Svátky pro mě začínají 4 neděle před Štědrým dnem. Scházíme se s kamarádkami z dětství a vyrábíme adventní věnce. I kvůli nemoci si každodenně uvědomuji, že čas, který nám byl svěřen, jak píše Tolkien ve své krásné trilogii „Pán prstenů“, je darem.
Minulý rok mi na Štědrý den začal maraton odvozů celé rodiny do nemocnic a až zpětně jsem poznala, že Advent byl časem, kdy jsem se měla připravit a načerpat sílu na toto půlroční vysilující období… 24. prosince zůstal v nemocnici tatínek s poruchou krvetvorby, 14 dní na to maminka s mrtvičkou, za dva dny ji následovala dcera s oboustranným zápalem plic. Vzpomínám, jak jsme si s přítelem a synem popletli nemocnice a to, kde kdo leží. A když už konečně všichni byli doma, začala mě zlobit RS. Kruh se uzavřel až na Velikonoční pondělí, kdy v nemocnici skončila má 93letá babička, a ta již po pobytu v ní a následně v Hospici Sv. Alžběty v Brně odešla „domů“ navždy. Další andělíček v nebi, jak vždy babička říkala, když nám odešel ten, koho jsme milovali. Budou to mé první Vánoce bez babičky, u které jsem prožila dětství a která mi až do posledního Velikonočního pondělí posílala ráno SMS typu: „Radunko, krásný sluníčkový den, ať se vše daří, mám tě ráda, pusu, tvá babča“. Vždy jsem si její zprávy schovávala, protože jsem nevěděla, která bude ta poslední. Chybí mi tyto SMS a hlavně babička, i když vím, že je stále se mnou a bdí nad námi. Pár dní po jejím pohřbu srazil syna na kole skútr, dotkl se ho pouze na jeden centimetr a já vím, že ho hlídala babička.
Dnes, v sobotu před první adventní nedělí, jsem se probudila, nebolí mne hlava (ta mě bolí i kvůli RS stále častěji), pouštím si Mozarta, v pokoji už voní věnec, jehož první svíčka čeká po požehnání v kostele zítra na zapálení, a já se cítím šťastně právě pro tento okamžik.
I chodil anděl boží
v ten dlouhý truchlý advent po Čechách.
Na varhany mu větry hrály,
dveře se před ním samy otvíraly
a provázely ho neviditelné kůry:
Rosu dejte nebesa shůry.
(Z básně Karla Tomana „Advent“)
