Pořád se mám na co a z čeho těšit

Zděnka Urbanová fotky (002)

Zděnka Urbanová na vernisáži výstavy autorů s roztroušenou sklerózou Cesta za duhou kvůli nemoci být nemohla, přesto tam byla aspoň teoreticky coby autorka průvodního obrázku letošního ročníku. A protože své dílo poslala také do soutěže Aktivního života, los jí přál a vyhrála pět tisícikorunových poukázek zážitkové firmy Allegria. Co zažívá, co ji baví a kde jinde v životě ji ještě přálo štěstí?

Prý je kvůli koronaviru pořád ještě slabá jako moucha. „Projdu bytem a podlomí se mi nohy, čemuž bych vůbec nevěřila, ztratila jsem čich a na jídlo nemám vůbec chuť. Vlastně se tu tak ploužím a jsem ráda, že existuju. Kdo si myslí, že je to legrace, tak ať si to myslí, ale podle mě je ta nemoc prevít. A to na tom díky očkování a podpůrné infúzi nejsem asi ani tak zle,“ rozpovídá se paní Urbanová poté, co odmítne nabídku zavolat si jindy.

Přitom právě omezení daná koronavirem ji ve tvorbě mnohem víc vtáhla do světa fantazie. „Nikam se moc nemohlo, tak jsem se nechala inspirovat aspoň pořady o přírodě, třeba o severu a polární záři. Jinak já většinou dělám olej nebo akryl, ale do Cesty za duhou z těch svých omalovánek posílám spíš pastel, ten zabere nejmíň místa. Nebo fotky svých plastik, protože bych těžko někam přepravovala šedesátikilovou sochu,“ rozesměje se.

Malířka a sochařka je paní Urbanová naplno, protože tvorba je její životabudič. „Mám malý byt, můj obývák je i můj ateliér, postavila jsem tam stojan i stolek, v lodžii jsou minimálně tři moje věci…Občas něco někomu dám třeba jako svatební dar, jindy podaruju rodinu nebo si v těch našich skupinách uděláme radost malou výstavou. Mám se tak pořád na co a z čeho těšit.“

Do jedné skupiny nadšených amatérských výtvarníků se nachomýtla už před třiceti lety, i když zrovna u přerodu do spolku SPOLU být kvůli péči o tatínka nemohla. „Je nás dohromady asi patnáct a kromě dvou už jsme samí důchodci. Ale ti do toho tedy taky nemají daleko,“ poukazuje paní Urbanová s nadsázkou na to, že společné aktivity sice stojí nějakou kačku, hlavně ale stojí za to.  

Jezdí společně malovat nebo sochat do přírody alespoň třikrát ročně a nedají přitom dopustit na Zubrnice, kde je jednak šikovná a útulná ubytovna, a hlavně krásné a inspirativní prostředí. „Ze tří stran je to kolem nás ohraničené skálami, před sebou máme každý nějaký ten šutr, protože v našem věku už nebudeme dělat žádná monstra. Profesionální sochař by se na náš účet možná bavil, ale my si postupně nechali udělat nástroje, těší nás to a hotovo.“

Tím ale paní Urbanová zdaleka hotovo nemá, protože si k tomu s další partou asi osmi lidí z univerzity třetího věku chodí zamalovat a diskutovat o tvorbě do pronajatého gymnaziálního kabinetu. Život napěchovaný uměním má tak i ve svých pětasedmdesáti letech s diagnostikovanou ereskou a astmatem. „Nic hororovitého to není, mám k tomu choroby jako lidi v mém věku, třeba teď mě trápí kyčel a čekám, jak se to vystříbří. Hlavně když jsem soběstačná, to pak pořád můžu něco dělat a zapomenu, že mě něco bolí.“

Důležitou součástí jejího života jsou její nejbližší. Manžel jí stál celý život po boku, byl na svou ženu nesmírně pyšný a dětem se snažil být co nejlepší táta a vedl je k lásce k přírodě a k pohybu. „Uvědomuju si, jak veliké mám štěstí. Děti se starají a zajímají, stejně tak vnoučata nebo moje sestra s bratrem. Kdybych potřebovala, okamžitě je mám okolo sebe. Jsme trošku postřelená rodina, každý je jiný, povoláním i povahou, ale to je přece tak hezké!“ Má syna a dceru a dohromady šest vnoučat, povedli se jí prý úplně všichni. „Skaut je hlavně pro holky od dcery výborná škola života, ve všem si poradí a jsou ohromně samostatné, nejsou zvyklé, že by někdo něco řešil za ně, umí se rozhodnout samy.“

Zároveň si ale paní Urbanová podle svých slov může užít i mnohem menší děti, protože její dcera se zetěm jsou i dočasnými pěstouny. „Loni měli u sebe úžasnou dvouletou holčičku, letos moc hodného tříměsíčního chlapečka. Vím, že to pro ně není vždycky jednoduché, ale rozhodli se tak sami a díky tomu mají doma veliké potěšení. Máme kliku v tom, že jsme s holčičkou dál v kontaktu. Pořád jsem pro ni babi a moje dcera teta, z toho přeci nejde nebýt naměkko.“

Jako každý rok se nemůže dočkat Vánoc. „Sladké moc nemusím, zato mě moc baví péct vánočky, linecké, perníčky a i to ostatní, co ani pořádně nevím, jak se jmenuje. Dcera, co je na zdravou výživu, z toho sice moc utržená není, ale vždycky to někdo sní,“ přiznává se smíchem. Pekařskou vášeň po ní má i nejmladší vnučka, která si ráda najde záminku, jen aby mohla něco upéct, posledně třeba u příležitosti výročí bitvy na Bílé Hoře.

„Teď ještě nemůžu nic, sypala bych jim tam bacily, ale hned jak to půjde, začnu přemýšlet a pustím se do díla. Už mám na advent sepsaný papírek,“ těší se paní Urbanová a nakonec dodá: „Víte, máme se, víme o sobě, jsme hodně spolu a zdraví. I to stáří je díky tomu hezké, nic víc si vlastně ani nepřeju.“

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email