Má cenu dělat dobro

_DSC0040-Edit

Maruška Míčová je mezi pacienty s roztroušenou sklerózou pojem. A nejen mezi nimi. Čerstvá držitelka ceny Ď ve svých 73 letech pracuje na plný úvazek jako sestřička na ambulanci, ale pacientům se věnuje i na telefonu jako Sestra v akci. Nikoho nenechá na holičkách, dokáže odhadnout, kdo potřebuje vyslechnout, pohladit nebo třeba rozesmát. Klidně na nemocniční chodbě.

Maruško, vás předchází tak neuvěřitelná pověst, že jsem si chvilku říkala, jestli nejste vymyšlená. 

Pro mě hrají pacienti i kolegové velikou roli, všichni mě i v mém věku berou a chovají se ke mně krásně. Asi vidí, co dokážu ostatním dát, že to jde ze mě, že mám nějaký přínos. Moc hezky se mi pracuje. Navíc si myslím, že mě mají lidi rádi, umím totiž i poradit a udržet hezkou, přátelskou atmosféru.

Jste taková ta kolegyně, co nosí do práce recepty?

Já nosím rovnou koláče.  Ráda ostatní pohostím. Mám výhodu, že jsem nesmírně rychlá. My totiž doma museli dělat na poli, byly na nás obrovské nároky, abychom se vůbec uživili. Takže zatímco jiná sestřička obstará jednoho pacienta, já jich stihnu třeba i šest, a přitom nikoho neodbudu.

Dokážete se vůbec rozzlobit?

Kdyby tady byl někdo zlý nebo dělal něco, co se nemá, poradila bych si s ním. Já nekřičím, ani nepoužívám silná slova. Mám přirozený respekt, takže mi stačí jeden pohled.  Ale je tu takové zázemí, že to se snad ani nestává.

Rodina jako kotva

Občas máte takový měkký přízvuk. Odkud pocházíte?

Ze Slovenska, z Oravy. Jsem z početnější rodiny, dohromady nás bylo devět sourozenců. Doma vládla soudržnost, laskavost, láska k bližnímu i přírodě, přitom ale skromnost a pracovitost. Byl tam tvrdý život. Maminka měla tuberkulózu a brala to tak, že se o ni celou dobu staraly hlavně sestřičky.  Vnímala je velmi pozitivně a oceňovala lásku a ochotu, kterou jí dávaly. Brala to jako nádhernou a přínosnou práci, která pacientovi opravdu hodně ulehčí. Přála si, aby tuhle profesi dělalo aspoň pár z nás.

A vy jste to mamince splnila. Vystudovala jste zdravotnickou školu.

Získala jsem tam podněty, které prosazuji celý život. Tehdy jsme měli nejen teorii, ale také praxi a tady jsem si ověřila, že člověk má být platný nejen znalostmi, ale i osobním přístupem a laskavostí. Pacienta je nutné nejen ošetřit, přebalit, nakrmit, ale taky ho vyslechnout nebo pohladit. Tak teprve zjistíte, co ho nejvíce trápí a jak mu nejlépe pomoci. Ve škole se na to kladl důraz, ale nikdo vás to nenaučí, to musíte mít v sobě.

Na studiích v Liptovském Mikuláši jste také poznala svého budoucího muže.

Ano, je to úžasný člověk, který mě celý život provází a já jeho, už padesát tři let. Protože byl důstojník, často jsme se stěhovali, a já tak pracovala na různých odděleních tam, kde bylo zrovna místo – na interně, chirurgii, ortopedii, operačním sále. V jednom městečku jsem dokonce dělala v domově důchodců a tam jsem se snažila vynahradit lidem jejich osamělost a nezájem druhých, často příbuzných.

To jste z domova asi neznala.

Tam ani neexistovalo, abychom nejedli všichni u jednoho stolu. My držíme při sobě, podporujeme se v důstojném žití, slavíme různé svátky a výročí. Už jsme dva roky nikde nebyli, ale jinak jsme za rodinou pravidelně jezdili, rozprskli se po celém Slovensku. Bohudíky ještě všichni žijí a jsou zdraví. Jinak my s manželem máme dvě děti, vnoučata a teď rok a půl staré pravnouče. Říkám mu nabíječka, protože když se na mě usměje nebo mě pohladí, žiju z toho týden.

Jaké bylo se během života tolikrát stěhovat?

Jednoduché ne, ale byla to otázka rozhodnutí. Ano, mohla jsem zůstat v kmenovém městě, kde se nám narodily děti, ale pak by byl mezi námi s manželem rozkol. Není legrace opouštět práci nebo přátele, ale když jsem to dala na misku vah, věděla jsem, čemu dám nakonec přednost. Zpřetrhat ta pouta, být chvíli sama, znovu si hledat blízké duše nebo se uchytit v novém zaměstnání, kde vás ze začátku pokoušejí mladší a zkušenější kolegové, to nakonec vždycky nějak šlo. Ale moje kotva je rodina. Společně vytváříme rodinné zázemí a klid, stojíme celou dobu při sobě. Jak se dneska říká – jsme úplně v pohodě. 

Telefonáty Sestry v akci

Teď už žijete třicet let na jednom místě, v Plzni.

To ano. A díky RS centru jsem se dozvěděla i o Aktivním životě. Mám tedy k tomu všemu vlastně takovou aktivní práci po práci.  Jsem totiž zároveň Sestrou v akci. Už patnáct let.

Pacienti s roztroušenou sklerózou, jejich blízcí i laická veřejnost mohou získat potřebné informace a podporu i mimo běžnou provozní dobu ambulancí svých lékařů. Na telefonním čísle 731 677 773 jim každý pracovní den odpoledne (od 14.30 do 21.00) poradí zkušená sestřička z oboru. Více informací na adrese www.sestravakci.eu

Povíte mi, co obnáší být Sestrou v akci?

Na webu se píše, že na telefonu poradím od půl třetí do devíti, ale já to dělám ještě trochu jinak. Pacienti totiž potřebují nejen slyšet, co je to ereska, jak se diagnostikuje nebo jak se píchají injekce, ale hlavně chtějí vyslechnout, uklidnit, prostě si jen popovídat.

Je tu tedy znovu prostor nejen pro erudici, ale hlavně pro vaši úžasnou empatii.

Nesmírně mě to baví, navíc v tom vidím obrovský přínos, takže ráda vyslechnu a povzbudím každého, kdo zavolá. Pokud se zrovna netrefí do těch správných hodin a já jsem na ambulanci nebo něco mám, domluvíme se na jiném čase. Slyšet laskavé a chápavé slovo má význam kdykoliv, třeba i v deset večer nebo o víkendu. Popravdě si s volajícími hodně i jen povídám, dost často se cítí osamělí a zoufalí. Já je dokážu naladit na jinou tóninu, zmírnit jim stres, kolikrát se spolu i zasmějeme.

Volají pacienti denně?

Ano, někdy dva, někdy šest, jindy i více. Nestává se, že by nevolal nikdo. Někteří přiznávají, že kdyby o téhle službě věděli dříve, mohli být třeba už dva roky diagnostikovaní a být více v klidu.

Co spolu nejčastěji řešíte, Maruško?

Lidé často nechtějí věřit, že se skutečně jedná o roztroušenou sklerózu, ať už sami pacienti nebo jejich rodina. Mají strach, cítí neklid, ověřují si u mě, že je to opravdu tak. Vím, že přijímání takové nemoci je obrovský problém, ale snažím se jim říct, že stanovení diagnózy je polovina léčby, že už jsme se dostali do určitého bodu a dál budeme postupovat společně. V dnešní době je opravdu obrovská naděje, jsou tu léky a na všech RS centrech vynikající a nápomocní kolegové. Pokud je tedy pacient včas diagnostikovaný, důsledně dodržuje léčbu a podporují ho jeho blízcí, má vlastně vyhráno.

Jenže co když člověk trpí určitými příznaky, ale diagnózu stanovenou nemá, protože se k lékaři jít bojí. Co pak?

Nemá smysl si něco nechávat pro sebe, hlavně proto, že stres ze strachu a nejistoty všechno ještě více zhoršuje. Není přece normální, aby někoho například celý den brněla ruka nebo měl náhle zhoršené vidění. I kdyby nešlo o roztroušenou sklerózu, je nutné zjistit, čím to je. Pokud je tam veliký strach, vždycky pomůže projevit účast a podporu. Nabídnout směr, kterým se má ubírat. Nenaléhat, ale povzbudit v tom smyslu, že vědět něco konkrétního je vždy lepší, protože se pak může léčit už cíleně a obtíže se zmírní. A na tom přece nic děsivého není.

Vy ale po telefonu diagnózu nestanovujete, že ne?

Ne, to by ani nešlo. Můžu ale navést na správnou cestičku, i stanovení diagnózy má svou posloupnost.

Jakou?

Nejprve jděte k praktickému lékaři nebo neurologovi. Ti mohou na základě určitých příznaků doporučit další vyšetření či odeslat ke specialistovi. Klinické vyšetření, které roztroušenou sklerózu definitivně potvrdí, následuje až potom. Takže nemá smysl jít do RS centra rovnou nebo po někom bez objektivního nálezu a všech podkladů (magnetická rezonance a lumbální punkce) chtít jasnou diagnózu.

Ale co když něco selže hned na začátku, co když například praktik obtíže pacienta bagatelizuje?

Je důležité nenechat se odbýt. Pokud mi lékař bude tvrdit, že takové příznaky má kdekdo, tak dobře. Přesto chci vědět, o co přesně jde u mě nebo jestli není lepší mě poslat ke specialistovi. Můžu také lékaře zkusit navést a rovnou zmínit eresku, a když mě odmítne, přijít znovu. Je dobré postupovat jemně, bez násilí a agrese, ale přitom důrazně. Zjistit včas příčinu obtíží má totiž také nesmírný význam a prodlevami pacient sám sobě škodí.

Máte i přes telefon své „štamgasty“?

To víte, že mám.  Já se o lidi opravdu zajímám, za ty roky už jsou to stovky příběhů, možná i víc. Třeba jedné dvojici jsem po telefonu zachránila manželství.

Povídejte!

Jedna paní se po stanovení diagnózy chtěla nechat rozvést, aby svému manželovi nezůstala nemocná na krku. A pán z toho byl tak nešťastný, že mi snad měsíc volal každý den, jak má postupovat, aby to manželství zachránil. Podařilo se a dodneška jsou spolu.

Žertování v ambulanci

Maruško, pojďme teď k vaší druhé práci, nebo vlastně první. Do ambulance.

Ano, pracuji jako sestřička MS centra neurologické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň. Pořád na plný úvazek, protože jinak si to ani neumím představit. Samozřejmě na to nejsem sama, je tu celý tým lékařů a sester. Denně ošetříme tak třicet pacientů. Já je do ordinace přijímám, provádím edukace o roztroušené skleróze, podávám infuze a tabletky, zkrátka dělám, co je třeba. Ale gró téhle fyzicky i psychicky nesmírně náročné práce je v něčem jiném, a možná z toho plyne i ta moje pověst.

V čem to tedy je?

Ke každému přistupuju hodně osobně. Když přijde pacient, nejdůležitější je ho vidět. To znamená, že když vyjdu na chodbu, podívám se na něj, usměju se a pozdravím ho, já první.

Vždyť říkám, že jste vymyšlená! 

Posadím se k němu, optám se, jak se mu daří. Co rodina, dětičky, jak to vypadá doma, jestli jsou všichni v pořádku. Někoho pohladím, někdo, jak mě vidí, už ke mně utíká, protože potřebuje kontakt. Jsem jako jejich kamarádka, možná maminka, mladým klidně babička. Oni sem pak nejdou k lékaři, ale jako domů. Spadne z nich to napětí. Mám ráda humor a tam, kde si to můžu dovolit, utrousím i nějaký ten dvojsmysl. Myslím, že na to mám cit. Poznám, když se s pacientem něco děje. A když vidím, že si to dotyčný nepřeje a potřebuje distingované chování, tak ho ode mě má. 

Je něco, co radíte univerzálně?

Nebuďte v negaci a dávejte si pozitivní cíle. Na to mi jeden pacient opáčil, jaké si tak asi může dávat cíle, když ho všechno bolí. Řekla jsem mu, že to musí každý. Zeptal se mě, jestli to ve svém věku dělám ještě taky. A já, že by se divil – abych se umyla, učesala, hezky oblékla. Nebo došla na záchod, víte, jaký je to důležitý cíl?  Začal se smát. Takové hovory dělají radost jak mně, tak pacientům.

Vy ale klidně poradíte i kolegům nebo panu doktorovi.

Mám za ty roky odhad, a když má pacient problém, vycítím to a klidně to lékaři řeknu. Beru ho samozřejmě jako autoritu, ale vycházíme spolu kamarádsky a nasloucháme si. Takže na mě nemusí dát a třeba mi i z legrace odpoví, že už zase začínám. 

Zmínila jste, že jste hodně rychlá. Ale být takhle precizní, a zároveň pozorná a sdílná k lidem kolem, to zvládáte jak?

Víte, my jsme workholici celá rodina. A já navíc nejsem žádný velký spáč. Jdu spát v jedenáct hodin a vstávám v půl páté. Mám to do práce půl hodiny, vyrážím už v půl šesté, i když dělám od sedmi. Všechno si v klidu připravím. Nic nevynechám, stíhám, co je třeba, a přitom se pacientům můžu věnovat naplno. Vždyť to je právě ta nejzáslužnější činnost.

Pracovat, a tím pomáhat, je dar

Můžu se zeptat, jak velkou roli ve vašem životě hraje víra?

Velkou. Byla jsem vychována jako katolička, velmi ráda jsem chodila na mše, tam se hodně zpívalo. Drželi jsme spoustu svátků a vždycky to bylo takové slavnostní. Nepotřebuji církev jako instituci, já prostě věřím. Věřím v dobro lidí, věřím, že když budu konat dobro, že se mi to vrátí. Občas mi někdo říká, prosím tě, co se k tobě vrací, když jenom děláš? A já na to, že to je právě to dobro, ten dar. Kdo může v tomhle věku pracovat a ještě tím pomáhat druhým? Dostávám toho tolik zpátky a není to samozřejmost. Ale to si lidé, co se pořád za něčím honí, těžko uvědomují.

To máte pravdu.

Rodina mi v mnohém dala veliké základy. Jako věřící jsme den vítali tak, že jsme poprosili, aby nějak proběhl, a poděkovali jsme za noc, za všechny dary a večer naopak. A před jídlem jsme se chytli všichni u stolu za ruce a krátce se pomodlili. No a já teď ráno vstanu, malinko si zacvičím. A protože do práce jezdím chvilku autobusem, tak cestou na MHD vždy poprosím toho, kdo je nahoře nade mnou, abych celý den mohla v klidu pracovat a přinášet dobro, radovat se z maličkostí. Poděkuji za to, usadím se a do práce přijedu už taková uspokojená. A před spaním poděkuju za hezký den a poprosím si, abych mohla v klidu usnout a spát.

Z toho čiší klid, i když o tom jen mluvíte.

Víte, v každé době platilo, že kdo pracuje, může si dovolit aspoň základní materiální věci. A co já ještě potřebuju? Možná tak knihu. Kdysi jsme chodívali hodně do divadla a víc cestovali, taky jsme četli literaturu faktu a historii. Dnes už mám ráda více klidu, abych naplnila samu sebe, protože hodně povídám už v práci. Když se tam ke mně někdo rozběhne, rozpřáhne ruce a zavolá: „Marunko!“, nic víc nepotřebuju. Na Vánoce jsem od pacientů dostala přáníčko s malým dárečkem, někteří i volali. A to je tak hezké – vědět, že pro někoho znamenám tolik, že mi věnuje svůj čas, že si vzpomene.

O vás i vaší práci ví ale mnohem více lidí. Ne náhodou jste držitelkou Ceny Ď.

Ano, ta se dává mecenášům a morálním vzorům. Já tedy takové prezentace moc nemusím, co by o mně kdo zvlášť povídal… Ale pokud to, jaká jsem a co dělám, pomůže jednomu jedinému člověku, pak to stojí za to. A mně se za ty roky krásných věcí nastřádalo! Takže dělat dobro má vždycky cenu. Vím, že každý je jiný, a beru to tak, ale podle mě všichni chceme totéž – abychom mohli zažívat pohodu a aby nás měl někdo rád.

Autor: Helena Tutterová, Inspirante.cz

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email