Makronky (Radomíra Charvátová)

Prvním rokem mi místo vánočky vznikl vánoční langoš,těsto trošku překynulo. Druhým rokem jsem vytvořila pro změnu maketu vánočky,
výsledek bylo možno použít jako pazourek. Tož jsem se letos pustila do obdoby
vánočky – tzv. štoly drážďanské, pečící se alespoň tři týdny před Štědrým dnem.
Výsledek, jak nazval můj přítel Radek, „ikona“ ! Spletl si ji s ní, když
ji našel zabalenou v ubrusu v horním patře poličky při vánočním úklidu.
Já se však nenechala svými neúspěchy na poli cukrářském odradit a s
povzbuzováním dcery jsem se vrhla na půvabné barevné moderní francouzské
makronky. Chcete-li prožít nejméně šest hodin intenzivní práce v kuchyni
při pečení a několika hodin úklidu, to vše za zvuku adventních pokojných písní,
plných radostného očekávání Krista, s výsledkem dvaceti podivně
vyhlížejících útvarů, zde je můj skvělý návod:

1. Mletí 3 pytlíků mandlí na tupém mlýnku po prababičce.
2. Vaření sirupu z cukru a jeho zašlehávání do sněhu z 8
   bílků ručním mixérem, který se při této příležitosti zavaří, zpomalí svůj chod
   a začne strašně smrdět a závěrem se nádoba s bílky protočí pod rukou a
   rotující čepel vytvoří po kuchyni pěknou sladkou a hustou bílkovou kružnici.
   Pozn.: Moc "pěkně" se myje.
3. Barvení těsta různými, v našem případě již zkrystalizovanými
   potravinářskými barvami.
4. Rýsování patnácti kružnic na šablonu pod pečící papír, ať víte kam
   makronky umístit. Práci s kružítkem po 25 letech snad zvládnete a nanášíte
   od oka makronkové těsto do vytvořených kruhů. Pozn.: Na jedno oko bohužel
   kvůli mé RS hůře vidím, budiž to moji omluvou.
5. Výroba zdobítka
   z igelitového pytlíku, jemuž ustřihnete roh a marně se pokoušíte hmotu na
   makronky nanášet na plech dle odhadu. Skončíte u lžičky jako já a s pěti
   prostřihnutými zapatlanými pytlíky.
6. Pak se asi deset plechů makronek suší, peče, pak zase suší a potom
   vyřezává z pečícího papíru, se kterým většinou splynou.
7. Krém udělejte jako já, co nejsložitější vařený krém ze žloutků,
   z kterých se vám podaří udělat ve vodní lázni míchaná vajíčka…
8. Výsledkem bude spousta
   barevných roztodivných tvarů, které nelze slepit pospolu, protože tak jako je
   každý člověk originálem, tak je i makronka.

Marně přemýšlím nad tím, proč jsem letos opět nezkusila
vánočku nebo proč jsem opět nevymalovat obývák. To jsem dva dny před
Štědrým dnem loňského roku sešla z naší podkrovní ložnice v šedém županu
s bílými puntíky do našeho šedého obýváku, z brambory jsem vytvořila
razítko a na šedou stěnu, která mně připadala moc fádní, nanesla bílé puntíky
z balakrylu. Ano vytvořila jsem si mimikry k mému županu a vypadalo
to krásně vánočně. Omluvou by mohlo být, že jsem se domnívala, že v lednu
budeme malovat. Již se blíží druhý leden dalšího roku, puntíky na stěně stále
krášlí náš obyvák a doma mě již všichni prosí, ať už nic nedělám a jenom ležím
a čtu si….

Tož nebuďme smutní, že se letos opět vše nedaří,
důležité na Vánocích je, že je vůbec můžeme slavit, že nás pojí láska, že máme
koho obdarovat, s kým si vypít svařáček na trhu a také komu potřebnému
otevřít srdce. Vybavuje se mi článek z minulého týdne, kdy do Košic
přilétlo 150 syrských křesťanů, kteří se na letišti vyděšeně ptali, zda mohou
na krku nosit křížek. Pro ně to budou po dlouhé době první dny bez obavy o svůj
život a svých nejbližších. Proti tomu naše starosti s úklidem, sháněním
dárků a pečením makronek jsou opravdu nicotné.

Vzduch je plný andělíčků,

třpytí se a křídly šumí,

každý zpívá haleluja,

krásně, jak jen anděl umí.

Jan Neruda

Lev v borůvčí (Radomíra Charvátová)

Tento týden už je ve stylu „Back to school“, a tak zjišťuji,co dětem schází, z čeho vyrostly, a také je nutné vybalit ty odhozené batohy
v posledního červnového dne ve škole. Jako tradičně řeším, kde a hlavně
jaké zakoupit dětem přezůvky, ale kupte přezůvky patnáctileté dceři! Pokud to
nechám na ni, vyjdou z toho vždy naprosto bezpodrážkové tenisky.

Večer sedím na terase a vychutnávám ještě poslední dny bez
školních starostí a má duše se zatoulá po místech, kde jí kousek zůstalo… jsem
v národním parku NGORO-Ngoro v Tanzánii a sedím v jeepu se svými přáteli,
těmi, kteří jeli podpořit pět bláznivých žen a současně pacientek s RS při
výstupu na nejvyšší horu Afriky Kilimanjaro.

Před naším výstupem jsme tři dny projížděli národní parky a
mně se splnil sen mít na dosah slona, žirafu, zebry… Jako věrná čtenářka Lvice
Elsy a také knihy od Karen Blixen Vzpomínky na Afriku mne samozřejmě imponují nejvíce
lvi. Líně se převalují pod koly a my bychom je nejraději objali a povýskali ve
hřívách… Jenže tyto zdánlivě mírumilovné šelmy
by se změnily rázem v nemírumilovné, pokud bychom vyšli z bezpečí
našeho vozu, tudíž toaleta je povolena pouze na určených místech parku. Jako
každá žena dodržující pitný režim, navíc blížící se svému pátému křížku, prostě
potřebuje jít na „malou“ trochu častěji. Zkouším přesvědčit našeho masajského
průvodce a řidiče zároveň, že kolem této klády není v dosahu žádná šelma a
že prostě jen poodskočím a zase se vrátím dovnitř. Rezolutní „NE“ z jeho
úst mi nedává žádnou jinou možnost než „vydržať“. Na jeho obranu musím říct, že
po objetí „poklidného a bezpečného místa“ z druhé strany spatřím ležící
lvici asi metr od kmenu, kam jsem chtěla zamířit. Pěkně se maskovalaJ.
Tak čekám na vysněné místo uprostřed rezervace, kde je betonový záchod a kam
prý zvířata zásadně nechodí. Již se blíží záchranná budka, když se za poslední
zatáčkou k našemu vozu přidává adolescentní lvíček a doprovází náš jeep až na místo určení.
Jaký to div, uléhá před toalety s nápisem Ladies tak,
že svým tělem úplně zablokuje vchod, a jako správný lev usíná. Masajští
průvodci, kteří se zdržovali v místě zastávky, vylézají s rychlostí
opic na střechu. Jedinou možností pro mne a další osazenstvo vozu je skočit
z auta dva metry přímo na otevřenou toaletu s nápisem Gentleman a
neřešit, zda lvíček pro jistotu nezablokuje svým tělem i tyto dveře. Po tomto
zážitku a nádherné fotce lva ležícího před dámskou toaletou opouštíme
tábořiště. Vzpomínám na vyprávění kamaráda kněze, který má faru v Keni.
Vypráví o tom, že se často stává, že k faře přes noc chodí hlídat lev.
Večer ulehne a ráno opouští své místo. Tyto zážitky má dle něho i spoustu
jiných kněží, kteří jsou v Africe na misiích… Jeho vysvětlení je prosté:
je zde plno pytláků, a tak nám Bůh posílá své ochránce. I já v tu chvíli
cítím, že můj anděl bude při výstupu s námi.

„Až kvůli štěstí projdeš celý svět, zjistíš, že stálo před tvými
dveřmi.“

africké přísloví

Ženy, běh a Kadovánek (Radomíra Charvátová)

Na nohách běžky, ale než běh, tak spíš pěšky. Již několikátý rok vyrážím s mými milovanými ženami na přechod na běžkách, nejčastěji na Vysočinu, malebný to kout naší vlasti. Děti, manžely, psy i kočky necháváme doma. Je nás celkem 11, nášprůměrný věk je 43 let, počet dětí celkem 24, počet psů 4, počet koček 4, váha
50 až 80 kg. 🙂 V pátek po práci vlakem směr Nové Město a pak často s čelovkou,
protože už bývá tma, směr nocleh.

Každá necháváme za
sebou své bolesti, slzy, starosti a dva a půl dne se věnujeme pouze sobě,
smějeme se a probereme vše možné i nemožné, naše manžely, děti, recepty, knihy,
filmy… Průměrně se známe 25 let, do hor vyrážíme 2x ročně, buď s holemi
v rukou do hor českých a slovenských, nebo na zimní přechod
s běžkami. Přechodový věk se blíží, ale to neřešíme, protože i ten přejdeme
snad ve zdraví po horách (nebo někdy i s pomocí Lexaurinu :-)).

Vyměňujeme si knihy i recepty, nevyměňujeme
manžely, pokud tedy některý občas nevymění nás za mladší ročník :-), neviděly jsme a neuvidíme „50 odstínů šedi“,
to raději podesáté „Želary“. Hubneme většinou jen měsíc po Vánocích, hned poté,
co jsme si navzájem snědly cukroví, které jako poctivé maminky pečeme a pak
nadáváme, že musíme hubnout. Věříme v přátelství, pomoc druhým, v lásku na
celý život. Vzpomínám na slova kněze: „Nemusíte se milovat po celou dobu, ale
snášet. :-)“ A já dodávám, snášet to dobré i zlé, v nás samotných i v partnerovi.
Věříme ve světlo v dětských očích, v to, že žena byla, je a bude vždy
jiná než muž. A bez mužů to prostě zvládat nechceme, stejně jako naše bábinky,
které jsou pro nás větší star než Angelina Jolie (ovšem ta se nám líbí taky :-)).

Nebojujeme za rovnoprávnost v umývání nádobí
ani v práci, přežily jsme mateřskou ve zdraví a vždy bychom to udělaly
znovu, i s břemenem obav, kam se vrátit po třech až sedmi letech na rodičovské
dovolené. Pochopily jsme, že manažerské schopnosti, odolnost vůči stresu,
flexibilitu a loajalitu nám dalo pracoviště jménem domácnost v daleko větší míře
než vysoké školy, které jsme absolvovaly, od filozofické a ekonomické přes
práva po medicínu. A těch pár let jsme místo například sledováním „Ordinace“
trávily třeba s dětmi na pískovišti nebo organizováním malých dobročinných
bazarů, benefičních koncertů a karnevalů. Večírky s kolegyněmi z práce jsme
na pár let vyměnily za zástěry, vytahané tepláky a halenky pobryndané od dětí,
a když jsme někdy večer brečely únavou, tak jsme vždy věděly, že je to to nejlepší,
jak jsme mohly čas využít. Milujeme knihu „Pán prstenů“ a snažíme se žít podle moudra
čaroděje Gandalfa, tedy jeho tvůrce J. R. Tolkiena: „Jsme pouze pány času,
který nám byl svěřen.“ A tak jsme do jedné přesvědčeny, že naše děti jsou ten
nejkrásnější dar, který nám byl svěřen, a i když někdy do noci lamentujeme,
proč to dítě nespí, a v pozdějším věku zase nespíme proto, že dítě
neslyšíme spát vedle v pokoji, a čekáme na zašramocení klíče, až se nám
milovaná ratolest vrátí, tak prostě ten čas pro ně a rodinný krb byl to nej. Četly
jsme a čteme dětem pohádky, starším třeba „Deník Anny Frankové“, a snažíme se
jim říct, že přes déšť slz (které jsou také často darem) zase uvidí sluníčko a
třeba ještě duhu jako bonus.

Mám RS a někdy bolí i
to pomyšlení, ale mám také úžasné ženy kolem sebe, a to mi dodává sílu
s ní žít i s úsměvem a vděčností.

Kadovánek: Úžasný
likér z bylinek vyrobený dle staré receptury v hospůdce U Janečků
v Kadově u Nového Města na Vysočině. Kdo okusí, je závislý na jeho
popíjení minimálně jedenkrát za rok. 🙂

Advent (Radomíra Charvátová)

Svátky pro mě začínají 4 neděle před Štědrým dnem. Scházíme se s kamarádkami z dětství a vyrábíme adventní věnce. I kvůli nemoci si každodenně uvědomuji, že čas, který nám byl svěřen, jak píše Tolkien ve své krásné trilogii „Pán prstenů“, je darem.

Minulý rok mi na Štědrý den začal maraton odvozů celé rodiny do nemocnic a až zpětně jsem poznala, že Advent byl časem, kdy jsem se měla připravit a načerpat sílu na toto půlroční vysilující období… 24. prosince zůstal v nemocnici tatínek s poruchou krvetvorby, 14 dní na to maminka s mrtvičkou, za dva dny ji následovala dcera s oboustranným zápalem plic. Vzpomínám, jak jsme si s přítelem a synem popletli nemocnice a to, kde kdo leží. A když už konečně všichni byli doma, začala mě zlobit RS. Kruh se uzavřel až na Velikonoční pondělí, kdy v nemocnici skončila má 93letá babička, a ta již po pobytu v ní a následně v Hospici Sv. Alžběty v Brně odešla „domů“ navždy. Další andělíček v nebi, jak vždy babička říkala, když nám odešel ten, koho jsme milovali. Budou to mé první Vánoce bez babičky, u které jsem prožila dětství a která mi až do posledního Velikonočního pondělí posílala ráno SMS typu: „Radunko, krásný sluníčkový den, ať se vše daří, mám tě ráda, pusu, tvá babča“. Vždy jsem si její zprávy schovávala, protože jsem nevěděla, která bude ta poslední. Chybí mi tyto SMS a hlavně babička, i když vím, že je stále se mnou a bdí nad námi. Pár dní po jejím pohřbu srazil syna na kole skútr, dotkl se ho pouze na jeden centimetr a já vím, že ho hlídala babička.

Dnes, v sobotu před první adventní nedělí, jsem se probudila, nebolí mne hlava (ta mě bolí i kvůli RS stále častěji), pouštím si Mozarta, v pokoji už voní věnec, jehož první svíčka čeká po požehnání v kostele zítra na zapálení, a já se cítím šťastně právě pro tento okamžik.

I chodil anděl boží
v ten dlouhý truchlý advent po Čechách.
Na varhany mu větry hrály,
dveře se před ním samy otvíraly
a provázely ho neviditelné kůry:
Rosu dejte nebesa shůry.

(Z básně Karla Tomana „Advent“)