4. Loňské běhy (Pepa Bajer)

Ještě dávno, před diagnózou RS, jsem se dost aktivně hýbal. Nezdálo se tehdy, že sportuji nějak často a moc, ale v porovnání s vrstevníky ano. Občas jsem ráno na lačno z Bílkovky vyběhl schody na Stalina, ke kyvadlu. Ve středu do Tyršáku na florbal. Když bylo hezky tak na tenis s Mirkem, na ping pong s Šoufkem, s Lubošem do posilky v Kotvě (vlastně většinou bez Luboše). Na kole do Troji po pravém břehu Vltavy, přes Stromovku zpátky. Ale hlavně – rychlá chůze po městě. V tom jsem vynikal. I kdybych se cpal horem dolem, nikdy na váze nepřiberu.

Jednou v létě jsem byl se sestrou a její rodinou v Harrachově. Na louce, kde jsem pobíhal s tehdy malým Matějem, jsem poprvé zaznamenal, jako dnes si to pamatuji, ten zvláštní pocit v nohou. Nešlo mi zrychlit, dohonit ho. Ztěžklé ztuhlé nohy co neposlouchají. Tenkrát teda jen trochu, ale ano, bylo to tam. Na okamžik. Asi momentální únava, pomyslel jsem si. A pak dlouho nic.

Po čase jsem na to zapomněl a ozvalo se to znovu až za pár let. Najednou, snad ze dne na den. Vyběhnu schody ke kyvadlu. Naposledy. Od teď se mi schopnost běhat vytratila a já bojuji o samotnou chůzi. Zhoršuje se – denně 4 kilometry, 3, 2. Unavená lýtka, jako bych včera absolvoval náročný pochod po horách. Už to trvá dlouho.

Teď mám ale jiné sporty – převlékání peřin, mytí nádobí, ale i obouvání a sprchování. Taky šachy. A dostal jsem invalidní důchod.

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email