Bydlení u babi mě hodilo do „dovolenkového modu“.  Spoustu věcí jsem přestala řešit – nevysávám každý den a s čistým svědomím prokrastinuju u televize.

Na konci října začalo velké stěhování s „mezipřistáním“ u naší babi. Byt chceme ještě rekonstruovat, takže momentálně okupujeme já, Jenda, manžel a pes nejen zahradu, ale i pár místností v domě (pár jsou tři) 😊. Zajímavé teda ale je, že dokud jsme tu nebydleli, byli jsme na zahradě téměř každý den. Od té doby, co jsme tady, tak jsme na zahradě byli asi jen třikrát 😊. A když už jsem se odhodlala jít konečně zasadit česnek, tak jsem zjistila, že je půda už úplně tvrdá 😊. Mám ale záložní plán a vezmu si hlínu ze skleníku. Jestli tam teda už také nebude moc ztuhlá. Popravdě nevím, protože jak říkám, na zahradě jsem nebyla ani nepamatuji 😊. Jo, minulý týden jsme tam vlastně postavili mega sněhuláka, ale to je vše.  

Atmosféra domu na nás působí blahodárnými účinky

Další novinkou je, že spím. Jooo, konečně nepotřebuji žádné kozlíky, meduňky, konopné čaje, konopné oleje a nevím co ještě. Maximálně si pustím do uší moje oblíbené hypnózy (když to píšu, tak to zní divně, ale je to příjemné mluvené slovo s hudbou v pozadí tematicky různě zaměřené – např. vyrovnání vnitřních energií, vyzařuj pozitivní energii, hypnotická dovolená, a tak 😊). A přitom stačilo tak málo – přestěhovat se! 😊 Musím říct, že i věčně budící se Jenda se vzbudí tak dvakrát za noc, což je úspěch. Ještě by mohl chodit spát tak osm a byla bych spokojená. Dokonce i pes přestal štěkat jak blázen. Štěká jen když ho vyhodíme na zahradu, je to totiž pes panelákový a nepochopil, že na zahradě mu je líp než doma 😊.

Rekonstrukce se nám protáhne, musíme předělat i věci, se kterými jsme nepočítali. Sousedi nás za to bouchání a vrtání už asi nesnáší… Každému jsme donesli lahvinku na nervy, ale nevím, jestli to spíš nebylo na soudek…

Takže jsme vlastně všichni spokojení, až teda na tu ranní zimu, kterou znají ti, kteří bydlí ve starém domě. Člověku se taaaak nechce z postele. Náš zprvu zamýšlený dvouměsíční pobyt se ale nejspíš protáhne, jelikož z původně plánované rekonstrukce, že uděláme „jen“ dveře, štuky, záchod a položíme podlahu, vznikla totální rekonstrukce od podlahy. A když říkám od podlahy, tak tím myslím rubání betonu až na panel… A tímto děkuji taťkovi, bez jehož pomoci by nám to všechno trvalo mnohem déle… V jeho případě platí nemožné na počkání a zázraky do tří dnů dvojnásob.

Na závěr jen pár slov k blížícím se Vánocům. Přeji všem poklidné, ale opravdu poklidné Vánoce, které nejsou o tom, kolik má kdo druhů cukroví (my máme jen jeden, a to ještě z poloviny spálený) a jestli se naše domácnosti lesknou čistotou. Věřím, že nám další rok přinese nové, a ještě krásnější zážitky s těmi, které milujeme.