Search
Close this search box.

1. Počátek (Pepa Bajer)

Zapisoval jsem si do poznámek telefonu svoje postřehy, ze kterých se bude skládat převážná většina mých textů. Poznámky rozvinu a přidám k nim současné rozumy a zkušenosti, zavzpomínám si a doufám, že mě i vám to mé “vypsání se” alespoň nějak pomůže. Budu se snažit, ať je to možná co nejvíce chronologické a jednoduché.

Tedy, jak to u mě všechno začalo?

Tohle se stalo ještě před rokem 2016. Každý týden jsem chodil do tělocvičny na florbal. Začal jsem si všímat, že moje schopnost střelhbitě vyrazit za míčkem se horší. Přehled o soupeřích, zakopávání, orientace na hřišti, rovnováha, mrštnost, horší periferní vidění. Nevěděl jsem, jestli to přičíst stresu ze školy, únavě, stárnutí, psychice…Chodil jsem na trénink dřív, protahoval se, zahříval svaly a doufal, že se potíže nějak časem samy rozpustí. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o problém neurologický. Asi bych to dokázal snášet déle, kdyby nebylo sportu. V běžném životě to bylo ještě únosné, ve sportu omezující. Časem jsem problémy pozoroval i u ostatních sportovních aktivit, ping pongu, nohejbalu, tenisu (jen v šachách jsem si byl pořád jistý). Vypozoroval jsem, že vlastně jakýkoliv pohyb mě rychle unaví a výše zmíněné obtíže se umocní. Vyčerpával mě asi i běžný pohyb, protože jsem se cítil celkově znavený, usínal jsem při přednáškách i v tramvaji a to jsem chodil prosím spát už v devět hodin. Doufal jsem, že se to zlepší hned po zkouškách ve škole, odpočinu si a zmizí to. Budu bakalář a všechno bude lepší. 

Dnes už vím, co je v mém životě nejdůležitější!

Vítězkou soutěže, kterou vyhlásil Aktivní život na téma „Jak mi ereska změnila život“, se stala 33letá Kamila Koksová z Prahy. Šot, který natočila její kamarádka Amálie Kovářová, porotu zaujal nejvíce. Hlavní výhru, kterou byl týdenní pobyt pro celou rodinu v Lázních Teplice, věnoval spolek Revenium.

(Pokračování textu…)

PonoRoska aneb pro lidi s roztroušenou sklerózou noříme se do Malše

Ponoření do ledové řeky čeká na jihočeské otužilce první adventní neděli – 28. listopadu. Akce „PonoRoska aneb pro lidi s roztroušenou sklerózou noříme se do Malše“ má za cíl zvýšit povědomí o nemoci a připomenout organizaci, která podporuje lidi s tímto nelehkým onemocněním. Akce začne v 11 hodin. Přidat se  může každý, komu není lhostejný osud pacientů s touto diagnózou, a kdo má kuráž překonat sám sebe.

(Pokračování textu…)

Kalendář pro dobrou věc

Náročné období pandemie Covid-19 nám všem opět připomnělo, jak důležitá je pro udržení zdraví především psychická pohoda. Někdy to však nejde „samo“ a je potřeba využít pomoc odborníka-psychoterapeuta.

(Pokračování textu…)

Pořád se mám na co a z čeho těšit

Zděnka Urbanová na vernisáži výstavy autorů s roztroušenou sklerózou Cesta za duhou kvůli nemoci být nemohla, přesto tam byla aspoň teoreticky coby autorka průvodního obrázku letošního ročníku. A protože své dílo poslala také do soutěže Aktivního života, los jí přál a vyhrála pět tisícikorunových poukázek zážitkové firmy Allegria. Co zažívá, co ji baví a kde jinde v životě ji ještě přálo štěstí?

Prý je kvůli koronaviru pořád ještě slabá jako moucha. „Projdu bytem a podlomí se mi nohy, čemuž bych vůbec nevěřila, ztratila jsem čich a na jídlo nemám vůbec chuť. Vlastně se tu tak ploužím a jsem ráda, že existuju. Kdo si myslí, že je to legrace, tak ať si to myslí, ale podle mě je ta nemoc prevít. A to na tom díky očkování a podpůrné infúzi nejsem asi ani tak zle,“ rozpovídá se paní Urbanová poté, co odmítne nabídku zavolat si jindy.

Přitom právě omezení daná koronavirem ji ve tvorbě mnohem víc vtáhla do světa fantazie. „Nikam se moc nemohlo, tak jsem se nechala inspirovat aspoň pořady o přírodě, třeba o severu a polární záři. Jinak já většinou dělám olej nebo akryl, ale do Cesty za duhou z těch svých omalovánek posílám spíš pastel, ten zabere nejmíň místa. Nebo fotky svých plastik, protože bych těžko někam přepravovala šedesátikilovou sochu,“ rozesměje se.

Malířka a sochařka je paní Urbanová naplno, protože tvorba je její životabudič. „Mám malý byt, můj obývák je i můj ateliér, postavila jsem tam stojan i stolek, v lodžii jsou minimálně tři moje věci…Občas něco někomu dám třeba jako svatební dar, jindy podaruju rodinu nebo si v těch našich skupinách uděláme radost malou výstavou. Mám se tak pořád na co a z čeho těšit.“

Do jedné skupiny nadšených amatérských výtvarníků se nachomýtla už před třiceti lety, i když zrovna u přerodu do spolku SPOLU být kvůli péči o tatínka nemohla. „Je nás dohromady asi patnáct a kromě dvou už jsme samí důchodci. Ale ti do toho tedy taky nemají daleko,“ poukazuje paní Urbanová s nadsázkou na to, že společné aktivity sice stojí nějakou kačku, hlavně ale stojí za to.  

Jezdí společně malovat nebo sochat do přírody alespoň třikrát ročně a nedají přitom dopustit na Zubrnice, kde je jednak šikovná a útulná ubytovna, a hlavně krásné a inspirativní prostředí. „Ze tří stran je to kolem nás ohraničené skálami, před sebou máme každý nějaký ten šutr, protože v našem věku už nebudeme dělat žádná monstra. Profesionální sochař by se na náš účet možná bavil, ale my si postupně nechali udělat nástroje, těší nás to a hotovo.“

Tím ale paní Urbanová zdaleka hotovo nemá, protože si k tomu s další partou asi osmi lidí z univerzity třetího věku chodí zamalovat a diskutovat o tvorbě do pronajatého gymnaziálního kabinetu. Život napěchovaný uměním má tak i ve svých pětasedmdesáti letech s diagnostikovanou ereskou a astmatem. „Nic hororovitého to není, mám k tomu choroby jako lidi v mém věku, třeba teď mě trápí kyčel a čekám, jak se to vystříbří. Hlavně když jsem soběstačná, to pak pořád můžu něco dělat a zapomenu, že mě něco bolí.“

Důležitou součástí jejího života jsou její nejbližší. Manžel jí stál celý život po boku, byl na svou ženu nesmírně pyšný a dětem se snažil být co nejlepší táta a vedl je k lásce k přírodě a k pohybu. „Uvědomuju si, jak veliké mám štěstí. Děti se starají a zajímají, stejně tak vnoučata nebo moje sestra s bratrem. Kdybych potřebovala, okamžitě je mám okolo sebe. Jsme trošku postřelená rodina, každý je jiný, povoláním i povahou, ale to je přece tak hezké!“ Má syna a dceru a dohromady šest vnoučat, povedli se jí prý úplně všichni. „Skaut je hlavně pro holky od dcery výborná škola života, ve všem si poradí a jsou ohromně samostatné, nejsou zvyklé, že by někdo něco řešil za ně, umí se rozhodnout samy.“

Zároveň si ale paní Urbanová podle svých slov může užít i mnohem menší děti, protože její dcera se zetěm jsou i dočasnými pěstouny. „Loni měli u sebe úžasnou dvouletou holčičku, letos moc hodného tříměsíčního chlapečka. Vím, že to pro ně není vždycky jednoduché, ale rozhodli se tak sami a díky tomu mají doma veliké potěšení. Máme kliku v tom, že jsme s holčičkou dál v kontaktu. Pořád jsem pro ni babi a moje dcera teta, z toho přeci nejde nebýt naměkko.“

Jako každý rok se nemůže dočkat Vánoc. „Sladké moc nemusím, zato mě moc baví péct vánočky, linecké, perníčky a i to ostatní, co ani pořádně nevím, jak se jmenuje. Dcera, co je na zdravou výživu, z toho sice moc utržená není, ale vždycky to někdo sní,“ přiznává se smíchem. Pekařskou vášeň po ní má i nejmladší vnučka, která si ráda najde záminku, jen aby mohla něco upéct, posledně třeba u příležitosti výročí bitvy na Bílé Hoře.

„Teď ještě nemůžu nic, sypala bych jim tam bacily, ale hned jak to půjde, začnu přemýšlet a pustím se do díla. Už mám na advent sepsaný papírek,“ těší se paní Urbanová a nakonec dodá: „Víte, máme se, víme o sobě, jsme hodně spolu a zdraví. I to stáří je díky tomu hezké, nic víc si vlastně ani nepřeju.“

Prosincový Běh s čelovkou

4. prosince v Teplicích a 18. prosince v Ostrově nad Ohří. Běh s čelovkou, založený spolkem Pomáhej SRDCEM, z. s., je možné považovat opravdu za symbolický – baterky účastníků osvětlí nejen předvánoční večerní města, ale také vnesou světlo a radost do života lidí nemocných roztroušenou sklerózou.

(Pokračování textu…)

Celostátní Cenu Ď získala vedoucí RS centra MUDr. Marta Vachová

Celostátní Cena Ď za podporu a rozvoj zdravotních programů a zdraví byla za rok 2020 udělena MUDr. Martě Vachové, primářce Neurologického oddělení Krajské zdravotní, a.s. – Nemocnice Teplice, o.z., a vedoucí tamního RS centra pro pacienty s roztroušenou sklerózou. Slavnostní vyhlášení Cen Ď se uskutečnilo v Nové scéně Národního divadla. Cenu Ď lékařka, která se nemohla pražského galavečera zúčastnit, nyní převzala na Konferenci O roztroušené skleróze (ne)jen pro rodinu v Institutu klinické a experimentální medicíny – IKEM.

(Pokračování textu…)

Vydařenou vernisáž Cesty za duhou podtrhlo dojemné hudební vystoupení dětí

Ve čtvrtek 4. listopadu se v Galerii Skleňák vystavovalo a zpívalo. Zahájil se tak devatenáctý ročník výstavy umělců s roztroušenou sklerózou Cesta za duhou. V majestátných prostorech se v komorním počtu sešli jak autoři a jejich blízcí, tak lidé, kteří mají k jejich osudům blízko hlavně profesně. Téma „Co mě baví“ bylo splněno do puntíku, protože všeho bylo tak akorát, proslovů, podpory i lidí, ale radosti bylo během večera na rozdávání. A dojemné hudební vystoupení dětí ze ZUŠ Harmonie to jen podtrhlo.

Nejen organizátoři, ale i účastníci a hosté tak prožili mnoho pěkného, co je jistě nabudí i do mnohem všednějších dní, kdy chuť a síla tvořit musí načas ustoupit jejich onemocnění nebo starostem. Každý rok na půdě výstavy Cesta za duhou mohou všichni na vlastní kůži zažívat, jakou sdělnost má umění a jakou sílu má být na společné vlně jednoho tématu, s nímž se mohou pochlubit těm, se kterými je baví být.

A na dvě vylosované umělkyně letos od Revenia čekala ještě další porce radosti v podobě pěti tisícikorunových poukázek pro každou od zážitkové firmy Allegria. Zděnka Urbanová, autorka průvodního obrázku letošního ročníku, která zaslala své dílo i do Digitální dílny, bohužel kvůli nemoci přímo na vernisáži být nemohla. Zážitky na ni počkají, my jí přejeme hlavně brzké uzdravení!

A paní Zdeňka Vojtěchová, autorka velkých olejových obrazů, která nevynechala snad jediný ročník, přiznává: „Já jsem fotografovi do kamery na téma co mě baví blafala něco o tom, jak moc jsem šťastná a kloudně to asi neznělo. Ale to proto, že jsem byla tak rozhozená a dojatá zároveň. Že jsme se tu zase viděli, že je tu tak krásně, že máme tolik společného…“

Na výstavu ji doprovodila dcera s partnerem, která nepustila foťák z ruky. „Pamatuji si, že když byla maličká, měla jsem z našeho napojení až husí kůži. Dneska jsme spíš kamarádky, ale já myslím, že i to se mění, protože Hanka je se mnou víc a víc. Bojí se o mě a už si o mé diagnóze i čte, aby mě lépe pochopila.“

Úplně se tedy nabízí, že něco hezkého chce paní Vojtěchová zažít hlavně s ní. „Co já, já nejradši lítám venku, na zahrádce jsem hotovej Mičurin a klidně si jako správná holka z vesnice z cihly a hlíny postavím i schody. Toho mýho přitom pošlu na šišky do lesa,“ směje se. „Ale Hanka, ta miluje hlavně koně, tak vymyslíme něco s nimi. Nebo mě ještě zaujala společná hostina na lodi.“

Nakonec zvážní. „Nikdy předtím jsem nic nevyhrála, v životě jsem si hodně zkusila. Smutky a trápení jsem na začátku hodně dávala do svých obrazů, lidi to z nich cítí. To už dneska, když nejsem tak sama, nemusím. V obraze je i tak vždycky nějaká zpráva z mojí duše, ale teď už ten vlčí mák, teda jako sebe, klidně můžu nechat rozzářit naplno.“

A nám nezbývá, než souhlasit a popřát pestrobarevný a výstavní podzim nejen výherkyním a umělcům, ale i všem ostatním, pro které je radost tvořit!

Vodafone vylepšil nabídku pro lidi se zdravotním postižením. Novinkou jsou neomezená data za výhodnější cenu

Zůstat ve spojení je v dnešní době nutnost, pro osoby s hendikepem to ale platí dvojnásob. Vodafone proto nově zařadil do nabídky pro osoby se zdravotním znevýhodněním i tarif Neomezený Super, který si mohou pořídit za 599 korun měsíčně, tedy s dvousetkorunovou slevou oproti stejnému tarifu v běžné nabídce. Získají tak neomezené volání, SMS i objem dat s rychlostí připojení 10 Mb/s, která umožňuje například sledování filmů v HD rozlišení nebo videohovory ve vysoké kvalitě. Vodafone zároveň podporuje své zaměstnance se zdravotním postižením nebo znevýhodněním, pro které má řadu speciálních benefitů.

(Pokračování textu…)