Facebook-f Twitter Youtube

Když si chystám injekci, myslím na to, že to dělám pro sebe (Deník sklerotičky)

17. 1. 2021 Žádné komentáře

Když jsem prošla všechna vyšetření, která diagnózu RS potvrdila, čekala jsem na termín do MS centra v Teplicích.

Do Teplic jsem jela klidná. Samotnou mě to překvapilo.

Kupodivu jsem byla klidná. Asi jsem si to ještě pořádně nebyla schopná připustit. A možná tam byl ještě ždibíček naděje, že se všichni spletli :-). Návštěva u doktorky trvala přes půl hodiny. Vyšetřila mě, prošla si všechny zprávy a ptala se mě na nějaké doplňující informace. Mohla jsem si vybrat lék první volby – tabletky nebo injekce. Nechala jsem si zadní vrátka, kdybychom se rozhodli ještě pro jedno dítě, takže jsem si zvolila takovou léčbu, při které je možné otěhotnět. Rozhodla jsem se tedy pro injekce. I tady jsem si mohla vybrat – buď aplikovat třikrát týdně, nebo jednou za dva týdny. U druhé možnosti bylo riziko, že u mě budou injekce, než si tělo zvykne, vyvolávat chřipkové příznaky – zimnice, únava. Myslela jsem na to, že musím doma s Jeníkem dobře fungovat, tak jsem si zvolila první možnost.

Při druhé návštěvě v MS centru, to bylo v říjnu, mi měli ukázat, jak si injekce správně aplikovat. Čekala jsem v čekárně s mladou holkou, která přecházela na jinou léčbu, protože ta stávající jí nedělala dobře. Často nedokázala rozlišit mezi realitou a snem. No nazdar. To mě čekají asi pěkné věci.

Všechno mi to došlo, až když jsem viděla na stole připravené dávky. 

Do ordinace jsme šly společně. Sestřička nám ukazovala, do jakých míst si můžeme píchat a jak. Injekce si budu píchat několik let, možná celý život, pokud nepřejdu na jinou léčbu. 

Seděla jsem tam a téměř ji ani nevnímala. Asi jsem musela dost blbě koukat, protože se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Ne, nejsem v pořádku. Koukala jsem na ty dávky na stole a teprve tam mi došlo, že to, co se děje, je pravda a že se to děje mně. Sestřička byla ale opravdu zkušená a docela slušně mě i psychologicky rozebrala, a to mi pomohlo :-).

Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala do sebe píchnout.

Nastala chvíle, kdy jsme si aplikaci musely vyzkoušet. Bez injektoru, prostě klasickou injekcí pěkně do břicha. No to jako nedám. Jak se mám dobrovolně píchnout do břicha? Holka vedle mě už si píchala rok, takže byla proti mně profík. Vzala jehlu, udělala si řasu a píchla. Když to dala ona, musím taky. Nebudu přece za hysterku :-). Vzala jsem jehlu, udělala řasu a… A nic. Nedala jsem to. Trvalo mi asi 10 minut, než jsem si píchla svou první injekci. Kdybych tam byla sama, asi by mi to trvalo mnohem déle. Vůbec, ale vůbec to nebolelo. Až když jsem jehlu vytáhla a místo si očistila, cítila jsem, jak mě vpich svědí a pálí. Ale to prý je normální.

Stanovila jsem si „píchací“ dny úterý, čtvrtek, neděle. Přece si nebudu kazit víkend :-). Hodinu před a hodinu po by se neměl užívat alkohol, člověk by měl být vykoupaný a v klidu. Nepíchat si to ve stresu.

Naštěstí existuje aplikace, která vám ukáže, kam si dnes máte píchnout, a i vás včas upozorní, abyste nezapomněli. To je pro nás sklerotiky dobrá věc :-). Dřív si to pacienti zaznamenávali do kalendáře nebo si možná přehazovali náramek z jedné ruky na druhou, aby věděli, v jaké polovině těla si píchali. Já bych ale asi zapomněla i ten náramek přehodit :-).

První injekci jsem obrečela. Teď je ze mě už profík :-).

Z centra jsem odjížděla přesvědčená, že to doma sama zvládnu. Naštěstí jsem k injekcím dostala i injektor, který aplikaci velmi usnadní. Úplně tak snadné to ale nebylo. První vpich doma jsem obrečela, ale teď už to střílím, jak starý mazák. Připravím, nabiju, píchnu :-). Někdy to bolí, někdy to nebolí vůbec. Někdy mám po vpichu červený flek nebo velkou bouli. V jednom z článků jsem četla, že pacienti, kteří injekce podvědomě odmítají a vnitřně s nimi bojují, mají více potíží s aplikací a s reakcemi po vpichu. Asi na tom něco bude. Je fakt, že jsem se s tím ještě asi pořádně nesžila. Je to už přes rok a já se přesto každý týden v noci budím s bušícím srdcem a s pocitem, že jsem zapomněla na nějaký důležitý lék. Chvilku potom ležím a přemýšlím, jestli jsem si píchla nebo ne a jestli jsou injekce opravdu jediný lék, který beru…

Člověk si musí ale na všem hledat něco pozitivního a já tak pokaždé, když si připravuji „dávku“, myslím na to, že to dělám pro sebe, pro rodinu a pro dlouhý plnohodnotný život. Věřím, že bude dlouhý i plnohodnotný. 

Sanatoria Klimkovice se po dvoutýdenní pauze znovu otevřela

15. 1. 2021 Žádné komentáře

Sanatoria Klimkovice u Ostravy se po několikatýdenní pauze znovu otevřela, přivítala prvních padesát klientů. Do poloviny ledna by mělo nastoupit kolem 280 lidí, dospělí i dětští pacienti, případně s doprovodem.

V provozu bude pouze hlavní budova léčebny A, jejíž kapacita je 350 lidí. Sanatoria Klimkovice se v polovině prosince uzavřela kvůli nedostatečně zaplněné kapacitě. Lékaři kvůli koronavirové pandemii nevypisovali lázeňské poukazy a nemocnice odkládaly plánované operace, po nichž jezdí pacienti do lázní rehabilitovat. „Léčebna B zůstává prozatím uzavřena a pokračuje tam kompletní rekonstrukce vanového oddělení,“ uvedla mluvčí zařízení Sabina Gračková.

V celých lázních platí přísná hygienická opatření. „Ve společných prostorách a na terapiích se musí klienti i personál pohybovat v rouškách, stále se nadstandardně dezinfikuje. Kavárny i restaurace zůstávají uzavřeny. Klienti nesmí opouštět areál lázní, návštěvy zvenku jsou zakázány, nefungují žádné služby pro veřejnost,“ uvedla mluvčí.

Terapie ale poskytují sanatoria v plném rozsahu. „Pacienti, kteří s ohledem na svou diagnózu aktuálně potřebují lázeňskou péči, tak mohou žádat své praktické, případně odborné lékaře o vypsání návrhu,“ uvedla Gračková.

Sanatoria Klimkovice se specializují hlavně na nemoci pohybového ústrojí a neurologická onemocnění jako dětská mozková obrna, mozková mrtvice, traumatické poškození mozku či roztroušená skleróza. Běžná kapacita sanatorií je zhruba 500 lůžek.

25. O kritických chvíľkach (Michal Hellebrandt)

14. 12. 2020 Žádné komentáře

…zrovna dnes som ich mal celkom dosť. Celý deň. Vlastne celý deň bol jedna dlhá kritická chvíľka.

Sú dni, keď to stojí za hovno (neviem, či má zmysel sa ešte ospravedlňovať za svoj slovník, budiž mi poľahčujúcou okolnosťou, že som robotník a pracujem v prostredí, kde obmedzenejšie výrazové prostriedky sú bohatou mierou vynahradzované vulgaritami, a keďže som robotníkom už 15 rokov je len logické, že takéto vyjadrovanie mám osvojené. Ale ako srdcom pankáč, ktorému je politicky blízky ľavicový anarchizmus a človek z ľudu som našiel v takomto vyjadrovaní zaľúbenie, vulgárne sa vyjadrujem často a rád, hehe), a sú dni, keď je to fajn a som na seba hrdý, že som sa tým čiernym myšlienkam nepoddal, tľapkám sa po pleci a hlavou mi beží Hemingwayov citát: „Život je krásny a preto stojí oň bojovať“.

Minulý týždeň som bol slamený vdovec, tak som si napísal týždenný plán, taký denný rozvrh, čo ten-ktorý deň musím urobiť, za prvé aby som sa neutápal v nečinnosti à trudnomyseľnosti, a za druhé, aby som spravil veci, na ktoré nie je priestor, keď mám holky doma.

No a jeden z tých dní bol práve taký z kategórie „na hovno“. Bol som unavený viac než inokedy, nič sa mi nechcelo a najradšej by som si ľahol a spal až do druhého dňa. Večer v posteli som sa pozrel na svoj „to do list“ a s prekvapením som zistil, že som všetko splnil a ešte aj niečo naviac (nemyslite si, že jeho položky sú zase nejak extra náročné, ide o veci ako „kúpiť nemrznúcu zmes do auta“, „vyprať si zimnú bundu“ alebo „uložiť si veci v skrini“). Tak som zaspával s predsavzatím, že keď bude nabudúce deň „h“, musím si na túto udalosť spomenúť, prekonať sa a splniť to, čo som mal v pláne, aby som na jeho konci mohol mať zo seba dobrý pocit.

Krásne Vianoce, nech nám všetkým Ježiško nadelí pod stromček vakcínu proti covidu a špeciálne nám RSkárom liek na RSku. Pche, to by som chcel od neho asi veľa, čo? No dobre, tak aspoň to druhé, rúško budem nosiť kľudne aj navždy, ak sa mi vráti môj pôvodný stav a sľubujem, že už budem dobrý (s prekríženými prstami za chrbtom).

P.S.: A vidíte, hneď sa to potvrdilo: keby som bol dobrý, tak myslím na celosvetový covidový problém a nie na seba a svoju RSku. Holt, všetci neskončíme v nebi…ale v pekle je aspoň teplo.

Nejpopulárnější: