim třeba dvacetiminutovou skladbu a pak je nechat odpočinout.

Mohlo by být zajímavé, kdyby se to otočilo. Kdyby tam, kde je teď hluk, bylo ticho a naopak třeba v nemocnicích nebo různých zdravotnických zařízeních by hrála nějaká příjemná tichá hudba.

To už se různě děje a například na novorozeneckém oddělení ve Fakultní nemocnici Olomouc už zavedli nedonošeným miminkům klasickou hudbu přímo do inkubátorů. Teď zkoušejí střídat hlas a zpěv maminky, tatínka a sourozenců a mají s tím úžasné výsledky… Na některých pracovištích by pouštět hudbu šlo a mně by se to moc líbilo, ale jinde by to bylo složitější, když tam pípají přístroje nebo je frmol.

Jak se vlastně na muzikoterapii dívají lékaři nebo zdravotníci?

Divila byste se, ale už v roce 1996, kdy jsem končila magisterské studium, poměrně dost primářů a doktorů hrálo na hudební nástroje a rozhodně vnímalo vliv a význam hudby. Nedůvěřiví se samozřejmě najdou, hlavně ve středním personálu, ale dneska je muzikoterapie i díky geniální funkční magnetické rezonanci a výzkumům světově uznávaná profese. I u nás už v tom povědomí je, jenže bohužel ještě ne legislativně, takže když chcete dělat muzikoterapeuta, musíte to zatím spojit s profesí, na kterou už kolonka existuje.

Opravdu? Proč?

Myslím, že zrovna v tomhle jsme podobně jako jiné postkomunistické země ve vývoji zkrátka trochu pozadu. Navíc nevýhoda všech arteprofesí je v tom, že můžou přitahovat i řekněme bezhraniční lidi nebo lidi s hodně konfrontačně rozvinutým ezo cítěním, kteří mají ty svoje vybrané přístupy a postoje za jediné správné a vůbec nectí terapeutické principy. To snaze o uznání muzikoterapie coby samostatného oboru dělá vyloženě medvědí službu, ale pomáháme si tím, že vystupujeme s drama a arteterapeuty společně, protože nám jde o stejnou věc. Snad už se to zase o kousek posunulo, v květnu jsme měli výstavu v Poslanecké sněmovně a jsme připravení na další jednání, kdyby se na nás přes ostatní aktivity ministerstva zdravotnictví dostalo.

A je tedy namístě být při výběru muzikoterapeuta obezřetná? Můžu si uškodit?

Ano, teoreticky vám totiž kdokoliv může tvrdit cokoliv. Ale provozovat nějaké hudebně-spirituální rituály opravdu není muzikoterapie, i když umět dobře využívat její prvky pro odreagování je fajn. Jenže déletrvající monotónní bubnování může zejména u lidí, co mají problém se závislostmi, vyvolat rauš, příliš dynamická hudba s pravidelnými údery může spustit epileptický záchvat nebo ve třetím trimestru vyvolat porod. A obavy jsou vyloženě namístě u nevhodně vedených terapií, i kdyby terapeut „jen“ pokračoval v oblíbených technikách, které ale klientovi nesedí nebo mu nedělají dobře.

Jak tedy poznám dobrého muzikoterapeuta, kde ho mám hledat?

Vybírejte v databázi na webu Muzikoterapeutické asociace (CZMTA), kde garantujeme profesní i etickou úroveň členů. Muzikoterapie má tu výhodu, že má velkou vědeckou bázi, takže je možné opřít se o vzdělání, čerpat z různých zkušeností a výzkumů a neustrnout, přesto je v ní, jako ve všech terapeutických a pedagogických profesích, obzvlášť důležitá pokora. Umět si poodstoupit od toho, že když něco vedu, tak přesně vím, co jak má být. Já tím procesem sice svého klienta nebo pacienta provázím, ale on si může říct. To samé zdůrazňuji i lidem na svých kurzech – pokud něco vnímáte jako nepříjemné a nevíte proč, jděte od toho, najděte si jiný způsob.

Takže nejsem divná, když jsem při některých nahrávkách relaxační hudby nebo přírody se zurčícím potůčkem paradoxně okamžitě ve střehu?

(Markéta se usmívá) Určitě nejste. Já takhle nevyhledávám celkem oblíbené tibetské mísy, jejich zvuk je na mě moc vysoký, nebo nepoužívám exotické věci jako třeba zpěv velryb, protože je tady zkrátka běžně nemáme. A ze stejného důvodu dávám přednost živému hlasu, zpěvu nebo hraní, elektronická nahrávka totiž málokdy zapůsobí stejně přirozeně.

Co dokáže dobře vedená muzikoterapie

Jak jste se k muzikoterapii dostala?

Mě od dětství formovali rodiče, i podprahově. Maminka učila v Jedličkově ústavu a vedla tam sbor s profesorem Střelákem, byla lidový muzikant, takže uměla krásně doprovodit snad všechny písničky. Tatínek byl profesionální houslista v Národním divadle, strašně moc toho věděl, hrál z listu a uměl i perfektní hudební vtípky, ale improvizace nebo takové to hraní a brnkání jen tak pro něj nebylo. Já prošla hudebkou, pěveckým sborem, u nás se vždycky hodně hrálo a zpívalo. A na studia a učitele jsem měla štěstí, vnímám to poněkud osudově.

Povídejte.

Po gymplu a nástavbě z fyzioterapie jsem rok pracovala, ale protože jsem chtěla dál studovat, šla jsem na integrovanou speciální pedagogiku a složila tam talentovky z hudebky právě proto, že mi to tatínek rozmlouval. (Markéta se usmívá) Všechno se mi začalo krásně propojovat, už jsem se o muzikoterapii leccos dozvídala. A po tom, co jsem se vdala a narodil se mi syn, se z jednoho inzerovaného víkendu hudebníka Josefa Krčka vyklubala pětiletá škola muzikoterapie Musica Humana. A to, co jsme se tam učili, se mi postupně prolínalo i do práce, do klinické a terapeutické praxe s pacienty, kteří i díky muzikoterapii lépe prospívali… Dalo mi to hodně silný základ, škola byla sebezkušenostní a praktická, hráli jsme, zpívali, improvizovali i komponovali.

Není psát skladby moc složité?

Právě že vůbec, ale to byste si musela sama zkusit. My si nejdřív zhudebňovali lidové texty a pak vytvářeli písničky do pohádek. V muzikoterapii je song writing velmi využívaná metoda, ve které pacienta vedete k tomu, co a komu by chtěl sdělit, jakým způsobem, v jakém tempu a náladě. Takhle spolu nakonec napíšete písničku, i když si myslíte, že to ani jeden neumíte. (Markéta se usmívá) A dostanete se nenásilnou cestou do emocí a potřeb, podobně jako skrz řadu jiných neverbálních muzikoterapeutických technik nebo arteterapií.

Líbí se mi představa, že si není potřeba nic dlouze vysvětlovat nebo se svěřovat, a ono stejně vyplave to, co má.

A to jsem vám zatím řekla jen zlomek, mohla bych mluvit týdny! Muzikoterapie se opravdu dá využít pro neuvěřitelnou škálu terapeutických cílů, od psychoterapie, přes vývojové nebo motorické cíle, až po ryze praktické obtíže a schopnosti jednotlivce, páru i kolektivu. Obsáhne spoustu různých přístupů a metod, přitom je i díky moderním zobrazovacím metodám sledujícím změny funkce mozku pevně usazená na zemi.

A právě tou různorodostí vás oslovuje.

Přesně tak. Baví mě mít širší záběr, improvizovat a kombinovat různé obory a způsoby terapie, ale zároveň vědět, že podstatou a srdcem toho všeho je pro mě právě muzikoterapie. Když jsem si vystudovala ještě supervizi, nádherně mi to do sebe zapadlo.

Navíc jste si vymyslela svou vlastní metodu, principy, které předáváte dál.

Ano, pojmenovala jsem ji IKAPUS, což je zkratka počátečních písmen slov, kterých se držím při práci se všemi, kteří se ke mně dostanou. Vždy se snažím, aby se mnou člověk skrze prvky hudby nebo techniky muzikoterapie mohl projevit svou vlastní invenci a kreativitu bez tlaku hodnocení. Chci ho aktivizovat nebo s ním zažít nějakou fajn aktivitu a umožnit mu prožít pohyb, protože ten se dá pojmout a nějak zpracovat i u velmi ochrnutého pacienta se sníženou úrovní vědomí. Důležitá je i nějaká forma relaxace nebo uvolnění, stejně jako sebeuvědomění, tedy fyzické i psychické vědomí toho, kdo vlastně jsem a co si přeju a potřebuju.

Dá se muzikoterapií ulevit i od typických obtíží dnešní doby, jako jsou stres, úzkost, fobie, tréma, nespavost, zažívací obtíže nebo různé chronické bolesti?

Samozřejmě, já to můžu jen doporučit! Vím, že jsem svým zaměřením specifická, ale zrovna u psychosomatiky se mi osvědčilo propojit muzikoterapii s některými principy Pesso Boyden psychoterapie. Podobně nedám dopustit na párové terapie, ve kterých dvojice komunikuje neverbálně skrze hudební nástroje a má třeba zahrát, jak si myslí, že se cítí ten druhý. To se dá dobře využít například pro vztahy ve větším kolektivu, ve školách nebo v práci.

Škoda, že já si z lázní z muzikoterapie pamatuju hlavně úmorné soustředění, abych neprošvihla, kdy mám cinknout na triangl, zatřást tamburínou nebo použít ozvučená dřívka.

Tlak na výsledek moc terapeutický není, ale to, co popisujete, je Orffova technika hudební školy, která si klade za cíl, aby se každý mohl nějak zapojit nebo projevit. Orffovská muzikoterapie je hodně rozšířená u kolegů a kolegyň v Rakousku a v Německu.

Ale taky jsem trénovala délku a tempo kroků podle hudby a metronomu a to mě vyloženě bavilo. Rytmus nebo slova nějaké říkanky mi v chození pomáhají dodneška.

Vidíte, jak hezky zažíváte prvky muzikoterapie v praxi! (Markéta se usmívá) Jinak metronom využívá jedna z metod neurologické muzikoterapie, která staví na neuroplasticitě mozku. Autoři jsou Američani, popsali dvacet rytmických technik s říkadly, které fungují na rehabilitaci pohybu, kognice a mluvení. Našim pacientům to nesmírně pomáhá. Stejně jako melodicko-intonační terapie, která má hodně kroků. V jednom z nich držíme pacienta za ruku, vybereme slovo, třeba jméno vnoučete, zpíváme ho a spojujeme konkrétní pohyb ruky s konkrétními tóny a slabikami. Takový repetitivní trénink má často velký dopad.

Kdo všechno jsou na Klinice rehabilitačního lékařství přímo vaši pacienti?

Hlavně dospělí se získaným poškozením mozku, tedy po autohaváriích, mrtvicích, úrazech, operacích mozkových nádorů, encefalitidách a podobně. Jsme totiž jediné pracoviště v republice, které má pro tyto pacienty kromě lůžkové (byť na jiném oddělení) a ambulantní péče také stacionář. Věnujeme se i pacientům v kómatu, pomáháme například rodinám, které se o své blízké starají samy. Někteří z nich si časem vybavují, že nad nimi stáli lékaři a tvrdili, jak je to beznadějné, což není správné, protože my nikdy předem nevíme, jak se budou uzdravovat. I když se totiž dnes nehýbou a nemluví, na mimice a výrazu vidíme, co je těší, co vnímají, a tím pádem s nimi můžeme dál pracovat a, trochu akademicky řečeno, naplňovat terapeutický cíl.

To se musí? Myslím takhle formálně…

Ano, a pozor, je nesmírně důležité vědět, čeho chceme dosáhnout a jakými konkrétními kroky, protože tady péči předepisuje lékař a vždycky se na ní podílí více odborníků, kteří spolu musí spolupracovat. I pro muzikoterapii jako takovou je dobré znát, co má být praktický výsledek, aby to nebylo jen volnočasové muzicírování. To ale zajímavé zážitky během procesu uzdravování nijak nevylučuje.

Já jen když si představím rozhýbanějšího a spokojenějšího pacienta, tak mě to spíš dojímá, což se mi u papírů fakt nestává.

(Markéta se usmívá) Pro mě jsou to taky kolikrát moc hezké situace nebo vzpomínky. Pracovala jsem s jednou maminkou, které se hraním na klavír postupně vrací cit do ruky, nebo jsem pomohla mladému muži vyjádřit nahromaděnou frustraci bubnováním, ne rozbíjením všech vypínačů v dosahu, taky se nám podařilo zmírnit napětí a zlepšit komunikaci ve vztahu pacienta s těmi, kdo s ním žijí a pečují o něj. Pak máme i skoro zázračné výsledky, jako u jedné slečny, na které byste dneska kromě menších problémů s pamětí nic moc nepoznala, i když byla v kómatu rok a půl.

Muzikoterapie u nás, ve světě i v rodinách

Můžu se k vám se zájmem o muzikoterapii dostat i jinak než jako pacientka?

Ano, mám ještě malinkatou soukromou praxi a workshopy, kde s vybranými tématy pracujeme ve skupině. Zároveň pořádám už několikátým rokem muzikoterapeutické kurzy, které jsou pro zájemce o muzikoterapii jako o obor. To jsou často sami studenti a terapeuti, pedagogové, pracovníci v sociálních službách a pomáhajících profesích. Občas se objeví i profesionální muzikanti nebo naopak úplní nováčci, jako třeba rodinní příslušníci pacientů nebo dětí s postižením, které si muzikoterapie něčím získala, a oni chtějí vědět víc. A já se opravdu snažím, aby se nebáli zkoušet konkrétní techniky, zažívat možnosti a šance, které jim muzikoterapie může přinést. Mám velmi pozitivní odezvu a jsem za to moc vděčná.

Taky jste se teď znovu úplně rozzářila, jako když jste předtím mluvila o svých pacientech.

Protože to má efekt, mě vždycky nesmírně těší posouvat sebe i ostatní dál. Navíc na kurzech poslední dobou spolupracujeme s mou bývalou žačkou a kolegyní Jindrou Bartošovou, která obvykle pracuje hlavně s dětmi, takže do toho vnáší zase něco trošku jiného a dohromady to klape bezvadně.

A co kdybych chtěla muzikoterapii přímo studovat? Když u nás zatím není legislativně uznaná jako profese, je vůbec jako plnohodnotný studijní obor?

Moc mě těší, že už můžu říct, že ano, na Ústavu speciálně pedagogických studií při Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci je tříletý magisterský obor muzikoterapie pod vedením docenta Kantora. Navíc se nám tam přes Evropskou muzikoterapeutickou konfederaci (EMTC) podařilo přizvat řadu světově uznávaných profesorů, takže studenty rozvíjejí opravdu ti nejpovolanější.

Může být ve studiu a v pozdější práci muzikoterapeuta na překážku handicap?

Nevidím důvod, většina znevýhodnění přece v požadavcích, jako je muzikalita, hudební cit a dovednosti nebo komunikační schopnosti, ničemu nebrání. Je fakt, že znám pár muzikoterapeutů se zrakovým znevýhodněním, fyzické myslím také nevadí, zato o vyloženě neslyšícím muzikoterapeutovi zatím nevím, ale výjimky jsou všude. Výhodou profese muzikoterapie je, že si na podkladě dobrého sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku můžete najít svůj osobitý způsob práce. Znám i stydlivé terapeuty nebo ty, pro které bylo těžké se soustředit, znám zahraniční terapeutku, která pracuje výhradně s rapem…

Jak si vůbec stojí muzikoterapie ve světě? Jsme hodně pozadu?

To bych takto neřekla, v každé zemi to mají trochu jinak. Zajímavé třeba je, kde se muzikoterapie ve světě studuje, jestli pod vědami, pod lékařskými fakultami nebo v rámci uměleckých profesí. Ve Skandinávii, Británii, Beneluxu, Německu a Rakousku mají moderní zobrazovací metody většinou rovnou na fakultách, i proto jsou tak cenění ve výzkumech. Ale to neznamená, že mají všechny přístupy propracované stejně dobře nebo líp než my tady. Je to jak v čem.

Je v České republice muzikoterapeutů dostatek?

To je zajímavá otázka. Profesních muzikoterapeutů, kteří odpovídají hodně přísným legislativním standardům, u nás není tolik jako těch, jejichž úroveň můžeme garantovat požadavky naší asociace. Nejvíce je ale příznivců muzikoterapie, kteří se chtějí v oboru dál vzdělávat a rozvíjet, protože se jim muzikoterapie jednoduše osvědčila. Jestli jich je dostatek, to nedokážu říct, protože vše je hlavně o konkrétních lidech v konkrétních institucích, kteří chtějí muzikoterapeuta na svém pracovišti mít. Navíc se většina muzikoterapeutů kvůli stávajícímu legislativnímu omezení věnuje ještě jiné profesi.

Když se zasníte, kde všude by měl pracovat muzikoterapeut?

Můj sen je, aby měl ve zdravotnictví, ve školství a v sociálních službách stejnou váhu, jako má dnes například logoped nebo psycholog. Ve školství se muzikoterapeut výborně uplatní jako preventista a k dětem a dospívajícím je právě kvůli návaznosti na hudbu a řadu neverbálních technik ideální. Podobně to může být například v paliativní péči, ale příkladů je samozřejmě mnohem víc. Zároveň by hodiny s muzikoterapeutem mohly sloužit i vyčerpanému personálu, který by tak mohl projevit a zpracovat emoce nebo přímo relaxovat.

To by se hodilo i v komerčním prostředí a ve firmách, ne?

No jasně, tam je to ještě trochu jednodušší o to, že zaměstnanci nejsou pacienty a zpravidla neřeší nic akutního. Muzikoterapeut může zároveň výborně napomoci stmelení a spolupráci v kolektivu a předcházet profesnímu vyhoření. Já mám ale ještě jeden muzikoterapeutický sen, můžu?

Určitě, sem s ním!

Moc stojím o to, aby učitelé a profesoři učili své žáky hudebně se projevovat s radostí, ne kvůli známkám nebo konkrétnímu výkonu. Ani v hudebních školách, v pěveckých sborech nebo na konzervatořích nemám pro přehnaný tlak pochopení. Neempatický přístup dokáže shodit talent i sebevědomí raz dva, nálepky, že neumím zpívat, se pak velmi těžko zbavuje. Přitom společné muzicírování známých a sousedů třeba na grilovačce nebo u táboráku hned tak něco nenahradí.

Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si naposledy s chutí zazpívala, když nepočítám sprchu.

Zpívat a hrát opravdu bývalo v rodinách mnohem rozšířenější. Nevím, jestli za to může všechna ta asi lákavá elektronika a jiné způsoby vyžití, ale je to určitě škoda. Pokračovat v tradici a předávání lidových písní jak ve vzdělávacích zařízeních, tak ve společnosti jako takové má z mnoha důvodů smysl. Pro mě jsou chvíle, kdy vezmu do ruky nástroj a zaposlouchám se do skladby nebo zpěvu, tak obohacující, naplňující a zároveň přesahující! Těší mě být součástí vší té krásy, hloubky, tvorby, toho božského kolem nás i v nás.

Foto: archiv Markéty Gerlichové & www.cztma.cz

Zdroj: Inspirante.cz

Roztroušená skleróza – hraje mikrobiom roli?

Ve středu 1. listopadu v Ústředním sále Městské knihovně v Praze má na toto téma přednášku prof. Eva Kubala Havrdová, MD, PhD. Co to má společného RS s mikrobiomem? Ze studií na zvířatech je známo, že možnost vyvolat toto experimentální onemocnění je významně závislé na přítomnosti či kvalitě mikrobiomu zvířete. To zakládá do budoucna možnosti manipulace mikrobiomem a v současnosti důvod ke studiu mikrobiomu za různých podmínek u pacientů s roztroušenou sklerózou, například při použití některých léků sloužících k ovlivnění nemoci.

(Pokračování textu…)

Výstava Sandry Szczurové ukázala řadu technik ústy

Roztroušená skleróza sužuje Sandru Szczurovou už deset let. Závažné neurologické onemocnění ji za tu dobu upoutalo na vozík a dvaatřicetiletá žena musela přijmout i fakt, že kvůli progresi choroby ztratila schopnost ovládat nejprve svou pravou a v roce 2019 i levou ruku.

Mladá žena přiznává, že si v té době nedokázala představit, co bude dělat. „Čím dál více mě to ničilo. Po nějaké době mi už moje kreativní tvorba chyběla opravdu hodně. Nebylo co dělat. Tak jsem zkusila malovat pusou. Všechny techniky, které jsem zvládala, jsem se proto v posledních třech letech snažila dělat aktivně ústy (omalovánky, diamond painting, akryl, akvarelové malování). V letech 2020 až 2022 jsem však už žádnou další techniku nepřidala. Už vlastně nezbylo nic, co bych nezkusila. Vyzkoušela jsem i malování pravou hemisférou, malbu tužkou a podobně. Poslední novou techniku jsem zkusila právě v roce 2020 a to byl již zmíněný akvarel, tedy malování vodou. Absolvovala jsem v době covidové online kurz. Bavil mě a hodně mě zase naučil. Tuto techniku praktikuji převážně v omalovánkách pro dospělé, které mají pevný akvarelový papír, a tam je to skvělé, dává to mnoho možností,“ vrací se několik let zpátky Sandra Szczurová a pokračuje: „Loňský rok byl pro mě obdobím velké bolesti, strachu a trochu i bezmoci. Právě proto jsem se rozhodla v rámci výstavy ostravské Rosky v Galerii Mlejn v roce 2022 nabídnout to, co jsem vytvořila v období deseti let své tvorby. Někdy může být deset let obdobím včasného zakončení. Ale kdo ví, třeba před sebou mám ještě dalších deset let,“ napsala tehdy Sandra do textu ke svým výtvarným dílům na už zmíněné výstavě.

Místo v galerii výstava ve fakultní nemocnici

Výstava v Galerii Mlejn měla dlouholetou tradici, ale Sandra je přesvědčena, že pro výstavu výtvarných prací pacientů s roztroušenou sklerózou jsou vhodnější prostory přímo ve Fakultní nemocnici Ostrava. „Proto jsem oslovila Ivu Piskalovou, která spolupracuje s Roskou a navíc pracuje i přímo v nemocnici, jestli bychom nemohli udělat výstavu tam. A povedlo se, průřez mou tvorbou si tak mohli prohlédnout lidé, kteří procházeli prostorami respiria nemocnice. Výstava tu byla až do 25. září a mám na ni hezké ohlasy. Potěšily mě vzkazy návštěvníků, kteří mě podpořili a napsali, že se jim obrázky líbí,“ říká Sandra Szczurová.

Na závěr dodává, že se v posledních letech změnil i její náhled na některé věci: „Jsem moc ráda, že jsem zjistila, že když potřebujete, vždy existuje někdo, kdo vám rád pomůže. Já jsem od sebe nejdříve pomoc odháněla, než jsem pochopila, že mám na ni nárok a právo. Dnes jsem vděčná, že jsem to pochopila a taky že mi ještě někdo chce pomoct. Lituji toho, že jsem ji dříve nepřijala.“

Zdroj: Inspirante.cz, autor: Břetislav Lapisz