Život je krásný i z vozíku

Foto-1-Anna-Zavrelova-v-Malenovicich-min-1024x768

Anně Zavřelové bude letos jedenaosmdesát. Roztroušenou sklerózu (RS) jí lékaři diagnostikovali v roce 1974. „Takže se snadno dopočítáte, že s tou nemocí, která je nevyzpytatelná a dokáže být opravdu velký prevít, už žiju skoro padesát roků. Za tu dobu jsem se musela vyrovnat s různými věcmi. Jsem realista, beru život, jaký je,“ říká v úvodu rozhovoru žena, která jako jediná ze zakládajících členů stále jezdí na rekondiční pobyty a snaží se zapojovat i do dalších aktivit Rosky Ostrava, jež vznikla před 35 lety. 

Nemoc u vás lékaři diagnostikovali v roce 1974. Tedy v době, kdy RS byla asi vnímána trochu jinak než v současnosti. Byla to diagnóza, ze které šel velký strach…

Zpočátku to bylo těžké. V době, kdy jsem onemocněla, trvalo dost dlouho, než se samotná diagnóza určila. Magnetická rezonance tehdy u nás ještě nebyla. Také možnosti léčby byly v porovnání s dneškem hodně omezené. Lékaři mohli nasadit kortikoidy, případně zkusit vitaminy. Ničím jiným se tenkrát roztroušená skleróza neléčila. Dneska už se hlavně díky magnetické rezonanci potvrdí diagnóza velice rychle. A může se také zahájit cílená léčba. Její možnosti jsou díky novým zjištěním a studiím daleko širší a účinnější, myslím třeba biologickou léčbu.

Jak jste se s diagnózou dokázala vyrovnat?

Dodnes jsem vděčná, že mi tehdejší obvodní neuroložka MUDr. Iva Kafková z fifejdské nemocnice otevřeně řekla, jakou nemoc mám, a také vysvětlila, jak důležité je pro mě cvičení. Pak jsem přešla do MS Centra v ostravské Fakultní nemocnici, kde o mě pečuje MUDr. Ivana Woznicová. S dalšími neurology z MS Centra se vídáme i na akcích Rosky. Musím dodat, že jsou k pacientům velmi vstřícní a oceňuji i to, že si najdou čas a zúčastňují se našich akcí. A co se týká toho vyrovnání s nepříznivou diagnózou, vždy jsem se snažila život brát takový, jaký je. Nic si nepřikrášluji a nemaluji narůžovo. U roztroušené sklerózy se člověk s diagnózou buď vyrovná, nebo se zhroutí. Vyrovnat se s takovou nemocí není u mladých lidí, které roztroušená skleróza převážně postihuje, určitě jednoduché. A také to každý nezvládne. Ale člověku nakonec stejně nezbyde nic jiného než se s tou nemocí nějak „domluvit“, což znamená smířit. Důležité je věřit lékařům, že jej budou dobře léčit, a nerezignovat. Pokud to jde, měl by člověk cvičit, chodit a dělat to, z čeho má radost. A když je možnost, tak pracovat. Mě třeba ohromně nabíjí pobyt v přírodě, teď právě poslouchám, jak se probouzí po zimě příroda. A ještě jednou musím připomenout to cvičení. To je nutné, aby se zachovaly pohybové klouby a zpevňovaly svaly. Ale cvičení a různé výlety je třeba přizpůsobit svým možnostem. I mně se stalo, že jsem síly přecenila a při túře jsem zjistila, že nemůžu dál. Takže k tomu všemu, co jsem už vyjmenovala, je třeba umět i odpočívat. Teď už jsem sice kvůli potížím s klouby odkázaná na vozík, ale když to jen trochu jde, tak doma chodím po svých s vozítkem nebo s hůlkou. 

V těžkých chvílích je důležitá i podpora nejbližších

Ta je důležitá nejen v případě, když člověk vážně onemocní. Pokud vás v těžkých životních chvílích vaši nejbližší podrží, je to ta nejlepší léčba. Sama jsem to poznala u svého druhého manžela, byl to člověk do nepohody. Poznali jsme se v divadle, on byl lékař a věděl, že jsem nemocná, ale byl moc milý a pozorný. Jsem vděčná za patnáct let, které jsme spolu prožili. Letos už je to bohužel dvacet roků, co umřel. Ale ty krásné vzpomínky mi zůstávají. A musím hned dodat, čím jsem chtěla začít, tedy Roskou. Díky ní jsem neměla moc času na smutek. Zavolali mi asi měsíc po pohřbu, že mě nutně potřebují jako cvičitelku na rekondičním pobytu. Takže se zase vracím k tomu, co jsem už říkala. Jakákoliv činnost člověku v těžkých chvílích pomáhá. Když je člověk bez práce a aktivit, tak přemýšlí o zbytečnostech. Já sama kromě přírody moc ráda čtu, třeba knížky od Hany Körnerové, Vlastimila Vondrušky či Jiřího Hájíčka. A když dávají v televizi zajímavý cestopisný pořad, třeba o Austrálii či Novém Zélandu, také si jej nenechám ujít. S nadsázkou říkám, že jsem virtuální cestovatelka. A mám moc ráda i balet. Už se těším, až si na nějaké představení zajdu do ostravského Národního divadla moravskoslezského.

Už několikrát jsme zmínili Rosku. Ta však v době, kdy jste onemocněla, ještě neexistovala…

V době, kdy mi nemoc diagnostikovali, jsme patřili pod Svaz invalidů, roztroušená skleróza v něm spadala pod Svaz pacientů s civilizačními nemocemi. Ten nás vyzval, ať se jako pacienti sejdeme a něco vymyslíme. Bylo to v roce 1987, kdy se takové první setkání uskutečnilo. Sešli jsme se v restauraci v Ostravě-Mariánských Horách, bylo nás asi pětadvacet. Bylo to tenkrát i trochu úsměvné, mezi sebou jsme se totiž vůbec neznali, mezi některými z nás byl i výrazný věkový rozdíl. Přesto se vytvořila skupinka nadšenců, která chtěla něco dělat. Později jsme se dověděli, že se v Praze zakládá Klub Roska, a byli jsme nadšeni. Hlavně Jana Grabařová, ta byla psycholožka, o té nemoci nejvíce věděla, navíc cvičila jógu. Takže dokázala připravit cviky, které nám vyhovovaly a prospívaly. K těm nadšencům patřila tehdy i Milada Krajíčková, Mirek a Danka Janáčkovi, Drahuška Khonová a také já. Rozhodli jsme se, že budeme dělat nějaké aktivity. Jana připravila cviky a jednou týdně jsme se začali scházet na cvičení. Cvičili jsme většinou ve školních tělocvičnách. A už jsme přemýšleli, jak sehnat další členy. Telefon tenkrát mělo málo lidí, stejně tak auto nebylo zdaleka samozřejmostí. O to více jsme měli chuti a elánu. Takže jsem třeba oznámení pro lidi s roztroušenou sklerózou roznášela po ordinacích ostravských praktických lékařů. A fungovalo to, na cvičení nás začalo chodit více, cviky jsme samozřejmě přizpůsobovali naší nemoci a zdokonalovali je. Nakonec se nám povedlo sehnat cvičitelku jógy, byla to Světluška Koutná, která byla rehabilitační pracovnicí ve vítkovické nemocnici. Měla znalosti nejen o rehabilitaci, ale i o józe. Navíc to byla úžasná žena s velkým elánem. Já jsem pak dostala nabídku, abych si dálkově udělala kurz sociální rehabilitace v Praze. Dva roky jsem studovala, úspěšně jsem zvládla zkoušky a dostala certifikát jako cvičitelka nejen pro pacienty s RS, ale i s dalšími nemocemi.

Dnes už je běžné, že pacienti s RS jezdí několikrát ročně i na rekondiční pobyty, to v počátcích zdaleka tak běžné nebylo… 

Na rekondiční pobyty jsme se dostali tehdy opravdu výjimečně, když nám Sdružení pro civilizační choroby uvolnilo nějaká místa. Stávalo se to málokdy. První rekondici se nám podařilo uskutečnit dva roky po založení Rosky, tedy v roce 1989. Měli jsme rekondici, na které bylo asi 30 lidí. Jana Grabařová zajistila jako cvičitele známého jogína Antonína Klímu, který shodou okolností měl také roztroušenou sklerózu. Ten nám vysvětlil, jak je důležité správně cvičit, jak máme u cvičení správně dýchat a byl to i úžasný člověk nabitý energií. Postupem času Jana Grabařová kvůli zdravotním důvodům musela trochu zvolnit, ale do Rosky přicházeli noví lidé. Například Mirka Paskonková a pak i Naďa Nováková. Ta sice přišla později, ale bylo vidět, že má zájem, aby se Roska posunula kupředu. A také se jí to povedlo. Dneska s námi cvičí Martinka Gallischková, Vlaďka Fanrfrlová, obě jsou moc šikovné. Přidal se k nim i Pavel Ožana, z toho mám velkou radost. Pořád to cítím tak, že Roska Ostrava je tak trochu moje dítě. Možná i proto, že z těch zakládajících členů se našich akcí už nikdo další zúčastňovat nemůže.

Asi to není jen u Rosky, ale spíše je to trend ve společnosti. Mladší pacienti se do aktivit pacientských sdružení moc nezapojují. Proč tomu tak podle vás je?

Máme málo lidí, trochu jsem smutná, že se mladí do aktivit Rosky moc nezapojují. Zpočátku jsem si myslela, že třeba mají obavy, aby při těch společných setkáních neviděli lidi, u kterých nemoc postupuje rychle, a nepůsobilo to na ně depresivně. Ale spíše to bude tím, jak se společnost vyvíjí. Ti, kdo mají práci, jsou dost vytížení. Pokud mají své rodiny, tráví volný čas s nimi a nikoho dalšího nepotřebují. A obecně platí, že se lidé moc sdružovat nechtějí. Je jiná doba, lidé mají jiné zájmy i priority. Když si chtějí zacvičit, tak si roztáhnou karimatku doma a nepotřebují k tomu nikoho dalšího. Radost mi to nedělá, ale je to tak…

Zakládající členka Rosky Ostrava Anna Zavřelová loni v květnu oslavila osmdesátiny. Pochází z Jistebníku a čas trávený poblíž tamních rybníků považuje za nejlepší odpočinek. Dříve pracovala jako vedoucí kuchařka-specialistka v ostravské základní škole a gymnáziu. Po onemocnění se vrátila k oblíbenému šití. Vychovala dvě děti, dceru a syna, s láskou vzpomíná na druhého manžela, který jí dokázal být v těžkých chvílích oporou. Miluje hory a přírodu, moc se jí líbí na Šumavě, jak říká, je jiná než Beskydy. Ráda čte soudobou literaturu i cestopisy. „Když to ještě šlo, pracovala jsem na zahrádce. Člověk musí mít občas ruce v hlíně, aby si vyčistil hlavu,“ dodává s nadhledem Hana Zavřelová.

ZDROJ: Inspirante.cz

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email