Výšlap na Prašivou aneb ROSKA si dokáže “zařídit” i pěkné počasí

Foto 7 Chata na Prašivé-min

Už na tradiční výšlap/výjezd na Prašivou se ostravská Roska vydala druhou květnovou středu. Stejně jako před rokem je krásně, sluníčko pálí už od rána a na obloze sice pár mráčků spatříte, ale nevypadá to, že by mohly pokazit výlet na jeden z beskydských vrcholů.

Autobus s účastníky výšlapu vyráží z porubského parkoviště v půl deváté. Předsedkyně ostravské Rosky Naďa Nováková je jako vždy v dobrém rozpoložení. „Naďo, ty musíš být kouzelník. Loni bylo krásně, dneska je také počasí ideální a hlavně sluníčko,“ chválí předsedkyni Rosky Ostrava jedna z účastnic zájezdu.

„Na Prašivou jezdíme už několik roků. Je to naše oslava Světového dne roztroušené sklerózy, který si připomínáme 30. května. My jsme tu oslavu uspíšili, tak jsem ráda, že nám vyšlo i počasí,“ říká Naďa Nováková a ještě přepočítává, jestli v autobuse sedí opravdu všichni.

Ti, kdo se znají, si sedají vedle sebe a sdělují si, co je u nich nového. Honza Figiel byl na Prašivé loni poprvé. Při výšlapu se vydal do stoupání trochu rychleji a ke konci už mu moc sil nezbývalo. Proto letos zvažuje, že se nechá nahoru vyvézt. Obdobně přemýšlí i Zdeněk Jihlavec, který se i navzdory svým 85 rokům snaží držet ve formě, ale jak sám říká, chce si užít krásné výhledy z vrcholu Prašivé, takže také volí cestu terénním autem. Prašivá je pro lidi s roztroušenou sklerózou ideální cíl, protože se do jejího zdolání mohou po asfaltové silnici pustit nejen chodící, ale také vozíčkáři. 

Parkoviště, kde mohou lidé vyrážející na vrchol nechat svá auta, je zcela zaplněné. Bodejť by ne, když je tak krásně. Po krátkém váhání se pak účastníci výšlapu vydávají po asfaltce nahoru.

Sám jsem byl na Prašivé už loni, takže vím, že jsem měl ze stoupání až příliš velký respekt, a pokouším se o trochu svižnější tempo. Po zhruba dvou stovkách metrů zjišťuji, že to byla chyba. Zapomněl jsem totiž, že loni mi při chůzi pomáhaly trekové hole. Ty letos využít nemůžu, mám zánět v lokti. Takže usedám na stejný pařez, kde jsem odpočíval i před rokem, a odpočívám. Po krátké pauze se vydávám opět do zdolávání výškových metrů. Roskaři si cestu nahoru zpříjemňují povídáním. Jsou i tací, kteří jsou radši sami, užívají si klidu a rozhlížejí se po okolí.

Všichni se už těší, až dorazí k „malým vodopádům“. U těch se zastavuje i Kateřina Bémová, předsedkyně správní rady Nadačního fondu Impuls, která na akci Rosky Ostrava, stejně jako loni, přijela z Prahy. „Je to tak bezvadná akce, že si ji nemůžu nechat ujít. Ostravská Roska je sdružení, které pracuje opravdu bezvadně, a navíc už tady mám hodně známých a kamarádů. Tak si nechci nechat ujít šanci, abych si s nimi popovídala,“ vysvětluje.

Od malých vodopádů už to je na vrchol Malé Prašivé zhruba čtvrthodinka. Kroky účastníků výšlapu neomylně směřují k turistické chatě, která tady stojí od roku 1921. Někdo si dává nealko, další si objednávají nejčastěji Radegast desítku. „Jestli jdeš na pivo, tak musíš počkat, právě narážejí,“ sděluje mi chlapík, který se vrací z restaurace. A tak čekám, ale jen pár minut. Jakmile vidím prvního chlapa s půllitrem, vyrážím pro občerstvení.

Protože sluníčko letos pálí opravdu vydatně, posedávají roskaři na dřevěných lavicích na travnatém vrcholu jen pár minut a pak odcházejí na kryté posezení. A to už se začíná objednávat i jídlo. „Mají halušky,“ šíří se informace o oblíbené pochoutce. Halušky nemusím, láká mě chleba se škvarkama. Přestože vím, že to není zrovna dietní občerstvení, neodolám. K pivu se mi zdá tato volba ideální. 

Na posezení krytém plachtou před sluncem se roskaři baví o všem možném. Pak ovšem zpozorní, protože doktorka Olga Zapletalová, která se o lidi s roztroušenou sklerózou stará v ostravské Fakultní nemocnici, opět připravila soutěžní kvíz. 

„Jsem zvědavý, co si na nás nachystala letos. Loni byly otázky zaměřené na Moravskou bránu (Moravská brána je zhruba 90 kilometrů dlouhé údolí mezi Oderskými a Hostýnskými vrchy na Střední Moravě a Ostravou, pozn. aut.). Něco jsem věděl, ale kolegové byli rychlejší,“ říká mi Zdeněk Jihlavec. Letos se paní doktorka zaměřila na ornitologii a lidé od stolů začínají rychle odpovídat na otázky: „Sýkorka modřinka, krahujec, káně,“ takže ti, kdo dostali za úkol sčítat body pro účastníky soutěže, jen stěží stačí zapisovat. V hlavě mi to šrotuje, ale radši mlčím, což se ukazuje jako správná volba, protože bych trefil maximálně dvě odpovědi.

Vítězové soutěže přebírají ceny, a protože čas v příjemném prostředí a při povídání rychle ubíhá, informuje Naďa Nováková, že ti, kdo chtějí dolů sejít pěšky, by se měli začít chystat. Náš autobus totiž odjíždí přesně v 15 hodin.

Kdo si ještě nestačil zvenku prohlédnout dřevěný kostel sv. Antonína Paduánského, jenž na beskydském vrcholu stojí od roku 1640, se ještě rychle vydává k historické stavbě. A pak už kroky účastníků výšlapu směřují dolů.

Na místě odjezdu jsme všichni včas, zhruba po hodině cesty jsme zpátky na porubském parkovišti. S Naďou Novákovou se ještě domlouváme, že určitě dorazím 25. května na sázení slunečnic a Světový den Rosky do Klimkovic. I tato každoroční akce potvrzuje slova Kateřiny Bémové, že Roska Ostrava je sdružení, které dokáže pro své členy připravit opravdu pestrý program po celý rok. Naďa Nováková rychle dodává, že je to i díky tomu, že v Ostravě se do akcí zapojují nejen pacienti a jejich blízcí, ale hodně aktivně také sestřičky a lékaři, kteří o lidi s roztroušenou sklerózou ve Fakultní nemocnici Ostrava pečují.

Zdroj: INSPIRANTE.CZ

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email